Bizon není zubr aneb jak jsme se důvěrně seznámili s bizonem v pražské ZOO

21.08.2015 09:50

ZOO Praha/Troja  - výběh bizonů

3. 8. 2015

 

Že se pražská ZOO řadí mezi sedmičku nejlepších zoologických zahrad světa, bylo známo už rok. Loni v létě byla totiž Pražská ZOO vyhlášena jako 7. nejlepší na světě. Ale v sobotu 15. 7. 2015 vešla ve známost zpráva ještě radostnější. Zpráva o tom, že pražská ZOO na renomovaném celosvětovém žebříčku z roku 2014  na rok 2015 postoupila, a to rovnou o tři příčky vzhůru.Takže se letos stala už 4. nejlepší na světě…

 

Trip Advisor to ví nejlépe

O tak úspěšnou pozici se samozřejmě zasloužil celý kolektiv pražské ZOO, především ale ubytovaná zvířátka. O zmíněné zařazení a vyhodnocení se pak postaral známý prestižní světový cestovatelský server Trip Advisor (https://www.tripadvisorsupport.com/hc/cs), jenž sbírá a pak uveřejňuje hodnocení svých uživatelů. A tak se stalo, že před naší pražskou ZOO je letos už jen zoologická zahrada v San Diegu, ta je na 1. místě, na 2. místě  se umístila ZOO Loro Parque (přeloženo ze španělštiny ´papouščí park´) u města Puerto de la Cruz na ostrově Tenerife a na 3. příčce, s bronzem, se vyjímá singapurská ZOO.  ´Jenom´ ta takzvaná bramborová medaile zůstala – zatím – na nás, na naši starou dobrou pražskou ZOO.

 

Stará? Dobrá.

Stará? No, jak se to vezme. Z hlediska lidského věku nesporně stará je, když příští rok oslaví pětaosmdesátiny. Ale z hlediska slovutných institucí podobného typu a zaměření?

To ne.

 Jako nejstarší zoologická zahrada na světě je totiž vedena ZOO v zámku Schönbrunn ve Vídni. Otevřel ji - při jakési události - v tehdy nově zřízené menažérii v zámeckém parku v roce 1752 císař František I. Štěpán Lotrinský, manžel Marie Terezie. Téhle zahradě je tedy letos už 263 let. Takže z tohoto pohledu, je ta naše pražská ještě mladice.

 

 

Naše ZOO v Praze byla totiž založena až v roce 1931

Dobrá ale je. To ano. Od vzniku vzdor kotrmelcům doby utěšeně roste a vzkvétá. Dokonce tak moc utěšeně, že dnes už chová 5 tisíc zvířátek. A co je hlavní, nejsou namačkána v bezútěšných klecích a kójích, ale výsledkem  snahy zahrady jsou v takových výbězích, které co nejvíce připomínajía napodobují podmínky, jaké jsou pro ta která zvířata typické. Návštěvníci tak mohou pozorovat, jak se zvířata v relativně svém přirozeném teritoriu chovají. Proto každý výlet do pražské ZOO patří mezi zážitky a každý – i kdybyste ji znali sebelépe – vám přinese něco nečekaného. Inu, aby ne. I my i zvířátka i hodina naší návštěvy, období a počasí, to vše je pokaždé jiné, a tím pádem i to, co vidíme, není nikdy stejné.

 

Přirozené prostředí? No, skoro ano…

Každý z nás četl v mládí o Indiánech, prériích a nekonečných stádech bizonů… Jo, to je ono! Přirozené prostředí vyzkoušíme. Jak chová pražská ZOO bizony? A kde vzala prérii?

