Úvod > Dějiny klubu Bunkr/History of the Bunkr Club aneb v každém je kus rockera či večer s Richardem Němčokem

Dějiny klubu Bunkr/History of the Bunkr Club aneb v každém je kus rockera či večer s Richardem Němčokem

17.10.2019 11:02

Galerie Pštrossova 23

15. 10. - 17. 11. 2019

V rámci akce Fotograf Festival #9 nás na www.www-kulturaok-eu.cz jakožto pamětníky zaujalo přemnohé. Však se také tento ročník konal pod názvem ´Archeologie euforie´ a nabídl sérii výstav a aktivit, věnovaných příhodnému letošnímu tématu, transformaci ze socialismu do kapitalismu. Tak nebylo, takříkajíc, kam dřív skočit. Ale jedna z akcí, výstava Dějiny klubu Bunkr, která se koná ve vyhraněné galerii Pštrosova 23, nás v klidu nenechala. Ne nadarmo se říká, že v každém je kus rockera. Pisatel tohoto článku v 70. letech 20. století, když se nesmělo zpívat anglicky a hity kapel jako CCR či Deep Purple musely znít v češtině, psal pro ´garážovou´ kapelu ze Slaného (From One Table) české texty. A proto na výstavě o Dějinách klubu Bunkr nechyběl!

Fotograf Festival #9/ ´Archeologie euforie´

Letošní festival se zaměřil na fotografie a reprodukovatelné obrazy skrze tvorbu zahraničních i domácích autorek a autorů, protože koncem roku 1989 došlo ve východním bloku k pádu režimů, který předznamenal vývoj dalších let, na něž lze dnes nahlížet s náležitým odstupem.

Galerie Pštrossova 23

Galerie, představující zejména české umění 20. století a hledající i nabízející mimořádná díla současných i nedávných českých výtvarníků, jež svým významem či kvalitou přesahují do širšího evropského kulturního prostoru, se v rámci akce Fotograf Festival #9 rozhodla vystavit unikátní soubor fotografií, dokumentů a uměleckých děl z archivu Richarda Němčoka, zakladatele legendárního hudebního klubu Bunkr, Popmusea o. s., Linhartovy nadace a dalších zdrojů, zachycující kulturní kvas těsně po velkém třesku na sklonku roku 1989, tedy počátku 90. let 20. století, kdy se v prostorách klubu Bunkr potkávaly hudební i politické osobnosti a hranice undergroundu a oficiality byly stále ještě prostupné. Nebyla by ale Galerie Pštrossova 23 vyhraněně uměleckou galerií, kdyby akci nespojila s malou výstavkou velkých děl, s unikátním souborem výtvarných prací undergroundové legendy Pavla Zajíčka.

Pavel Zajíček (*1951)

básník, textař, výtvarník a hudebník

v 2. pol. 60. let studoval střední průmyslovku a začal literárně tvořit
1968 - 69 se dostal do Londýna
po návratu do Československa působil jako DJ v klubu Tatra (Ženské domovy)

Přes bratrance, jenž emigroval, se napojil na zahraničního DJ Johna Peela, který mu posílal hudební časopis Melody Maker. Z něj vybíral nejobskurnější desky, které pouštěl.

stavební fakultu ČVUT nedostudoval
1973: první setkání s Ivanem Martinem Jirousem (Magor, Magor Jirous - vůdčí duch českého undergroundu)
seznámil Ivana Jirouse se svými básněmi, které se mu zalíbily

Ivan Jirous (1944 - 2011) seznámil Pavla Zajíčka s nezávislou rockovou skupinou The Plastic People of the Universe. Pavel Zajíček jim spoluzařídil zkušebnu v hospodě v Klukovicích. Posléze se seznámil i se skladatelem Mejlou Hlavsou. V roce 1973 založili DG 307. První koncert této nonkonformní kapely se konal v říjnu 1973 právě v Klukovicích. Později po zneužití záznamu provedení písně ´Co sme´ vznikl režimní TV ´dokument´ Atentát na kulturu.

Pro DG 307 napsal Pavel Zajíček texty

„Anti“,

„Hrůzy“,

„Sme hudebníci z konzervy“,

„Papírový aPsolutno“,

„Očišťování“,

„Noví bojovníci“,

„Podoba“,

„Degenerace“,

„Co sme“,

„Utopenec“,

„Sv.“ a další…

V roce 1975 uspořádali památný koncert v Kostelci u Křížku, kde se po poslední skladbě („Papírový aPsolutno“) spálily texty odehraných a odrecitovaných skladeb. Následoval masivní policejní zásah, ale ještě večer byli propuštěni.

