Chýnovská jeskyně aneb co nám letělo hlavou, když jsme viděli pod zem
Chýnovská jeskyně/červenec 2015
Koho by nelákalo tajemno?! Koho by nelákalo poznání toho, co je tam dole?! Pod ním! V hlubinách. Koho by nelákalo dobrodružství?! A který kluk nečetl verneovku ´Cesta do středu Země…´?!
Láká nás to tajemno, ta hloubka a svádí nás to, jako žena muže, jako muž ženu. Ale bojíme se. Ne ani tak toho, co by se mohlo stát, co bychom tam – dole - mohli potkat, co by nás tam dole mohlo potkat, ale daleko víc se bojíme toho neznáma. Tam, dole. A to nás láká. Tam dolů.
A proto, kdykoli, kdekoli to jen trochu jde, zkoušíme svou odvahu a mnohdy i svůj osud. Pokoušíme hydru vzrušení a poznání neznání. Jako bychom dráždili hada bosou nohou. Dokazujeme si, že jsme hrdinové a překonáváme bariéry. Zejména ty v nás. Ale každým poznáním neznámého, každým překonáním strachu nabýváme hrdosti nad tím, že jsme a že jsme to dokázali.
Proto tam lezeme. Tam, dolů, pod zem, do neznáma. Jen proto.
My lidé už jsme takoví…
Horniny. Masa hmoty, která dokazuje, jak jsme nicotní. Jak pomíjiví. Jak ješitní na to, co jsme. Ta hmota byla, je a bude. Před námi, za nás i po nás. Tu, se změní v tekoucí lávu, tu pak zase ve vyvřelinu. Jednou je pískem na dně oceánu, jindy stavebním materiálem našich ubohých staveb a příbytků. A soch velikánů, kteří jsou ale tak malí, jako jsme my. Jen nás o něco málo snad převyšovali. Nebo si to alespoň myslíme. Nebo si to alespoň chceme myslet. A byli-li opravdu výš a dál než my, tak také lépe než my věděli, jak malicherní jsme s tím naším věčným pinožením. Jaké jsme nic, proti přírodě, a zejména pak vůči hmotě. Hmota je, byla a bude. I když si to my, nafoukaní sebestřední tvorové, nechceme připouštět tak moc k tělu a do hlavy. Ale součet vah látek před reakcí, je, byl a bude vždy součtem vah látek po reakci, ať se mění cokoli včetně skupenství. Ať se mění kámen v žhnoucí řeku nebo řeka v pevnou horninu. To je mimo nás. A to bychom měli mít na mysli.
Ale nemáme. Žalostně moc nemáme…
Stalaktit. Krápník.Ozdoba jeskyní. Barbar ho láme a bere domů, geolog studuje a nechává žít. Ano žít. A růst. Po kapkách, po generace, po staletí, po miliony let. Kapka za kapkou se přelévá čas z jedné rozpouštějící se hmoty v jinou tuhnoucí hmotu. A když ho necháme – myslím jako lidstvo obecně - protože o prokmitnutí života jednoho z nás se ani nedá uvažovat, když ho tedy necháme, nezničíme jej, roste. A když ho nechá i příroda a odpustí si - na čas svá - zemětřesení, sopečnou činnost, vrásnění hora masivů, propady údolí a proudy podzemních i nadzemních vod, tak vyroste hmota. Po kapkách. Tu ve sloupoví, tu v útvar a my – vstupující v jakémsi mezičasí zahlédáme momentku toho nekonečného filmu. Jen jednu jedinou. Jedinou ztěch miliard kapek a momentek z života jednoho stalaktitu.
I to by nám mělo napovědět cosi a o naší pomíjivosti, a i to by nám mělo dát najevo, naši pomíjivost. Ale nedá. Jsme totiž až příliš zaslepení. Až příliš moc…
I podzemí žije. Žije si a nečeká na náš příchod. Naopak. Čeká na náš odchod. Ten momentální, ale i ten dějinný. Jsme pomíjivější než to prostředí, ve kterém se ten tamní život vyvíjí a jsme pomíjivější dokonce i víc než ten tamní život. Tamní momentální život.
