Antropologie emocí aneb létá dým do kosmu jako kosmonauti, nebo si to Papuánci jenom myslí…
(Barbora Šlapetová, Lukáš Rittstein, Petr Vaňous, Pavel Lagner)
Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein
ANTROPOLOGIE EMOCÍ
20. 3. — 3. 5. 2026
Kurátor: Petr Vaňous
Galerie Václava Špály
„Za uměním a hledáním zdrojů lidské kreativity lze putovat jak
po moderních cestách, tak po stezkách ztracených v čase a prostoru.
V průběhu svých opakovaných misí na Novou Guineu si
Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein
osvojili základní metodologický princip kulturní antropologie,
schopnost pohlížet na místní kulturu z perspektivy domorodců.
V průběhu opakovaných pobytů v odlišném světě „těch druhých“, se postupně
domorodá papuánská kultura proměnila v zrcadlo, ve kterém oba spatřili paradoxní obraz sebe sama.
Na antropologické scéně se tak zrodila antropologie emocí, kterou lze
považovat za inovativní a tvořivý přístup ke studiu člověka a kultury.
Barbora a Lukáš dokázali ve svých dílech
alegoricky, umělecky i dokumentárně transformovat svoji osobní zkušenost s domorodci do podoby emocionálně působících výtvarných objektů a podle mého názoru
pobyt mezi Papuánci prohloubil jejich schopnost
spojovat ve svých dílech to, co je v reálném světě nespojitelné.“
Václav Soukup, kulturní antropolog a paleoantropolog na Filozofické fakultě UK v Praze
Prameny poznání dozrání
Autorka i autor mimořádné výstavy konané v sofistikované galerii Václava Špály, kterou už roky a na nejvyšší úrovni vede Pavel Lagner, nepatří ještě do generace, o níž by šlo říci, že dozrála věkem. Pokud jde o věk, jsou totiž oba sotva na půli cesty, avšak jde-li o dozrálost, tak čas předběhli a jsou už v cílové rovince. Stačí totiž vyslovit jména pedagogů a názvy jimi vedených líhní mimořádných talentů a o dozrání obou tvůrců, netřeba vést dál diskuzi. No, je
snad možné nesklonit hlavu v úctě při vyslovení pojmů jako Malířský ateliér Prof. Jiřího Sopka, Sochařský ateliér Prof. Huga Demartiniho nebo proslulý ateliér Monumentální tvorby Prof. Aleše Veselého? A to jsou jen tři - tuzemské - zdroje tvorby Barbory Šlapetové a Lukáše Rittsteina. O těch světových, jimiž si oba tvůrci také prošli ani nemluvě…
Ale pozor, ani autorka obrazů Barbora Šlapetová, ani autor objektů Lukáš Rittstein, nejsou epigony osobností, jež je formovaly. Oba autoři si jdou ve svých tvorbách svojí cestou. Jsou sví. Nepotřebují být epigony pedagogů a ani jejich pedagogové, naopak nejsou ti, co, mocí mermo, vychovávají jen a jen pouhé klony své vlastní tvorby. Ani autoři, ani pedagogové něco takového nepotřebují. Jsou sví.
Jenom na sebe vzájemně působí, předávají si zkušenosti, inspirují se a kráčejí svými cestami. Ale stopa vyzařování pedagogů v jejich studentech přesto, či možná právě proto, trvale zůstává, i když jejich někdejší studentstvo si už pluje na vlnách tvorby po svém a podle svého. Což je ovšem to vůbec nejlepší možné pro jejich tvorbu i pro nás diváky.
Výstava Barbory Šlapetové a Lukáše Rittsteina nazvaná ANTROPOLOGIE EMOCÍ v Galerii Václava Špály je toho všeho nepřehlédnutelným důkazem.
Autorské přiznání poznání
„Našim cílem nebyl etnologický výzkum či teritoriální expanze, ale umělecká perspektiva, vyjadřující zázrak setkání dvou světů oddělených od sebe příkopem času…
Tato naše výstava s názvem Antropologie emocí, předznamenává monumentální instalaci s názvem Jak se dotknout Nebe, kterou jsme vytvořili pro prostor muzea Fondazione Giorgio Cini na ostrově San Giorgio Maggiore v Italských Benátkách. Expozici jsme pojali symbolicky jako zrcadlo basiliky Svatého Marka. Bránu do Italské multimediální svatyně tvoří stejnojmenný objekt.
Na začátku všeho totiž byla touha, vize, emoce…
Cestovali jsme za nimi - pomocí kreseb, obrazů i ilusivních abstrahovaných modelů a soch, do vnitřních i vzdálených světů...
Vzniklá výstava Antropologie emocí, tak tedy odkrývá intimní snový metaforický prazáklad našich, roky na sebe navazujících dobrodružství“.
