Bitva na Bílé hoře 2015 aneb slunečná vzpomínka na černý den před 395 lety
Praha – Bílá hora
19. - 20. 9. 2015
Lidská paměť je naštěstí nastavena tak, že na zlé se zapomíná a na dobré vzpomíná. Obojí rádo. Jsou však momenty, na něž by se přece jen zapomínat nemělo. Ty mírumilovné a bohužel i ty válečné. Lidská povaha je – ke své škodě - ale nastavena tak, že ty válečné události se připomínají častěji, víc a zřetelněji. To samozřejmě není výtka, jen pouhé konstatování faktu, jenž přetrvává od pradávnapodnes. Světodějné události pozitivního charakteru, objevy, a tak, jsou vzpomínány leda notickou, letmo a v odborných předmětech na školách. Světodějné události krvavého charakteru, jsou naopak s oblibou rozebírány, vykládány, řešeny a často i modelově opakovány. Jestli je to tak dobře nebo ne, je na názoru každého, ale je to tak. S tím nic nenaděláme. Od pradávna dodnes.
Několik set nadšenců a jejich nelehká řehole
Památné bitvy, z kteréhokoli dějinného období, sehrávají – naštěstí nekrvavě – už jen nadšenci všech věků, druhů a dokonce i pohlaví. Budiž jim za to obdiv a úcta. Ono to zdálky vypadá jako hra, že parta správných chlapů a holek si hraje na něco, co by nechtěli zažít a rádi si o tom povídají, rádi si na to hrají. Ale tak snadné to není. Chce to výcvik, skoro jako kdysi doopravdy, čas, na úkor osobního volna a to po celý rok a chce to dokonce i peníze. Vlastní. Samozřejmě. Na úkor jiných potěšení. (Víme o čem na www.www-kulturaok-eu.cz mluvíme, neboť náš fotograf Wenca NIKoníček je a byl při tom už od puberty. A dobře že tak…)
Prostě tihle ´blázni´, co každoročně vystupují na Bílé hoře, a jsou jich stovky z celé republiky, vystupují rádi tam i jinde a dělí se o svou zábavu s ostatními, jež i nenásilně poučí a pobaví. A všem je nám nakonec fajn. A neříká se náhodou okřídlené, kdo si hraje, nezlobí? Tak vidíte. Čest a sláva a obdiv, všem, kteří si takto krásně dovedou hrát, i všem, kteří to jejich hraní berou, nadšeně, celé hodiny sledují a nakonec je odmění uznalým potleskem.
Bílá hora letos už po jedenácté
Tedy nepočítáme-li onu osudnou skutečnou bitvu přesně před 395 lety, tak její připomínka byla letos jedenáctá v pořadí. Sdružení "Bílá hora 1620" a RKČ o. s., ve spolupráci s městskou částí Praha 6 (pod záštitou starosty Městské části Praha 6 Mgr. Ondřeje Koláře) a města Prahy, zastoupeného radním hl. m. Prahy Janem Wolfem, připravilo, letos tedy po jedenácté rekonstrukci bitvy na Bílé Hoře z roku 1620 (zkráceně PROJEKT BH1620).
Letošní termín byl od 19. do 20. 9. 2015, tedy sobota a neděle. A místo konání? Samozřejmě téměř tam, kde kdysi. Na Bílé hoře. Úplně přesně to už ale nejde. Život i město pokročily, tak se vžila lokace takříkajíc náhradní, na Bělohorské pláni u zdi obory Hvězda.
Náš fotograf, Wenca NIKoníček, byl opět u toho (a v plné zbroji)
Jasně, že jsme 11. ročník rekonstrukce Bitvy na Bílé hoře nemohli přehlédnout a pominout. Ozvěna té bitvy, vzdor 395 letům od ní, se nám promítá vlastně ještě až do našich současných životů následkem dlouhého vývoje, jenž díky téhle nešťastné bitvě nastal a následoval.
A protože opravdu podrobnou a výmluvnou fotoreportáž (přes 400 fotek!) celého toho letošního bělohorského dění najdete na facebookové stránce našeho fotografa https://www.facebook.com/media/set/?set=a.1036463649711715.1073741862.557581017599983&type=3&pnref=story,doplníme už jen pár dílčích informací.
