Úvod > 1796-1918: Umění dlouhého století aneb Peřeje lesního potoka či Život je boj!…

1796-1918: Umění dlouhého století aneb Peřeje lesního potoka či Život je boj!…

18.11.2019 16:22

NG/Veletržní palác - Praha

15. 11. 2019

Tiskové konference, která se konala u příležitosti nových projektů ve Veletržním paláci uskutečněných v rámci poslední výstavní sezóny Veletržního paláce letošního roku, se zúčastnili Anna - Marie Nedoma, generální ředitelka Národní galerie, která vyslovila potěšení nad tím, že některé dosud prázdné prostory Veletržního paláce se opět naplňují uměním, dále hovořili kurátoři výstav a Jitka Hanzlová, autorka fotografické výstavy Tišiny. Jako jeden z nových projektů můžeme zhlédnout ve 4. patře Veletržního paláce, a tím je stálá sbírková expozice 1796-1918: Umění dlouhého století.

Hned u vstupu do expozice 1796-1918: Umění dlouhého století

si povšimneme mapky rozčlenění celé vskutku rozsáhlé expozice.

Člověk/ Man

Svět/World

Ideje/Ideas

Epilog (válka)

Expozice je založena na tématech daného období,

jako je portrét, akty, krajina, historická a náboženská tematika.

Svět ´dlouhého století´

prošel celou řadou rozsáhlých změn,

které měly ovlivnit každodenní život.

Průmyslová revoluce a zrušení koloniálního otroctví

měnily velikost měst

také ovlivnily společenský život,

který se lišil od venkovského života.

Rozrůstající se města do velikosti

však kromě výhod

vždy přinášejí velké sociální problémy a rozdíly.

Ve městech,

pro lidi žijící v bídě a špíně,

vzniká otroctví vnitřní.

Je to doba vynálezů

telegrafu, telefonu, parní lokomotivy, fotografie, filmu,

vznikají nové možnosti tisku (reprodukce uměleckých děl).

Industrializace ničí přírodu, která je bezohledně využívána.

Roste turistika.

Společenské změny se odrazily

v ´duchovním´ a ´hodnotovém´ prostoru lidí ´dlouhého století.

Šíří se racionalismus a ateismus.

České národní obrození přispělo ke vzniku historických obrazů,

ale náboženská tematika nezmizela,

jen se přesunula do individuální oblasti.

Biblické výjevy se tak stávaly

obecnějšími symboly duchovní krize v Evropě.

Před 1. sv. válkou dochází k nástupu abstraktní malby.

Expozice končí Epilogem, kdy v roce 1918 začala 1. sv. válka,

aby vystupňovala stávající utrpení nejen prostého lidu.

(Ing. O. K. )

Nová stálá sbírková expozice 1796-1918: Umění dlouhého století vědomě a přirozeně spojuje domácí umění s tím zahraničním. Na rozdíl od předcházejících stálých expozic v Národní galerii nejsou do tohoto souboru začleněny žádné zápůjčky z jiných muzejních a galerijních institucí, které by doplňovaly mezery ve sbírkách.

Cílem nebylo vytvořit další uměleckohistorický přehled a nově kodifikovat to zásadní, co bylo v průběhu 19. století v českých zemích vytvořeno. Takový přístup totiž zákonitě opomíjí díla, která se do sbírky dostala formou nákupů či darů z jiných evropských regionů a která také zásadně ovlivňovala lokální situaci a vývoj na umělecké scéně.

Expozice ukazuje, co Národní galerie za 220 let své existence shromáždila v širokém kontextu. Zastoupení jednotlivých autorů je tak přirozeně nerovnoměrné, od kompaktních a reprezentativních souborů po víceméně náhodné či příležitostné akvizice.

Konečný výběr reprezentuje více než 450 děl od 150 autorů ve 3 hlavních kapitolách:

Člověk, Svět a Ideje.