V objektu šťastně – až na ty záplavové delikty u Vltavy – umístěné ZOO je i tak zvaná náhorní plošina. Vznikla v dávnověku z naplavenin donesených Vltavou. Když náhorní plošina, tak je nahoře. Na kopci nad lanovkou. Tam se nalézají docela prostorné výběhy, které jsou  - v rámci možností - přímo ideální právě pro stáda různých velkých býložravců. Pražská ZOO jich tu chová hned několik druhů. A dokonce i těch, které byly už v přírodě dílem přičinlivého bezohledného lidského pokolení téměř vyhubeny. Těch, jejichž přežití až do dnešních dnů je skoro až zázrak, a dodnes je jejich bytí a nebytí bytostně závislé na důsledné ochraně v přírodě tam, kde ještě přežívají a čím dál tím víc i na chovech odkázaných na lidskou péči.Tak jako ti naši bizoni ve výběhu v pražské ZOO poblíž rozhledny Obora.

 

Tak předně - bizon není zubr

Zubr (Bison bonasus Linneaus) a bizon americký (Bison americanus) jsou poslední dva žijící zástupci rodu bizonů, z čeledi turovití, podčeledi tuři.

Zubr je – spíše, byl – domovem na našem kontinentě, bizon obýval kontinent americký. Rozdíl je v tom, že zubr je vůči bizonovi menší. Samec zubra je 290 cm dlouhý, váží 530 –  920 kg, kohoutkovou výšku má 180–195 cm. Samice je asi o polovinu menší a váží 320 - 540 kg.

Zubr se bizonovi vzhledově podobá. To ano. Má také světle až tmavě hnědou srst. Také líná na jaře. Ale je to Evropan a dokonce největší stále ještě sem tam volně žijící přežvýkavec v Evropě.

 

Bizon (Bison bison) americký, za nímž jsme se do pražské ZOO vydali, je větší. Na délku má 380 cm. Výška v kohoutku i váha jsou ale se zubrem srovnatelné. Je 190 cm vysoký a má 350 – 900 kg.

  • věda ho řadí k řádu Sudokopytníků (Artiodactyla), čeledi turovitých (Bovidae)   
  • když nežil ještě v rezervacích a různých ZOO, obýval prérie nebo světlé lesy Severní Ameriky
  • baští tam stejně jako u nás v ZOO trávu, byliny, listy a výhonky
  • rozmnožuje se rád, ostatně jako každý živočich, a samice je březí 270 – 300 dní
  • rodí pouze jedno mládě
  • i když jsou pro nás bizoni spíše neodmyslitelnou součástí obrázku severoamerických prérií z dob Divokého západu, tak některé populace žijí i v lesích
  • všeobecně vzato,  jsou to zvířata společenská, kolektivní, žijící dnes už jen v ´mini´ stádech, tvořených jedním mohutným dospělým samcem, několika samicemi a více různě starými mláďaty. Ale bývalo to jinak…
  •  

Smutný osud severoamerických bizonů

Traduje se, že vůbec prvním bělochem, který spatřil bizona, byl jistý britský námořník, jenž se v roce 1612 plavil na člunu po řece, které se dodnes říká Potomack (Potomac River). Řekam o  délce 590 km se vine  severovýchodem USA, konkrétně státy Západní Virginie, Virginie, Maryland a distriktem hlavního města Washington, po jeho východním pobřeží.

 

 

Když tehdy bizony onen první běloch spatřil, nevěřil svým očím. Stádo mělo pro něj zcela nedohledné rozměry. Uvádí se, že stáda tehdy byla běžně až desítky kilometrů dlouhá a stejně tak široká. A že šlo o miliony kusů. Místní prérijní Indiáni žili v podstatě s bizony v symbióze. Zabíjeli vždy jen tolik, kolik stihli spotřebovat. A to tak, že komplet. Maso, k obživě a umnému uchování, a vše ostatní k užitku. Kůže, kosti, vnitřnosti, kopyta, rohy, vše. Byl rozvinut – dnešními slovy průmysl – zpracování a zužitkování každého uloveného jedince. Mimochodem, lovení nebyl zas takový problém. Bizon je – i přes impozantní a poněkud hrozivý zjev – zvíře mírumilovné až apatické, a tak se loveckému ataku vlastně ani nebrání.

