Český ráj to na pohled a na procházky aneb kudy, kudy, cestička do našeho srdíčka
Kniha jubilujícího autora, doc. RNDr. Václava Zieglera, CSc., znalce, odborníka, vědce, sběratele, a také básníka, malíře i fotografa, ale především zaníceného milovníka Českého ráje, je zjevně knihou bilanční. A také zasvěcenou. Zasvěcenou kraji, kde autor zná každičký kámen, doslova, každičkou rostlinu, také doslova, každé tam dosud žijící zvíře, též doslova a každou legendu, která se v kraji pod Troskami traduje.
Kniha s příhodným, vtipným a naprosto výstižným názvem ´Český ráj to napohled´ není průvodcem, není vědeckým dílem z oboru geologie, morfologie, krajinotvorby, není studií místní flóry a fauny, a není ani místopisem či historickým exkursem tohoto kraje.
Zieglerova kniha je vším tím dohromady. Je souborem znalostí muže, který většinu života prožil a spojil s krajem kolem jeho milovaného Kozákova. Ke cti autora ale budiž řečeno, že čtenáře neunavuje, nezavaluje vším, co o ´svém´ kraji ví, a co z něj zná. Neexhibuje jako odborník a neumrtvuje čtenáře přívalem faktů. Ziegler své čtenáře zve, láká, vede a vábí poznat - běžnému návštěvníkovi této lokality - dosud nepoznané. Václav Ziegler v nás svojí knihou, svým vyprávěním vzbouzí spíš zvědavost a chuť spatřit na vlastní oči to, co nám s úctou k přírodě a jejím zákonitostem, nenásilně naznačuje a kudy nás poučeně provází a cestou, jen tak mimochodem trousí, informace, zkušenosti, vzpomínky a lásku k Českému ráji.
Václav Ziegler se svojí prací řadí po bok jiného fanatika (v tom nejlepším slova smyslu) jiného kraje (Jizerské hory), dr. Nevrlého, který podobně jako Ziegler spojil svůj život s určitým koutem vlasti a vydal o tom svědectví v podobě knihy pro podobné posedlé nadšence a krásně ušlechtilé blázny. Však také Ziegler ve své knize skládá svému pansofickému souputníku hold. A nejen jemu, ale i dalším osobnostem vědy a historie, které na své životní pouti po Českém ráji potkal anebo naopak - už nepotkal.
- Zieglerova kniha je uspořádána chronologicky v čase od ledna do prosince. Od ne-konkrétního ledna, do ne-konkrétního prosince. Protože těch lednů až prosinců prožil v Ráji autor bezpočet a pohledy na krajinu i pod její povrch jsou tedy kompilací všech nasbíraných znalostí, zážitků a kamenů. Ano kamenů, protože autor ty ´kameny´ nejen zná a identifikuje v historickém exkursu, ale také opravdu sbírá. A každý ten nalezený safír, malachit, azurit, olivín a další a další, v jeho sbírce, jsou i sbírkou vzpomínek, zážitků a poznatků či legend s jejich nálezem spojených.
Ale nebojte se, není to suchá věda. Příběhy hornin a kamenů od prehistorie do současnosti, jsou příjemně čtivé a často až dobrodružně vzrušující. A hlavně zlidštěné podáním autora. Proložené tu bájemi, jindy setkáními se zvěří anebo lidmi. Ale hlavně s krajinou, přírodou, historií a jejich poezií.