Kurátorovo uznání hledání
Jak píše Petr Vaňous už sám za sebe:
„Dílo sochaře Lukáše Rittsteina a malířky Barbory Šlapetové se vzájemným soužitím proplétá do přirozeného i koncepčního souzvuku, v němž vzájemná interakce použitých médií vytváří jediný proud naléhavého meta-vyprávění.
Společné téma nalezli v odlehlých lokalitách Papuy Nové Guineje, kam se poprvé vydali v roce 1997, aniž předem tušili, že se tam budou opakovaně vracet a vědomě i nevědomě vstoupí do neznámých končin nehistorické paměti a napojí se na fenomén související s extrémními polaritami „času civilizace“ - toho mýticky vzdáleného a toho technologicky nejvyspělejšího.
Především opakovaná návštěva vzdálené vesnice kmene Yali Mek a kontakt s místní elitou, náčelníky a šamany přispěla k prodělání kulturního šoku.
Po této zkušenosti se však oběma Evropanům začala otevírat problematika „kultury“ v jejím komplexním založení. Sestup k fundamentům kulturních jevů, které jsou v Evropě převrstveny subtilně rozvinutými dějinami tvorby a její reflexe, vedl k revizi vlastní civilizační a kulturní identity.“
Malá vsuvka běžného diváka
Třípodlažní prostor Galerie Václava Špály skýtá dostatek odlišných výstavních ploch k tomu, aby se dala vystavená díla instalovat v kontextu s nabízenou atmosférou. Vítací a uvádějící přízemí, do veřejného prostoru nahlížející a veřejnému prostoru otevřené je první nadzemí galerie a překvapující až emotivně tajemné podzemní podlaží. Tři aspekty pro trojjediné prolnutí diváka s autory, vize umělci sdělovaných a nitra pozorovatelů sdělením oslovených. S touto myšlenkou pracuje i dramaturgie galerie a její instalační zvyklosti u každé z výstav v Galerii Václava Špály konaných. Nejinak tomu je v případě výstavy ANTROPOLOGIE EMOCÍ. Snad nejdoslovnější - vzhledem k názvu výstavy je, jako vždy, prostor podzemní. Vytváří - minimálně - zvláštní atmosféru při zprostředkování intimního sdělení tvůrců výstavy jejho vstřebání návštěvníkem.
V případě výstavy ANTROPOLOGIE EMOCÍ, je tímto sdílením tvůrčí myšlenky a divákova nitra, promítaný film. Hraný film, tvořící hlavní myšlenku celé výstavy. Papuánci jsou jiní než mi. I když je zatím ještě převyšujeme intelektuálně-technologickým vybavením, jsou oni, v čistě osobním žití, stejně dál než my všichni.
Film promítaný ve smyčce dole v intimnu podzemí, to naznačuje víc než názorně. Doporučujeme divákům podzemí film nevynechat a shlédnout jej celý až do konce.
Kurátor o výstavě
„Půdorys, na kterém vznikla výstava pro Galerii Václava Špály, vytváří dílčí syntézu, v níž jsou sjednocovány natolik rozporné a protikladné jevy, že k jejich uchopení a sdílení je nutné vytvořit dramatické prostředí.
Už francouzský filosof existencialistických tendencí Gabriel Marcel upozorňoval ve 40. letech 20. století na skutečnost, že určité hlubinné a vypjaté zkušenosti nelze sdílet jinak, nežli jejich znovu-přehráním, znovu-evokací, kolektivním znovu-prožitím tedy prostřednictvím dramatické formy (dialog, inscenace, divadlo).
Výstava Antropologie emocí je tedy svého druhu „dramatizací“ zkušenosti, která uvnitř dvou subjektů – ženy a muže - otřásla hodnotovými jistotami starého kontinentu bezprostředním kontaktem s přírodním národem, jenž vymírá dříve, nežli je možné ho zachránit. A právě tato konfrontace se zrychlenou transformací času, jejími předpoklady a důsledky vyústila v tvorbě Barbory Šlapetové a Lukáše Rittsteina v existenciální východisko nového tvůrčího záměru, v němž se zhodnocuje zároveň čas civilizace i čas konkrétního jedince.“
Dvojrole jedné výstavy
Divák, byť poučený, přece jen nevidí natolik do duší autorských, neprostuduje-li si dopředu dostupné informace, které ho tak nějak, ne ve špatné slova smyslu, směrují a připravují na to, co ho uvnitř galerie čeká. Vnímá tedy výstavu zprvu pouze vizuálně. Na principu, líbí – nelíbí. Nehledá hned ve vystavených dílech už nějaká -prvoplánově skrytá - poselství, ani se nepokouší o hlubší ponor pod hladinu sdělovaných autorských myšlenek.
