Úvod > Břetislav Benda aneb sochař, který dostal sochařské nástroje od J. V. Myslbeka a talent od Pánaboha

Břetislav Benda aneb sochař, který dostal sochařské nástroje od J. V. Myslbeka a talent od Pánaboha

02.06.2022 10:35

Břetislav Benda

od 7. 5. do 14. 8. 2022-06-01

Galerie Ludvíka Kuby

Poděbrady

„Neznám motiv krásnější než je žena ve všech svých obměnách, pro sochaře je nevyčerpatelný námět, svými plastikami chci vyjádřit nekonečnou krásu lidského těla, ale i jiné lidské pocity.“

Břetislav Benda (1897 – 1983)

Výstava složená ze zápůjček z pozůstalosti po autorovi, krajských galerií a soukromých sbírek nabízí chronologický přehled klíčových děl autora od třicátých let až po jeho závěrečné tvůrčí období v sedmdesátých letech dvacátého století. Expozici doplňují ukázky z tvorby někdejšího spolupracovníka, pokračovatele sochařské rodinné tradice, syna Milana Bendy (1941 - 2017).

Sochař ženských těl…

Takto byl častován jeden z našich nejvýznamnějších moderních sochařů. A nebylo to myšleno nijak pejorativně či jako posměšek. Výstava v Galerii Ludvíka Kuby, opravdu dokazuje, že ženská těla, byla jeho převažující inspirací, ale také a to je mnohem důležitější, dokazuje, že sochařem ženských těl opravdu byl, ovšem to označení je třeba brát jako poklonu jeho estetickému umu a sochařskému mistrovství. Soch je na výstavě k vidění opravdu až nevěřitelné množství, vstoupíme-li do galerie, ocitáme v obrazně řečeno v lese soch. Kurátor galerie Ludvíka Kuby, Vojtěch Odcházel, uvádí, že soch je vystaveno 125. Přesně tolik, kolik let uplynulo od narození Břetislava Bendy. Nepočítali jsme je, měli jsme pocit, že jich musí být ještě mnohem víc, a nepočítali jsme ani, jaké že procento z nich tvoří právě ty zmíněné ženské figury, ale rozhodně jsou v drtivé převaze. A to je dobře. Plně totiž souhlasíme se slovy autora těch soch, kterými onu svou „specializaci“ ve své době zcela jasně a upřímně zdůvodnil:

„Neznám motiv vzácnější, než je lidské tělo, a především ženské.“

Ano, ale dovolujeme si - stejně upřímně – dodat: ovšem zejména těch ženských těl, která jste vy, mistře, pro nás, diváky, ve svém ateliéru přímo až božsky sám vlastnoručně - stvořil…

… ale zdaleka ne jen ženských těl

Abychom mistrovské a až neskutečně rozsáhlé dílo Břetislava Bendy nezredukovali jen na ta (ale krásná…) ženská těla, musíme dodat a přiznat, že stejně skvěle vytvářel i sochy na četná jiná témata. Výstava v Galerii Ludvíka Kuby, dokládá, že kromě divácky lákavého a autorem hodně oblíbeného motivu ženského těla, nevyhýbal se autor ve své nebetyčné pracovitosti ani mnoha a mnoha dalším tématům. Ať už šlo o díla dotýkající se témat – řekněme pracovně lidských, žel i válečných, protože sám Břetislav Benda měl z mládí za sebou trpké a bezmála pro něj fatální zkušenosti s první světovou válkou (byl nebezpečně zraněn na obou rukou, ale v práci ho to pak naštěstí neomezilo), jak doba žádala, a mistrovy pohnutky jej vedly aby ztvárnil i mnoho motivů hrdosti našeho národa, úcty k jeho obětem a naopak nesmrtelnosti jeho osobností, neopomíjel ani osobitě neklasické motivy duchovní a mnohé práce motivovala i sportovní tématika.

Chvála mimořádnému počinu poděbradské galerie

Pádící doba vede i v galerijním světě, k jisté povrchnosti, sázkám na jistotu a zjednodušení dramaturgie, ne-li „opisování“. Máme – budeme-li se držet tvůrců, jejichž díla přetrvávají čas i dobové nazírání – mnoho těch, kteří patří na národní Slavín – Vyšehrad. Břetislav Benda tam ostatně - plným právem - i sám spočinul. Máme tedy plejádu mimořádných nadčasových tvůrců, ale v galerijním světě se k naší – divácké – škodě však „točí“ jen nemnoho z nich. Přesnost dostávají noví autoři, často na hraně umu a vkusu, jen proto, že jsou novinkou a galeristé, ale zřejmě i my diváci jsme zvědaví na něco s velkým Ň, a to často za každou cenu.

Klasika a vycizelovaný um dávných mistrů pak zůstává v depozitářích a pro zájemce na kalozích či internetu. Trend doby lze chápat, ale lze o něm i smutně přemýšlet.

Proto nesporně patří oprávněný obdiv k počinu, k jakému se odvážila poděbradská Galerie Ludívka Kuby. Takovéto výstavy, týkající se takovéto osobnosti, s tak rozsáhlým a vyzrálým dílem, nám bylo třeba. A mistr Benda si tento počin plně zasloužil.

Každá „lázeňská“ galerie má samozřejmě i svá specifika. Musí počítat s necílevědomou návštěvnickou klientelou, sestávající z osob, povětšině lázeňských hostů, nejrůznější galerijní vyzrálosti. Ale tím víc může působit až osvětově. Zkušení návštěvníci ocení prospěšnost takové výstavy, oživí si už značně uvadající povědomost o vystaveném autorovi, a nezkušení návštěvníci naopak v běžném přívalu ultra moderny a různých avantgardních úletů, možná – alespoň na chvíli – objeví, jak také může (a má) vypadat opravdové umění. Aniž by se tím zatratilo ono nové a objevitelsky progresivní. Samozřejmě. Život i vývoj jde dál. Nelze stát na základech, ale je dobré je ne-li znát, tak alespoň občas poznat.

Náročná výstava pro kurátorský tým

Výstava je složena ze zápůjček z pozůstalosti po autorovi, ale také od krajských galerií a dokonce i ze soukromých sbírek a to je logisticky a organizačně hodně náročné. Vojtěch Odcházel sám připustil, že ač zkušený a všemi možnými peripetiemi provázející celkem přirozeně každou výstavu, v tomto případě šlo o úkol, s jakým se dosud nesetkal a považuje ho za svůj zatím vůbec nejsložitější projekt.

Výsledek se ale dostavil. Skoro až encyklopedická výstava, nabízí důkladný chronologický přehled (ale pořád ještě „jenom“ výběr) všech klíčových děl neuvěřitelně plodného autora od třicátých let až po závěrečné tvůrčí období v sedmdesátých letech dvacátého století. A aby se potvrdilo, a v rodině Bendů se opravdu potvrzuje ono okřídlené rčení a jablkách, co nepadají daleko od stromu, skutečně už tak přebohatou expozici - v nejzadnější části galerijního prostoru - doplňují ukázky z tvorby syna Břetislava Bendy, Milana Bendy (1941 – 2017).

Rovněž akademického sochaře a také restaurátora, jenž sice pražskou AVU u vážených pánů profesorů, Vincence Makovského a Karla Lidického, nejvíc umu do něj vložil bezesporu jeho otec. Vždyť s ním začínal své první sochařské krůčky jako jeho spolupracovník, později už plnohodnotný pokračovatel jejích sochařské rodinné tradice.