Christian Tode: ´Pocity za zrcadlem´ aneb když chceme, aby po nás něco zbylo
Viniční altán Gröbovka - Praha
3. – 31. 10. 2014
Na vernisáži černobílých fotografií, většinou aktů, které nám představil umělecký fotograf žen, sympatický Christian Tode (*1961). Je fotografem ženského světa. Tímto světem rád proplouvá a sám – skrytý za objektivem svého fotoaparátu – loví záblesky vizuálních zprávy, které jeho modely (je zajímavé sledovat, jak klobouky mění tváře modelek) vysílají do světa a jemu samotnému. Hledáčkem neúnavně loví skrytá tajemství (např. v kavárnách), která mu jeho modely sdělují svými gesty, výrazy těla i obličeje. Vysvětlil nám, proč fotografuje černobíle, proč nefotografuje na digitál a proč upřednostňuje fotografování na kinofilm a střední formát.
Jak pravil Christian Tode
(Tode na foto vlevo, elegantní paní galeristka - rusovláska vpravo)
„Ve svých 14 letech jsem od otce k narozeninám dostal svůj první fotoaparát Flexaret. Už předtím jsem mu pomáhal v komoře , míchal vývojky, ustalovače, tónovače…takže poté už vlastně nebránilo nic tomu, abych se hned s kamarádem vrhl na focení...
Po několika letech fotografických začátků, ale hlavně čtení po nocích, se mi postupně zhoršoval zrak - jako mnohému vášnivému čtenáři. Takhle jsem se přes knihy postupně dopracoval k mnoha dioptriím a fotografie šla stranou. Zůstalo jen focení pro zábavu a na autofokus. Pak přišla doba digitálních fotoaparátů. Fotografování digitálek mě ve svém počátku nadchlo. Jak snadno člověk hned věděl, co a jak vyfotil a ta snadnost pořízení výsledné fotografie! Po třech letech strávených v elektronickém světě, kde jsem - přiznám se - nebyl a stále nejsem tak úplně doma, se v jednom týdnu přihodilo několik událostí, které mne přesvědčily o návratu ke klasickému negativu. Dostal jsem jedno z čísel časopisu B&W, kde byly krásné černobílé fotografie z 50-tých let zobrazující atmosféru amerických nočních hudebních klubů té doby. Potom odešel můj děda a já jsem v jeho ´pokladech´ našel několik skleněných fotografických desek, ze kterých mi bylo hned jasné, oč se jedná a jak asi staré ty desky jsou. Následně jsem se zúčastnil představení tehdy nového digitálního Hasselbladu H1. Tam jsem měl možnost setkat se s odborníky a zeptat se jich, zda media, na která se dnes ukládají fototografie, budou existovat ještě třeba za 70 let a budou k přečtení - jak do kvality, tak i do schopnosti budoucích SW. Chtěl jsem zkrátka – přiznám se bez mučení – aby po mně něco zůstalo i za těch 70 let, byť třeba jen pro moji rodinu. A protože odpovědi byly záporné, vrátil jsem se po letech opět ke klasice.
Fotografie a proces fotografování v sobě ukrývá spoustu krás a příjemného objevování. Pro mě je to hlavně tajuplný svět dialogu mezi autorem a modelem a následně mezi výslednou fotografií a divákem. Svět, který vám dovoluje bez studu nahlédnout do cizích očí
. Věřím, že každý jeden z nás má ve fotografii svého boha nebo fenomén, kterému se mnohé podřizuje. Pro mě je tímto fenoménem přírodní světlo, se kterým pracuji nejraději a nejvíce.
Většina mých fotografií je z mimoateliérového prostředí, ve kterém se cítím jako tvůrce nejlépe. Zvolil jsem si cestu směřující k tradicím. Míra svobody, která nás dnes obklopuje, je vyšší než kdy jindy. Máme možnost si vybrat, což nebylo vždy samozřejmostí. Tahle možnost má i svá úskalí v používání, a tak nás zaplavují nové a nové přístupy. Vytrácí se jistota.“
120 00 Praha 2
Havlíčkovy sady 1369
Máme otevřeno: 9.00 -21.00 hodin
Hodnocení: 85 %
Ing. Olga Koníčková
Foto: © Ing. Olga Koníčková