Když však výstava diváka osloví, když zastaví jeho průlet výstavou od všedna dne do všedna dne, stane se zázrak opravdového vnímání. Niterného souznění tvůrců s návštěvníkem galerie. Pak totiž divák začíná objevovat nejen krásu a libé pocity, ale i zvědavost a snaží se odhalovat ono okřídlené „co tím chtěl básník říci“. Na výstavě ANTROPOLOGIE EMOCÍ, Barbory Šlapetové a Lukáše Rittsteina se tak zaručeně stane a divák tu prožije i onu druhou roli výstavy – vzájemné sdílení pocitů a myšlenek s autory.
Petr Vaňous o poslání výstavy
„Vztahové pole civilizačních jevů je v instalaci výstavy elasticky roztaženo tak, aby do sebe pojalo jak rituální a animistické prožívání přírodního člověka, tak člověka – vyslance vědy mimo přirozené lidské životní podmínky = astronauta, který shlíží na Zemi z míst, na která s úctou vzhlíží a kam spirituálně létá přírodní člověk. Oba výkyvy lidské citlivosti a životní nutnosti jsou tu smiřovány a převáděny na společný ekvivalent – věčnost v dočasnosti / dočasnost ve věčnosti. Do této polarizace vstupuje lidský subjekt, snící v dětství o budoucnosti a vzpomínající ve stáří na svou mladost. Kontrapunkt je obloukem veden napříč lidskými sny, tužbami a vizemi. Technický a technologický vývoj, ke kterému se tak úzkostlivě přimykáme, přitom může být novým cyklickým zakončením další civilizační fáze a zároveň obrodou toho, na co jsme už jako lidé techniky dávno zapomněli. Mýtus člověka, jeho smyslu a významu je v díle Barbory Šlapetové a Lukáše Rittsteina opět aktualizován prostřednictvím forem, které propojují minulost, současnost a budoucnost, a které jsou stejně tak záchranou paměti, jako vizionářstvím budoucího vývoje. Spojovacím momentem celé výstavy je zvláštní plíživý neklid, emoce, která nás nutí nebýt lhostejní k tomu, co se děje kdekoliv na Zemi, a která nás nutí připravovat se na neznámé.“
Barbora Šlapetová, narozena v Ostravě 1973
· 1991–1997 Akademie výtvarných umění AVU, Praha, Malířský ateliér Prof. Jiřího Sopka
· 1995 Concordia University, Malířský ateliér, Montréal (Kanada)
· 1999–2000 Postgraguální studium DAAD – Deutscher Akademischer Austausch Dienst, Akademie der Künste, Berlin, Malířský ateliér Prof. Bernda Koberlinga (Německo)
· Od 2009 spolupracuje na výtvarných projektech s NASA
· Od 2014 spolupracuje s Black Moon Corporation jako Visual Art Supervisor of planned flights and DNA gardens on the dark side of the Moon
· Expedice:
1997, 1998, 1999, 2001, 2002, 2006, 2008, 2011, 2012, 2013, 2017, 2021, 2022 Papua-Nová Guinea, Západní Papua, Šalamounovy ostrovy
· Ocenění:
1999 Postgraduální stipendium DAAD – Deutscher Akademischer Austausch Dienst, Akademie der Künste, Berlin (Německo)
2005 Magnesia Litera – objev roku za knihu Proč je noc černá, s Lukášem Rittsteinem (KANT 2004)
· 2019 Best in short documentary film Natural-born Astronauts at Art Quake Kyoto Japan Biennale, The Museum of Kyoto (Japonsko)
Lukáš Rittstein, narozen v Praze 1973
· 1991–1997 Akademie výtvarných umění AVU, Praha, Sochařský ateliér Prof. Huga Demartiniho a ateliér Monumentální tvorby Prof. Aleše Veselého
· 1997–1999 Postgraduální studium na VŠUP v Praze, Sklo v architektuře Prof. Mariana Karla
· 2013–2023 vedl ateliér Sochařství 1. na Pražské Akademii výtvarných umění AVU
· Expedice:
1997, 1998, 1999, 2001, 2002, 2006, 2008, 2011, 2012, 2013, 2017, 2021, 2022 Papua-Nová Guinea, Západní Papua, Šalamounovy ostrovy
· Ocenění:
1997 Cena Václava Chada
1999 Cena Jindřicha Chalupeckého
2000 Residency at the Headlands Center for the Arts in Sausalito (USA) 2005 Magnesia Litera – objev roku za knihu Proč je noc černá, s Barborou Šlapetovou (KANT 2004)
Text: Richard Koníček
Foto: Wenca Nikoníček
Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein
ANTROPOLOGIE EMOCÍ
20. 3. — 3. 5. 2026
Kurátor: Petr Vaňous
Galerie Václava Špály
Komentovaná prohlídka 29. 4. 2026 od 17:30 h
Vstup volný a zdarma.