Bojuje možná o své bytí, možná je v pohodě. Ale tak to je. A na rozdíl od nás nebádá, co bude, co je a co by mělo být. Žije. Žije si svým životem a po svém. Nač tu v tom chladu a temnu – a když už konečně vypadneme - tak i v temnu čeká, číhá a rozsévá své sítě? Na jiný druh místního života. Není tu přece nadarmo a není tu zbytečně jako teď právě my. Příroda – na rozdíl od nás - ví codělá a proč. To jen my pořád marně toužíme chod světa, dějin a vývoj přírody měnit. Občas se nám to – v něčem - podaří, to ano, ale je to prakticky vždy na čas a skoro vždy k naší škodě.
Nech brouka žít. Pavouka zvlášť. On se té své kořisti dočká. Jinak by tu nerozprostíral své sítě. To jen my je roztahujeme a snažíme se je naplňovat víc, než je zdrávo a víc než, je nám třeba. A tím se ničíme. Sebe víc než přírodu. Ta to to nakonec nějak přečká a vylíže se z toho, my ne. A to je to, oč tu běží. A to je to, co pořád nechceme - my lidé - pochopit…
Tam v klínu rozervaných skal… Tak nějak se to zpívá. Takhle to opravdu vypadá. Omračuje nás to něco, co je kolem nás. Ohromuje nás to svou mocností nadloží, podloží, ložem rud. Tím, jak nám příroda, skála, hornina, dává nahlédnout do svého nitra. Ale jen tam, kam ona chce. Dál ne. A když se dereme p
řesto dál, to už tak u lidí bývá zvykem, tak na to doplácíme. Někdy obecně, někdy společensky, někdy i osobně. Protože chceme urvat hornině, co ji tvoří, a jenom proto, že z toho chceme tvořit. Naše předůležité věci. Chceme a toužíme přetvářet přírodu k obrazu svému, k užitku svému a k pohodlí svému. A je to často i úžasný výkon lidského génia, lidské práce, nekonečné a nebezpečné dřiny, ale je to až tak potřeba? Do jisté míry už ano. Zvykli jsme si na to, co vydobudeme. Na to, co vyrobíme. Ale, potřebovali jsme to kdysi? Říká se tomu vývoj. Vývoj civilizace. Jistě. Ale neříká se tomu ničení a narušování toho, co mělo svůj řád. Co má svůj řád. A co jednou zase v plné síle dokáže, že to má svůj řád. Svůj. Ne náš. Nejsme totiž tak mocní. Jsme jen nemocní svou momentální a zdánlivou mocí. Nad vším. I nad tou horninou. A zatím nám to celkem vychází. Zatím…
Lezeme, pronikáme, dobýváme se, noříme se, vnikáme, čím dál hlouběji, čím dál drzeji, bez úcty, bez bázně a hany. Zatím. Porušujeme všechen tamní majestátní klid věků, který tu kdysi byl. Porušujeme zákonitosti, které tu kdysi panovaly. A pronikáme. Zvědavě, zvídavě, hloubavě, hlodavě jak paraziti. Do nitra země, do hlouby neznáma, do nitra čehosi, na čem máme leda tak pokorně stát a být rádi, že nám je to stání zatím dovoleno. My tam, tam na povrchu, nejsme totiž středem toh
oto světa. Tím jsou tyhle horniny. A tyhle otisky a výsledky jevů a dějů, které nás daleko překonávají. I s naší technikou, i s naší inteligencí. Nás jako takové. A když narazíme, tak to prorazíme. Jsme přece vládci světa. Jsme ale opravdu? A budeme? A do kdy? Ta masa hornin je prostě daleko dál než my teď. Ve vývoji. Byla tu dřív než my - vzniklí náhodou, vůlí osudu a třeba i jakousi vůlí kohosi, komu říkáme Bůh či jakkoli podobně. Ta hornina tu ale byla, a je a bude. A bude stále. My ale ne.