Expozice zahrnuje vedle malby také sochařství. Volná plastika doprovází obrazy, veřejná plastika tvoří zvláštní oddíl, který s ohledem na vybraný přístup a dostupnost exponátů parafrázuje 3 základní témata v oddílech Architektura, Pomník a Náhrobek.

Vedle sebe se tak na výstavě objevují umělci nejen odlišných uměleckých názorů, ale i příslušníci velmi rozdílných generací, například Josef Mánes vedle Pabla Picassa, Josef Navrátil vedle Bohumila Kubišty či Antonio Canova vedle Franze von Stucka.

Díky tematickému členění expozice tak vznikla i celá řada menších skupin děl, která reprezentují samostatné obsahové celky, od vlastních podobizen, rodinných i oficiálních portrétů přes obrazy z kaváren, rušných městských bulvárů, jarních krajin či horských jezer po díla s náboženskou nebo mytologickou tématikou.

Výjimku ze záměru prezentovat pouze sbírkové exponáty NGP představují dvě instalace, které tvůrčím způsobem pracují s vizuálními médii 19. století. Zatímco architekt expozice Jiří Příhoda použil v tříkanálové projekci filmové materiály poskytnuté Národním filmovým archivem, designérský tým grafického Studia Najbrt zpracoval do impresivní koláže výtvarné plakáty, zapůjčené Uměleckoprůmyslovým museem v Praze, Archivem Národního divadla a Vojenským historickým ústavem Praha. Obě ryze současné intervence vyšly ze základní myšlenky expozice - přiblížit návštěvníkovi universum člověka 19. století. Staly se tak nedílnou součástí celého projektu a dokladem inspirativnosti výtvarného dědictví dlouhého století pro společnost 21. století.

Sbírková expozice 1796 -1918: Umění dlouhého století ze sbírek Národní galerie Praha chápe tzv. ´dlouhé století´ odlišně, než bývá obvyklé. Liší se datací - začátek expozice není spojen s událostmi Francouzské revoluce, ale se vznikem Společnosti vlasteneckých přátel umění 5. února 1796 v Praze, jejíž činnost byla pro rozvoj výtvarného umění v českých zemích zcela zásadní.

V témže roce se otevřely první veřejné prostory, které své návštěvníky seznamovaly s důležitými díly domácího, ale i evropského výtvarného umění.

Dalším významným počinem Společnosti vlasteneckých přátel umění bylo založení Akademie výtvarných umění o tři roky později.

Praha tak měla podmínky pro to, aby se v následujících desetiletích častěji objevovala na umělecké mapě jako místo, které stále živěji reagovalo na nové podněty ze zahraničí.

Středoevropský region získal další důležité kulturní centrum. Byla to právě díla z Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, která vytvořila základ sbírek dnešní Národní galerie Praha.

V roce 1902 založil císař František Josef I. Moderní galerii, jejíž akvizice významným způsobem rozhodly o bohatství a rozmanitosti kolekce umění 1. pol. 20. století. Zcela zásadní počin představoval nákup sbírky francouzského umění československým státem v roce 1923.

Sledované období zahrnuje vlastně tři století. Současný vztah k dějinám 19. století ale bývá ambivalentní, stejně blízký jako vzdálený. Nejen tehdejší společnost, ale i její kultura, včetně výtvarného umění, prošla výraznými změnami, které často zásadně ovlivňují i naší současnost.

Na dnešní tak naléhavé a výrazné diskuse o problémech genderových či environmentálních by naopak člověk 19. století jen nechápavě hleděl. Přesto i to jsou otázky, které přinesla právě společnost dlouhého století. Do celé problematiky dnes také výrazně zasahují pokusy o odlišné vidění dějin umění, o další možná ´čtení´ výtvarného umění minulosti. To vše je také charakterizováno určitým odklonem od tradičních národních škol, jak uměleckých, tak uměleckohistorických. V tomto smyslu se ocitáme v neobyčejně plodné a inspirativní debatě, která umožňuje i poměrně radikální změnu ve vyprávění ´příběhu umění´. (zdroj: tisková zpráva)