 

Pak ale vstoupil na prérii predátor z největších – bledá tvář. A měl pušku a hlad. A pak už ani hlad neměl, jen zvrhlou zábavu. Za 2 století dokázal vybít ta bezpočetná stáda v celé východní polovině pobřeží. Po roce 1800 už žili bizoni jen na západě, kam ale pronikal běloch se svými neurvalými manýry také. Navíc – kšeft, hamounství, bezohlednost – ho přivedly na myšlenku, že domorodé původní Indiány vyhubí daleko snáze, když jim vezme zdroj všeho, včetně obživy. Vybít bizony bylo snadnější, než chytat a zabíjet Indiány, tak se až do prvních let po roce 1900 stalo heslem dne ´mrtvý bizon, dobrý bizon´.

Zrůdné běsnění se americkým přivandrovalcům a osadníkům dařilo dokonale. Zlomili vůli Indiánů (nejen pověstnou ohnivou vodou) a téměř vyhubili bizony. Pak konečně zazněl zdravý rozum a bizoni byli dramaticky – ve smyslu okázalé náležitě předvolebně zpracované humanity – zase pro změnu zachraňováni. S malými zádrhely se záchrana bizonů nakonec opravdu – za minutu dvanáct – zdařila. Dnes jsou jich – ovšem už jen na vyhrazených místech, v přírodních parcích a rezervacích a také v indiánských rezervacích – malá stáda, která se už snad konečně budou moci pást na zbytcích té své prérie navždy. Snad…

A teď hurá za tím naším pražským bizonem

Nevíme, zda jsme viděli 17letou samici Carmel, původem ze Zoo Antverpy, zkušenou matku pěti mláďat. Nerozeznali jsme od sebe ani obě našemu aparátu dostupná mláďata. Které z nich byl roční benjamínek a které starší bráška Kola? Co ale nezpochybnitelné bylo, že se nám uvolil pózovat sám třináctiletý vůdce stádečka, jeho výsost býk Tjeko. Ač původem ze zoo v holandském Arnhemu, je neomezeným pánem pražské prérie a pobyt mu, jak bylo vidno, svědčí.

 

Jen nás spatřil, mířil k nám. Že by tušil, že www.www-kulturaok-eu.cz přišla za ním? No, moc návštěvníků se u jeho prérie nezastaví. A tak často ho ani nefotí. Ale to už bychom byli moc domýšliví. Spíš si řekl, že je cosi divného na tom, že se v nelidském suchu a vedru, jež panovalo, najde nadšená reportérka, která o něm – a právě o něm – hodlá přinést fotoreportáž.

 

S pozvolným tokem času, jako správný a moudrý vládce prérie, nemůže činit unáhlené kroky.Tak píď po pídi, minutu po minutě mířil k fotoaparátu a za ním se krčící obdivovatelce.

Impozantní tělo, mocná hříva, obří hlava a hloubavé oči halící se před poledním sluncem čupřinou srsti, se s každou minutou, s každým jeho rozvážným krokem blížily.

 

Je nebo není naladěn přátelsky? Říká se, že člověk může projít stádem, aniž by došel k úhoně, a že se mu stádo rozestoupí. Ale ví to i tenhle jedinec? Ten, kdo právě díky člověčí činnosti, skončil tady na tom úhoru, imitujícím jeho dávné nedozírné pláně severoamerických prérií?

Když došel až k nám, využila naší soustředěnost na něj a jeho na naši reportérku jeho družka.

 

Nenápadně, jakoby žárlila na jeho zájem o redaktorku www.www-kulturaok-eu.cz, prošla - nápadně nenápadně – kolem jeho těla, prostoupila mu stínem a svůdně, ano svůdně a s pýchou favoritky, vešla do jeho zorného pole. Mocnou hlavu měl sice upřenu dál na redaktorku za ochrannou bariérou, ale pro jeho nesporně vnímavé periferní vidění mu nabídla i své tělo.

Kupodivu – k té hmotě - ladné a končící, ano končící, svůdně se klátícím pozadím.

 

Nezkušené mládě, nezúčastněně sledovalo tanec dvou téměř tunových masivů v huňatých kožiších a nechápalo, co se to tam u plotu z klád na samé hranici prérie děje.