1976 byl už Pavel Zajíček ale zatčen a s Plastic People odsouzen na rok natvrdo
po propuštění z vězení Pavel Zajíček podepsal Chartu 77
v témže roce mu vyšly 3 samizdaty (Mařenická kniha, Dopisy a Vyslov sám sebe i svůj svět)
1978: podílel se na nahrávce Plastic People „Pašijové hry velikonoční“, jež vznikla na Hrádečku u Václava Havla
1979: obnovil DG 307 v nové sestavě a nahráli nové album

V Kanadě jako LP vyšel „Dar stínům“. Týž rok vydali i pásmo Pták utrženej ze řetězu a v roce 1980 Torzo. Mimo psaní pro DG 307 také vlastnoručně vyráběl knihy s grafikami a další výtvarná díla (samizdaty Úlomky skal, Roztrhanej film, Šedej sen a Listy k čemukoliv).

Spolupracoval s Plastiky i na nahrávce

Co znamená vésti koně,

kde text napsal Samson.

v srpnu 1980: emigroval do Švédska
1986: přesídlil do USA a žil v New Yorku
věnoval se výtvarným experimentům (sochy z naplaveného dřeva a koláže s použitím kousků skel a kamínků)
po listopadu 1989 pendloval mezi New Yorkem a Prahou, kde vycházela jeho tvorba
od 1995: žije v Praze

A spolupracuje s DG 307 na reedicích i nových projektech (Magický město vyhořelo/2008, Live (Divadlo na Zábradlí)/ 2005 či Květy podzimu - barvy jara/2008, Šepoty a výkřiky/2002 a vydal i samostatné CD Kakofonie cesty/2007.

Vyšly mu i knihy Zápisky z podzemí, Kniha moří, Čas je výkřik uprostřed noci (2000), Jakoby… Svět v zrnku písku (2003), Kniha psaná chaosem (2009), Všechno je úplně jinak (2010), Chvění (2012).

2007: hrál ve filmu „…A bude hůř“ Petra Nikolajeva
2003: byl Nejvyšším soudem rehabilitován.

Pavel Zajíček je právem vnímán vedle

Ivana Jirouse a Mejly Hlavsy

za nejvýznamnější postavu tuzemského undergroundu.

Richard Němčok a jeho klub Bunkr

Zatímco Pavel Zajíček je v Galerii Pštrosova 23 zastoupen obrazy, klub Bunkr tu zastupoval osobně Richard Němčok. A to tak, že totálně. Bylo ho plno a bylo ho slyšet. Jeho elán, známý z dob Bunkru, ho neopustil a jeho osobitost také ne. Historka střídala historku, zážitek následoval za dalším a až neuvěřitelná setkání dokumentovala neopakovatelnost té výjimečné doby.

Richard Němčok byl ke všem vstřícný,

bez ohledu na to, zda šlo o starou gardu nebo nové udivence,

představoval a vysvětloval vše, co bylo v druhé části výstavy připraveno.

Především je tu k vidění unikátní soubor fotografií, dokumentů a uměleckých děl

(nejen zmíněných Zajíčkových,

ale třeba i dobový obraz od Vlasty Třešňáka)

z archivu Richarda Němčoka,

zakladatele legendárního hudebního klubu Bunkr.

Výstava v obou podlažích tak zachycuje alespoň zčásti epicentrum kulturního kvasu počátku 90. let 20. století, kdy se v Bunkru potkávaly hudební i politické celebrity. Výstava vznikla ve spolupráci s Muzeem populární hudby. A jak naznačil kurátor výstavy, Pavel Vančát, když při zahájení vernisáže, vedeném dominantním Richardem Němčokem, se konečně dostal ke slovu, jde o zlomek budoucího zdokumentování činnosti a celospolečenského významu klubu Bunkr.

Klub Bunkr

Bunkr byl otevřen v roce 1990 v bývalém protileteckém krytu na Petrském náměstí v Praze 1.

Klub si od počátku 90. let do zániku v roce 1997

vybudoval vynikající pověst doma i v zahraničí,

vystupovala v něm řada hudebních skupin.

Vyvolával ale také protesty obyvatel z okolí

a policie upozorňovala

i na dealery drog v jeho prostorách,

s nimiž ovšem Richard Němčok a vedení klubu neustále bojovalo.

v lednu 1997: klub Bunkr byl policí obsazen a uzavřen podle soudního rozhodnutí o výpovědi z prostor, jež iniciovala městská část Prahy 1.

Legendární prostor s kapacitou 800 až 1000 lidí byl a je dodnes

hojně diskutován,

stejně jako oficiální i neoficiální důvody zrušení.

Richard Němčok se na vernisáži ale zdržel komentáře všech pro a proti, zdůraznil především mimořádnost klubu pro posun či přímo přesun od oficiální kultury předchozího zřízení, k otevřené kultuře po roce 1989. Zániku nezabránily ani akce příznivců. Poslanci Prahy 1 vzdor tomu rockový klub z domu v Lodecké ulici č. 2 vykázali. Ve zdůvodnění stálo, že si občané stěžují na rušení nočního klidu a nepořádek na chodnících. Poslanci tehdy zároveň zamítli i možnost nabídnout klubu Bunkr náhradní prostor. Tehdejší Společnosti R. C. Bunkr patřila i rozhlasová stanice Radio1, sídlící v témž domě. Takové propojení hudební stanice s rockovým klubem bylo v Evropě ojedinělé a něco podobného existovalo jen v holandském Amsterodamu.