- Jednotlivé podkapitoly uvozují stará a většinou už zapomenutá, ale lidovou moudrostí ověřená rčení, lidové pranostiky typu, že svatý Prokop bouřkou bouří, a skutečně nám autor doloží, že lidová moudrost se nemýlila a nemýlí, neboť se dočteme, jak 4. 7. na sv. Prokopa skutečně zastihla autora bouřka, při jeho toulkách po Károvsku. A rázem jsme uprostřed rozpoutaných živlů barvitě vylíčených:
„…Kraj zčernal a blesky ho ozařovaly. Byl jsem uchvácen scenérií a nevadilo mi hřmění, které připomínalo salvy mohutných děl či trhání obřích kusů pevné, plátěné látky. Bouřka se nakonec přesunula a zůstala nad Kozákovem. Velebná hora měla náhle hlavu v mracích, blesky jí tvořily korunu a hřmění zdůrazňovalo její slávu. … Prý to v Turnově vyplavilo sklepy. A také Jizera, že se zvedla a tekla v ní červenohnědá voda, zbarvená podkrkonošskou permskou hlínou…“
Václav Ziegler je ale schopen naplnit snad každý den v roce nějakou osobní vzpomínkou a poučením. Takže v podkapitole uvozené rčením Když je Mirka svatá (5. 4.), brouček na svět chvátá, se zase pro změnu dozvíme:
„… Snad je to přísloví odrazem druhé části pořekadla ´Březen, za kamna vlezem, duben, ještě tam budem´, stejně jako toho o svatém Alešovi ´Šneček vystrkuje růžky, svatý Aleš (13. 4.) zase nůžky´. Všechna naznačují, že jaro ještě není silné a zimy je třeba se obávat. Přesto, když zasvítí sluníčko a udělá se trochu teplo, vylezou hlemýždi a kolem kmenů starých lip i bříz se shromáždí ploštice ruměnice pospolné.
Ne, skutečně to nejsou brouci, ale ploštice. Pozná je asi každý. Buď četl o Ferdovi Mravenci, či z vlastní zkušenosti. Jsou to středně velké ploštice, asi kolem centimetru, nápadného, černočerveného zbarvení na hřbetní straně. Bříško mají převážně černé. Za teplého počasí sají stoupající mízu stromů a škody nenapáchají.
… vylézají, aby dali život novému pokolení. Přezimovali všelijak. Za kůrou stromů, v odchlíplé omítce, dokonce jeden můj známý je našel přezimující v plechové krabičce od sardinek…“
Autor, se nevzdává toulek krajem svého srdce dokonce ani v čase, kdy jiní už myslí na jiné věci. Takže v podkapitole nazvané Vánoční čas – sníh, stopy v nás, se třeba dočteme:
„… Sněhová pokrývka rostla, a když mraky odešly, uhodil mráz a ten sníh posvětil. Když ranní, mrazivé slunce ozářilo kraj, Klokočské skály vábily k návštěvě. Někde strojili stromečky a zabíjeli kapra, nebo míchali bramborový salát, za okny se objevily svíčky a zvědavé tváře dětí a já šel chrupavým sněhem, který dosud nestačili silničáři odstranit se silnice, k lesu.
Malé borovice i smrky se ohýbaly pod nadílkou a větve byly slavnostně ozdobeny zářícím sněhem. Velké stromy nesly důstojně svůj příděl v korunách. I skály se tvářily slavnostně. Tak se tváří vždy, když přijde sníh. Nechtěl jsem rušit sníh a ticho skalního města a tak jsem šel od Rohlin pod Betlémskými a Klokočskými skalami do Klokočí a Klokočských Louček. Doufal jsem, že pak se nějak domů dostanu.
Ticho bylo slavnostní a ani zapraskání v houštině přede mnou ho neporušilo. Zůstal jsem stát a s úžasem hleděl do očí dospělého srnce. Okusoval tu pupeny a výhony keřů. Byl sám. Přesto, že srnčí zvěř se na zimu sdružuje do malých stád, asi o deseti kusech. Jeho šedohnědá, zimní srst se odrážela výrazně od bílé barvy sněhu. Stáli jsme a hleděli jeden na druhého víc než minutu. Alespoň se mi to tak zdálo. Najednou se důstojně otočil a zamával oválnou bílou skvrnou na zadečku. Zmizel tiše ve křoví, jako duch. Ve sněhu po něm zůstaly jen otisky širokých kopýtek s paspárky. Zůstal jsem sám, jako většinou vždy…“
Ale Václav Ziegler, ač jinak sice poetizující, ale přece jen vědec, umí ´vědecky´ pohlédnout i na věci nepřirozené, ba nadpřirozené, jako třeba v podkapitole nazvané Na svatou Sylvii (29. 10.) všechny Vústry ožijí:
„ … A už se dostávám k problematice lesního rybníčku, dnes přírodní památky, Vústra v katastru Olešnice, východně asi kilometr a půl od Všeně, je zatím jediné známé místo, kde Vústry nabývají energii. Objevují se tu náhle, rychle se propletou vzduchem mezi stromy okolního lesa. Nad hladinou rybníčka se jejich rychlý pohyb zastaví a pomalu se vnoří do vody, až dosáhnou zdejší bahnité dno. A z bahna, které obsahuje množství sapropelu(hnilokalu), čerpají Vústry energii. Některé se kvůli tomu noří i pod hladinu rybníčka. Pak používají pro přívod vzduchu, který potřebují ke své existenci, dutá stébla trav. Když stéblo přestane fungovat, valí se z vody bubliny a Vústra přeruší nabíjení. To na ni má ale zhoubný vliv. Stává se tmavší a zlo v ní narůstá. Na podzim jsou jich tu sta, možná tisíce. Stojí tiše a trpělivě a stejně tak trpělivě ze sapropelu spodními končetinami (zde nepomáhá jejich prodlužování) nasávají energii, kterou do sapropelu vložilo Slunce. Nedají se rušit a ani se nedají hned tak někomu vidět. Jejich přítomnost ale pocítí (!!!) každý, kdo se k rybníčku přiblíží. Je k němu přitahován a šeplavé hlasy ho volají k sexuálním hrátkám (jež končí výsměchem), či k daleké cestě (jež končívá neštěstím či smrtí). Hlavně světle zabarvené Vústry vyhledávají příbřežní pásmo rybníčka a při nabíjení jsou nad hladinou. Pozorují zálibně svá těla odrážející se v hladině rybníčka. Energií nabité Vústry pak kvapně opouštějí rybníček a mizí mezi stromy. Vydávají se na svou pouť světem. Vústry preferují čas návštěv lidí před svítáním, k svádění pak využívají ranního rozbřesku či podvečerního světla nebo mlžného oparu...“
A pak, že není v Českém ráji krásně a zajímavo. Stačí si vzít dovolenou, knihu pana Zieglera do batohu, nazout botky samochodky a vyrazit. Bohatá fotodokumentace nás spolu s naší zvědavostí povede sama. Za objevy netušeného a za prožitky toho nejkrásnějšího co může člověk nacházet jedině v přírodě, za dobíjením našich vnitřních baterek, jak se dnes moderně říkává.
Nezbývá tedy než poděkovat autorovi za vše, co nám ve své knize zprostředkoval, a tak trochu i závidět, co všechno ve svém kraji našel a zažil.
Závěrem ještě citace z oficiální anotace vydavatelství:
Český ráj to na pohled a na procházky
Vědeckých pojednání, básní a jejich rozborů, románů i krátkých povídek, fotografických publikací i souborů zdejších pohádek a pověstí bylo napsáno již velmi mnoho. Neradi bychom byli, aby knížka byla učená. Text knížky je odrazem a postřehy z autorových cest po Českém ráji a Podkrkonoší. Kniha se nechce rovnat vědeckým pojednáním, ani románům či povídkám. Jsou to postřehy, které skládaly obraz krajiny a přírody Českého ráje a Podkrkonoší a věříme, že vytvoří v mysli i srdci čtenářů téměř dokonalý obraz kraje. A třeba se najdou i tací, kteří se zamyslí nad ochranou bohatství přírody i nad poznáním nenásilně předkládaným, ze kterého může vzejít environmentální cítění. Tím se dosáhne zvyšování informovanosti a osvěty v problematice ochrany krajiny, organismů a neživé přírody i památek, prohloubí se péče o životní prostředí a propagace nových vědeckých poznatků v dané oblasti. Kniha se může stát i dobrým vodítkem pro školy a organizace všech typů při environmentální výchově. Kniha s bohatým fotografickým doprovodem formátu B5, vázaná, rozsah 220 stran, vyšla v říjnu 2014.
Český ráj to na pohled a na procházky … 369,- Kč
K cenám se dopočítává balné a poštovné
Vydala Galerie EfEf s. r. o., Praha 2014
adresa: Osadní 35, 170 00, Praha 7
tel: +420 283 870 892
fax: +420 283 871 042
e-mail: info@galerieefef.cz
https://www.galerieefef.cz/kontakt.html
Hodnocení: 80 %
Richard Koníček