Kříž. Kdo ho sem kdysi vetknul to skály v té podzemní výduti? Kdo a proč. Historici budou mít vysvětlení. A naservírují nám domněnku, výklad, příběh, story, history. Místní také. Někdy i shodnou. Ale o to vůbec, nejde. Není tu ten kříž jako memento? Toho, co se může stát každému z nás, kdo sem vstupujeme, každému, kdo tu byl, je a bude. Jako memento a možná varování. Zde jsi, člověče, až moc blízk
o tomu, čemu – při své inteligenci a vzdělání stejně pendrek rozumíš. Věřící – modli se, a ty neznabohu – zkus něco na ten způsob. Hraješ si tu s ohněm. S živly, s tajemnem. S mocí, vůči níž jsi bezmocný. S něčím, co je mimo tebe a tvé chápání, ač si to teď pro sebe vysvětluješ, vypočítáváš, vyhodnocuješ vzorci a poznatky. Marně! To, tady, je dál než si myslíš a dál, než si dokážeš představit. Navíc, ty ani nechceš. Máš přece svůj výklad a svůj příběh toho kříže. No tak ti pomáhej, kdo může a chce. A bude chtít…
Podzemní galerie? A proč ne. Něco málo tu dokázal i člověk. Ano. A za miliony let. Mnohem víc dokázala příroda. Za miliardy let. A něco vidíme a chápeme. My.Teď a tady. Sochy, vzniklé dílem přírody. A jejím narušením námi. Obrazy, jež nikdo nemaloval a vznikly.Tak jako ty sochy, A když už snad cosi dotvořila i lidská ruka, tak kdysi, ještě v úctě a pokoře, která tady - a po věky - na jedince nutně padá. Zatím ještě tak pokora, jednou, později, možná celá skála či celý masiv. I umění je totiž pomíjivé. Tak jako my. Proto ho obdivujme všemi smysly. Tady a teď. Dokud tu jsme a dokud nám podzemní přírodní galerie skýtá tu možnost. Nebude…
Až na dno. Až do dna. Vypijme ten svůj pohár vzrušení. Až na dno pronikneme. Nebo si to alespoň přejme a mysleme. Že jsme na dně. Té hory. Ne své vnitřní hrdosti a svého povznesení. A i kdybychom zde byla na dně všeho, co nás povznáší, tak ať nás povznáší, že to není, stejně ještě dno. Zem nemá dno. Jen střed. A tam, jsme zatím – naštěstí - ještě nikdy nikdo nepronikli. Tak jako jsme nepronikli do kosmu. Leda tak na krajíček. Nepatrný a zanedbatelný. Jen tak hluboko, či daleko, abychom se měli čím sami před sebou pyšnit. K ničemu a nanic. Jsme na dně. Berme to jako vítězství naší odvahy, našich schopností a nás nad sebou samými.
Klesneme-li níž a ještě níž, čeká nás už jen peklo. To biblické i to skutečné. Peklo. Se vším všudy. Žhavé jak jádro země. A to žhavé zatím ještě je. A to nás musí a může hřát. A občas na nás vyblafne, to abychom věděli, že je, a že není radno se hodotýkat tak jako padlých hvězd, či vysokonapěťových drátů.