Posbíráno na Bělohorské pláni
Stánky. Všudypřítomné, milé. Ne šejdířské, šikmooké, co ´nerozumí šesky´, ale s poctivými, klasickými, už namnoze i zapomenutými řemeslnými metodami vyrobenými předměty pro potěšení, pro štěstí anebo jen tak na památku. Ve stáncích, ne obchodníci, co se snaží urvat, co se dá, ale fandové skoro tak tvrdohlaví, jako ti, co svádí boje na pláni. A k tomu taverny, fasfoody minulosti, bez hambáčů a pizz, s pokusy o někdejší dobové dobrůtky. A také kejklíři a milí „blázni“ všeho druhu, v kostýmech, s žejdlíkem i mobilem, jak už to tak je při prolínání věků. A nejedna atrakce. Souboje, jaksi na nečisto, kluk, co porube bandu loupežníků, markytánky s výstřihy a úsměvy, o nichž by dnešní bulvár popsal celé stránky. A mocipáni a odvážné dívky v houních a střelmistři a velmistři meče i píky. A koně. Váleční, báječní…
Vrchol všeho bitva na Bílé hoře, skoro jako ta na Bílé hoře
Hlavním programem je ale vždy vlastní rekonstrukce bitvy. Letos pod taktovkou, tedy přesněji pod hlasem, chlapáka na svém místě, herce, pohodáře a zkušeného ´koňáka´ Vaška Vydry. Sešlo se tam jako obyčejně pěkných pár stovek bojovníků představujících všechny tehdejší voje a národy, co se jich tu tenkrát sešlo pomalu z celé Evropy. Pěší, jízdní, kanonýři, baterie střelbyschopných děl, muškety šlehající plameny, zástavy, mundúry, boje muže proti muži a padlí a ranění a zakrvácení. Vesměs divadelní krví, ale sem tam - nedopatřením - i tou vlastní. Ale jak neteče krev, není to žádná bitva, což? A tihle chlapi něco vydrží. Zejména, když je pak ošetřují ony svůdné markytánky. Tak co? Drama pohnuté události naší historie.
Podrobnosti a všechny dějové aspekty téhle zatracené bitvy jsme důkladně popisovali už v jedné z našich předchozích referencí o bitvě na Bílé Hoře, takže kdo má zájem, doporučujeme rozkliknout náš web a oživit si znalosti ze školního dějepisu. Viz.:
https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bitva-na-bile-hore-aneb-bojujeme-s-armadami-/
Zábava pro celou rodinu a klidně i rovnou na dva víkendové dny
Rekonstrukci bitvy na Bílé hoře bylo lze zhlédnout v sobotu i neděli. Program, z něhož si musel vybrat tatínek, maminka, i ratolesti, každý podle svéhogusta, oficiálně začal v pravé poledne a končil o páté odpolední. A propukl stylově, jak jinak. Mohutnou dělostřeleckou salvou. A pak už se rej odvíjel skoro tak jako v době před bitvou. Na řemeslném place se překonávali řemeslníci a snaživí, leč poctiví hostinští ládovali naše břichy, co se do nich vešlo, a vyžíznivělá hrdla to splachovala žejdlíky piva, vína ba i medoviny. Při návštěvě vojenského ležení jsme se dověděli, že polní ležení není od slova ležet, to občas také, ale že vzdor tomu slovu, to tam čile žije, šije, brousí, kuje, opravuje, trénuje a strojí se do boje. Ani u koní nebylo klidu. Hřebelcování, kování a pentlení ořů dá práci a trvá. Střelmistři a mušketýři se s námi rádi podělili o zkušenosti se zbraněmi palnými a zbrojmistři zase se zbraněmi sečnými abodnými. A aby toho nebylo málo, kejklířinám převáděli své kejkle na každém kroku. Ani ucho nezůstalo ušetřeno.Zněly tu tóny dobových songů v podání různých historických kapel, pištců a pěvců. Vždyť si pak při bitvě už nevrznou. Podle zásady, že ´inter arma silent musae´, neboli, jak říkáme my latiníci, mezi zbraněmi mlčí múzy. Z té hrůzy… 
Ve tři to propuklo naostro
Múzy umlkly úderem třetí. Začala rekonstrukce bitvy z 8. listopadu 1620. A dojem byl dost autentický. Jízda, dělostřelectvo, muškety, píky, pěšáci, meče…Naštěstí nakonec padlým sice požehnal kněz, ale pak nastalo úlevné rozuzlení, když všichni, po osmdesáti minutách řeže, za potlesku diváků odcházeli z té malé degustace velké bitvy svorně a po svých.
Jo, kdyby všechny války byly jen a jen takovouto hrou…
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Václav Koníček
www.facebook.com/wenca.nikonicek