Brutal Moods na Festivalu Film a architektura aneb i architektura může vyvolávat brutální nálady a co pak s tím…
Brutal Moods
Scénář a režie: Štěpán Kopečný a Marta Bisbal Torres
Španělsko, 2022
58 min, bez dialogů
Festival Film a architektura podněcuje diskuze o architektuře a urbanismu prostřednictvím projekcí autorských dokumentů,
inovativních, experimentálních i hraných filmů.
Přispívá k debatám mezi architekty, politiky a veřejností o
podobě, potřebách a proměnách měst, nezbytných pro další rozvoj naší společnosti a díky vstřícnosti filmového média oslovuje nejširší publikum.
Festival Film a architektura by nebyl bez značně průbojné společnosti, která si říká
Spolek Kruh a která se
věnuje propagaci architektury všemi možnými způsoby.
Spolek Kruh vznikl jako dobrovolné sdružení studentů pražské Akademie výtvarných umění na Škole architektury už před 22 lety, v roce 2001.
Důvodem spontánního vzniku byly reakce na
tehdy (jen tehdy?) až hmatatelný nedostatek informací o současné architektuře.
A že vhodných informací není zjevně pořád dost, má Spolek Kruh důvod existovat i nadále. Hlavním cílem projektu Kruh je
snaha veřejnosti představovat kvalitní a současnou architekturu,
otevřít smysluplnou diskusi o dobré architektuře a
umožnit potřebný dialog autorů architektury s obyvateli měst a obcí,
kteří v té architektuře mají žít.
Brutal Moods vyvolané brutální architekturou?
Dnešní kinematografii vévodí děs, násilí, štvanice a boj o přežití. Točí se sice i jiné filmy, ale pomineme-li takové ty Barbie a podobně, kasovní trháky musejí frčet jinými cestami. Berme to, nebo neberme, funguje to. Proč? Strach, nejistota, obavy napětí vyvolávají v divácké dušičce, či kde, pocit vzrušení, srovnatelný se vzrušením zcela jiného druhu. Endorfiny, čili hormony štěstí, se v nás – kupodivu – rozbublávají naplno právě, když z plátna či obrazovky vyvěrá děs. Ty tam jsou ale děsivosti, kdy zpoza křoví vybafne loutková příšera. To je pohádka, to nám nehrozí. Když ale zpoza rohu, kdesi v loubí zšeřelé chodby, nehostinné stavby, vyrazí reálná postava, jež před tím do tohoto bludiště moderní architektury (a ta je většinou bludištěm, navíc v neosvětleném a opuštěném místě) jinou reálnou postavu ve zlém, samozřejmě, vehnala, jsme jakožto diváci u vytržení. Obrázek žádaný divácky otrlým divákem. Tak to známe, tak to berem, nebo neberem. Jak kdo, ale tak to funguje.
Autor scénáře a režisérka snímku Brutal Moods, tedy v překladu, brutální nálady, Štěpán Kopečný a Marta Bisbal Torres, přicházejí se zajímavým nápadem. Vystříhat ty nej-scény z filmů, kde se něco podobného objevuje, což na osmapadestiminutovou stopáž filmu bohatě vydá, ba i na víc a sestavit z nich film. Film beze slov, jen s hudebním doprovodem. Stylovým (o němž ještě bude řeč). Tak najednou je tu film, kde architektura, tedy ta příhodná a potřebná k daným scénám, hraje v podstatě hlavní roli. Bez ní by to vůbec nebylo ono, bez ní by to zkrátka nešlo. A přesně o tom je film Brutal Moods.
Je ale na vině architektura nebo člověk ji obývající?
Pro řadu diváků může být snímek jen přehlídkou jejich oblíbených scén. Ale dá se pochybovat o tom, že to tak zapůsobí na většinu diváků. Dokladem byl spontánní potlesk auditoria rozsazeného v pražském Centru architektury – Camp, při projekci filmu. Pro větší vyznění dodejme, že snímek jel paralelně, v téže verzi i čase, na třech plátnech vedle sebe. A hudbu tu při tom živě ovládal její autor, o němž - a o té hudba - ještě bude ta řeč.
Ale zpět k té odezvě.
Bezřečová varianta totiž promlouvá bez jakéhokoli rušení kohokoli čímkoli a to ke komukoli. A že promlouvala, doložil ten mnohonárodnostní aplaus. Hlavně ale v každém asi vyvolal film vnitřní otázku: Je architektura vinna současnými mezilidskými (či spíše nelidskými, chcete-li brutalistními vztahy), nebo je to naopak. Nebo si člověk vybírá a vytváří takovou architekturu, aby mu pasovala k jeho čím dál více si libujícímu vztahu k temnu a nejen kolem nás, ale především v nás? Svádí moderní odlidštěná architektura k moderním odlidštěným vztahům? Film nebyl zdaleka tak únavný jako filozofování na toto téma, ale film byl na toto téma jasný jak facka ze tmy. Aby ten příměr odpovídal tématu.