Je tu. Je tam. Tam, ještě o něco hlouběji. Zem nepotřebuje, aby jí její inferno zabydlely nějaké ty chlupaté bytosti, které si vymyslel člověk. Tohle chlupaté peklo ať si děláme sami v sobě, mezi sebou, sobě navzájem. To pravé inferno je tabu. A mělo by nám i tabuizované zůstat. Tam by člověka už fakt neměl zasahovat. To už by zašel opravdu příliš daleko. Pardon, hluboko…
Kdysi po lidské existenční dějiny se lidé uchylovali do země. Pod zem do skalních dutin a labyrintu podzemních chodeb. Měli k tomu důvody. A vůbec to nebyli turisté, jako my. A vůbec to nebyli hledači čehokoli, jako my. A už vůbec ne dobrodružství za každou cenu. Živé bytosti se pod zem uchylovaly ve snaze přežít. A o nic víc jim nešlo. To až my, lidé moudří, moderní, vzdělaní…Spíš přemoudřelí a převzdělaní si myslíme, že pod zem můžeme lézt jako na výlet nebo na houby. To my si tu pak proto děláme schody a znamení vyrýváme své vzkazy těm po nás. Ano, někdo to možná i přečte, ale za čas to věky stejně smažou. A nezůstane po nás nic. Zhola nic. Tak proč to všechno? Proč?
Ano přestáli jsme tu zkoušku. Hurá! Vyšli jsme živí a zdraví - až na nějaký ten nechtěný a nezásadní - šrám. Vyšli jsme zpět na světlo denní, nebo boží, jak kdo. Ale měli bychom, když už vyvřít z té podzemní hlubiny jako poučení. Zmoudřelí. Protože je ještě něco víc než my. Svět, o kterém víme starou belu. Jsou zákonitosti, které ještě v celé své celistvosti nechápeme. A je to tak dobře. Držme se na zemi, kam - jakž takž - ještě patříme, a necpěme se – vyjma snad, když už, tak jen malého exkurzu - tam, kam nám není dáno vcházet.
Dík za malou lekci a velkou zkušenost. Díky Chýnovské jeskyniza to, že je. Díky a na shledanou. Snad ve vzpomínkách, to raději, snad někdy příště. Ale jen a jen pro poučení, pro zamyšlení nad malostí naší a velikostí hmoty. Neboť, jak se okřídleně říkává, prach jsme byli, jednou kdysi určitě, a v prach se obracíme. Jednou, časem…Určitě. A z prachu se tvoří horniny a z hornin se tvoří prach. Tak na to mysleme. Venku pod sluneční oblohou. A mnohem víc, zase někdy někde pod zemí. I když, zatím stále ještě - tak nějak - cvičně. Nanečisto…
Chýnovská jeskyně
byla objevena roku 1863 při práci v lomu. Roku 1868 se po úpravách stala první turisticky zpřístupněnou jeskyní na území České republiky. Dodnes jsou zachována původní kamenná schodiště a prohlídka jeskyně je malou romantickou exkurzí do historie.
Chýnovská jeskyně byla postupně vytvářena rozšiřováním puklin korozí, přičemž na charakteru chodeb se zároveň podílela proudící a výmolná činnost vod. Nevyniká krápníkovou výzdobou, ale barevností stěn a stropů, kde bílé, žluté a hnědé polohy mramorů střídají tmavé vrstvy amfibolitů. Tyto dvě horniny se podílely na vzniku pozoruhodných kruhových útvarů na stěnách, tzv. ok. Strmé chodby jeskyně upadají až do hloubky 41 metrů na hladinu podzemního toku.
Celková délka jeskynního systému, který není ještě zcela prozkoumán, je více než 1200 metrů;
Délka turistické trasy je 220 m s převýšením 42 m;
Doba prohlídky 40 minut, teplota vzduchu 5 – 9 °C.
V prostorách mimo návštěvní okruh probíhá speleologický a speleopotápěčský průzkum, při kterém byly v 80. a 90. letech objeveny rozsáhlé, trvale zatopené prostory s jedinečnými drúzami křemene a dalších.
Vedoucí: Ing. Karel Drbal
Adresa: Správa CHJ
CZ - 391 55 Chýnov
Tel.: +420 381 299 034
E-mail: chynov@caves.cz
GPS správní budovy: 49° 25' 46,2"N; 14° 49' 59,4"E
https://www.volny.cz/jeskynechynov/
Hodnocení: 99 %
Text: Richard Koníček
Foto: © Václav Koníček
www.facebook.com/wenca.nikonicek