Zkušená samice – svůdnice - věděla ale moc dobře, co dělá. Posun býka sice ještě pár kroků – jako kdyby fungovala setrvačnost tělesné hmoty – zaznamenal k nadšené pozorovatelce za bariérou, ale jeho zrak, čich, mozek a pudy už současně registrovaly to tělo vedle něj.

Chřípí se mu rozšířilo a vůně samice ovládla celého samce. Smyslnost samice zdánlivou netečností vábila. Rafinovaně, jako kdyby tam on ani nebyl, si to šinula k napajedlu. Jako kdyby ho vůbec nevnímala, jako kdyby ji snad – provokačně – ani nezajímal.

Jeho samčí ješitnost to vzala jako výzvu. A ona to výzva byla, ne že ne. Bizon napjal svaly, napřímil tělo, zaujal impozantní postoj. A pak už se pomalu šinul k ní. A k napajedlu.

 

Poslední pohled na podivnou fotografku, ale volání touhy bylo silnější než volání zvědavosti.

Samice – vědoma si, že upoutala pozornost samce, provokativně sestoupila k napajedlu a sklonila se nad hladinu. Doušek vody v té žhavé atmosféře, působené žárem slunce i vnitřními požáry, svlažoval hrdlo. I on by je rád svlažil, i on pociťoval ten vnější a vnitřní žár. Ale je přece vůdce stáda, samec, tak nemůže - jen tak ledabyle - přiznat, že se mu jeho družka, líbí, že ho přitahuje a láká, a hlavně, že má především zcela obyčejnou žízeň.

 

A tak také nenápadně, ledabyle, jako kdyby se mu k tomu napajedlu ani nechtělo a jen čiročirou náhodou tam zamířil právě ve chvíli, kdy ona tam je, vstoupil do vody, aby se napil. Předstíral dokonce údiv z toho setkání, předstíral, že sem přece nepřišel kvůli ní, nad to je on povznesen, takových má ve stádu víc a může si klidně vybrat, kterou se mu zachce…

 

Popili spolu. On vedle ní, ona vedle něj. Spalovala ho ta její tělesná blízkost, a ji opájela jeho. A pak, samice, osvěžena, a zaslepena touhou, pít přestala a jista si vítězstvím, vydala se z napajedla. Do stínu, kam vlnícím a pohupujícím pozadím lákala i jeho. K lásky hrám…

 

Ale udělala chybu. Odešla, aniž by vyčkala jeho pokynu. A on má teď za ní běžet jak tele za strukem? Tak to to tedy. On je tu pán a vládce. Jen on. A jen on má ve stádu samiček víc. A on je tím, kdo si vybírá a určuje se kterou, a kdy. Jen on. A v napajedlu přece nebyla sama.

 

 

Stačil mu pohled a spatřil dostupnější společnici. Společnici, která se mu nepodbízí, ale ani ho neodmítá. Je tu a užívá si chladné vody. To je ta pravá. Krásná, svá a je tu. A platí i u lidí, že není-li tu ta, co by měl rád, bude mít rád tu, co je tu. Ta ho bude věrně následovat.  A vydal se z napajedla. Ale opačným směrem než ta svůdnice. Ať vidí, že přebírat rozhodování se nevyplácí. Mířil na druhý konec stepi a dnešní intimní družka ho tiše a pokorně následovala…

 

Žehnej vám Manitu!

 

Vypli jsme foťák. Slušnost je slušnost. A opustili bariéru mezi lidskou civilizaci a tou bizoní. Mají právo na soukromí. A je děsné horko a k našemu napajedlu je to ještě kus cesty. Sbohem bizoni! Žijte blaze v té vaší stepičce. Svět je menší. Váš i náš. A byli jsme k vám 400 let tak krutí! Už to nepamatujete a snad ani geneticky netušíte. Tak jste zvyklí. Ať se vám daří. Dík za zážitek. Určitě se vrátíme. Třeba na křest nového telátka. Manitu vám žehnej…

 

 

Hodnocení:  99 %

Richard Koníček

Foto: © Ing. Olga Koníčková