Dva pohledy na architektu a lidi v ní
Shodou okolností jsme se v rámci Festivalu Film a architektura zúčastnili projekce dvou filmů, které vypovídaly o tomtéž, ale které zvolily zcela opačnou cestu i styl. Jedním z nich byl snímek "Jacques Tatti, tombé de la lune" (viz. náš článek:
<span style="font-size:12.0pt;font-family:" times="" new="" roman","serif";times="" roman";color:black"="">) a tím druhým je právě Brutal Moods.
Střet či soužití, prostě vztah člověka a architektury, byl v obou filmech konfrontační. U Tatiho filmů s něžným moudrým humorem, u Kopečného s brutálním napětím. Obojí, ale vyústilo v otázku, jak je to správně. A především, jak vlastně na nás ta architektura působí, co nám přináší a co v nás vzbouzí. A také, zda nás tvaruje a mění. Dá se o tom dlouho - a každý za sebe - polemizovat. A myslíme si, že po zhlédnutí obou filmů, oba týmy diváků, dospěly ke stejným úvahám. Oba snímky lze tedy považovat za mimořádně přínosné a oba stojí za vidění. A co víc, oba jednoznačně patřily, alespoň podle názoru www.www-kulturaook-eu.cz k nejvýznamnějším přínosům celého Festivalu Film a architektura.
A ještě jedna zajímavá drobnost, možná však velice podstatná věc. Jak se to vezme.
Film Brutal Moods byl němý až na tu hudbu, o níž ještě bude ona stále slibovaná řeč, stejně jako i ukázky z filmů Jacquese Tatiho v roli pan Hulota, který byl také němou postavou. Ano ani on ve svých filmech v kontaktu s architekturou nemluvil. Jen na ni reagoval. A je to tak správně. Oba pohledy na architekturu versus člověk, totiž nepotřebují slov. Oba dávají prostor k našemu vnitřnímu komentáři a možná i dialogu. Máme se architektur bát nebo se jí smát. Máme v ní totiž žit…
A teď už k té hudbě k filmu Brutal Moods
Autorem a živým doporovázitelem celé projekce, byl Jan Kostera. Většině diváků i čtenářů těchto řádek, to tahle asi moc neřekne, nejsou-li zrovna fanoušky hudby provozované formací pod názvem Killiecrankie. Značně experimentální elektronické duo tvoří Jan Kostera a Jiří Machů. Jak se eufemisticky udává, vždy sebou „přinášejí nálož elektro-vesmírné energie“. Návštěvníkům festivalů jako Colours of Ostrava či United Islands se jistě právě rozsvítilo. Jde o kapelu, která si do názvu vetkla jméno skotské vesnice Killiecrankie.
Dodáme-li, k tomu, že i scénárista a režisér snímku Brutal Moods Štěpán Kopečný, je sám také činný v muzice, ale v jiné formaci s názvem Lowmoe, lze pochopit, proč si zvolil k hudebnímu doprovodu svého filmu právě Jana Kosteru. A byla to – jak se dnes s oblibou říká – dobrá volba. Bez Kosterovy hudby by nevyzněl (doslova!) film tak, jak nakonec vyzněl. Však také byl Kostera, zpoza jeho mixážního pultu, publikem po právu vytleskán před plátno a vyvolán po bok autorů celé události Štěpána Kopečného a Marta Bisbal Torres. Tleskali jsme jim upřímně i my, ač o dvě generace starší, oproti věkovému průměru aktuálně na projekci přítomného publika.
Tak, a na závěr ještě anotace filmu vydaná organizátory…
„Vizuální esej Brutal Moods skládá obraz brutalistické architektury ze známých filmových úryvků. Ve svých fiktivních příbězích reprezentovala různé utopické i později dystopické představy. Hudební performance Štěpána Kopečného, člena audiovizuální formace Lowmoe, a Jana Kostery z experimentálního elektronického dua Killiekrankie, prohloubí dojmy fascinace z tohoto dvousečně přijímaného architektonického stylu.“
Text: Richard Koníček
Ilustrační foto: Film a architektura
Brutal Moods
Scénář a režie: Štěpán Kopečný a Marta Bisbal Torres
Španělsko, 2022
58 min, bez dialogů
https://www.architectura.be/nl/video-s/experimenteel-brutal-moods-marta-bisbal-torres-2022/
