Kalvárie/Volarská lesní Křížová cesta aneb kde všichni k volarským nebesům vzhlédneme
Volary – jaro 2016
Říkává se – módně a moderně – že si dobíjíme baterky. Jako kdybychom byli nějací roboti či stroje. I když si tak občas připadáme, to je fakt. Energie se nám vyčerpává a nová se musí čerpat. Ano a každý jsme jiný. Takže každý z nás čerpá energii, dobíjí si ty baterky trochu jinak. My na www.www-kulturaok-eu.cz (pokud možno) tak činíme na pravidelném výletě po svých někam do přírody. Lhostejno, zda kolem Prahy či s výjezdem za město.Vždy ale nejraději v zeleni a s nebem nad hlavou. Vytipovánu máme řadu míst, kde ´se dobíjíme´. Jde většinou o místa, spjatá s nějakou vzpomínkou, zážitkem či návratová, k nějakému dávnému prožitku. Jsou mezi nimi i místa duchovní, ač nejsme, byť křtěni, praktikující věřící. Tam se člověk uchyluje, má-li v duši zmatek. Stačí pobýt a zadumat se. Je to ale dobíjení? Není? Asi ano. Ale spíše to je urovnání chaosu v duši a někdy i v hlavě. Což, každý z nás občas potřebuje…
O hledání spirituálních míst
Na svých pobytech proto vždy hledáme – a s trochou štěstí i nacházíme – místa, chvíle, okamžiky, kdy se vám v hlavě uklidní, v mysli rozjasní, tělo si vydechne a duše vzlétá. Z našich nedávných pobytů lze takto hovořit třeba o našem znovustanutí na Řípu, o našem vstupu do jícnu pradávno vyhaslé sopky v Komorní hůrce u Františkových Lázní anebo třeba o průchodu vyhaslými pecemi v Ostravě Vítkovicích. Ani jedno ze jmenovaných míst není vysloveně církevního charakteru. A přece to funguje. Ve Volarech na nás ale čekal zážitek přímo hluboce duchovního rázu – volarská lesní Křížová cesta…
Volary duchovní
Původní kostel byl ve Volarech postaven ve 14. st. Zprvu sloužil jako tzv. ´filiální´a náležel k faře ve Zbytinách. Když byl ale roku 1496 volarský kostel vystavěn znovu z kamene, nabyl na významu. Církevním i historickém. Jeho souvztažnost s Volary tím byla dána navždy.
V 1. pol. 16. st. se ve Volarech objevili novokřtěnectví. V roce 1536 je v té souvislosti zmiňován novokřtěnec Michal Mydlář z Volar, jenž byl nakonec upálen ve Vídni.
První, konkrétní a plně doložená, tedy písemná, zpráva o volarském faráři pochází až z roku 1570. Bez zajímavosti není, že až do konce 16. století byla zdejší fara sice katolická, ale kupříkladu v roce 1603 byl volarským farářem tak zvaný ´predicant´ (to jest –nekatolík).
Po roce 1620, v době pobělohorské, probíhala na celém našem území tuhá vlna rekatolizace. Dolehla pochopitelně až do Volar. A projevila se tím, že byl odejit volarský nekatolický kněz. Namísto něho sem nadále docházel oficiální farář - ze Záblatí.
Až od roku 1628 už ale i ve Volarech sídlil pravý volarský (tedy samostatný) katolický kněz.
Náboženský život v 18. a 19. st. byl ve Volarech ryze katolický, se zaběhnutým rytmem liturgických obřadů a náboženských svátků.
Kaplí, kapliček, božích muk, křížů, křížků, stejně jako svatých obrázků na stromech všude kolem, bychom v tehdejší krajině našli nespočet.
S růstem města a jeho významu byla roku 1903 volarská fara povýšena a stala se děkanstvím.
Při sčítání lidu konaném v roce 1930 se ve Volarech hlásilo 97,8 % obyvatel k vyznání římskokatolickému, necelé procento k tehdy se rozvíjejícímu a státem preferovanému náboženství československému, 0,7 % bylo evangelíků a 0,6 % zůstávalo bez vyznání.
Pro srovnání dodejme, že při sčítání lidu, domů a bytů uskutečněném po vzniku samostatného Českého státu, tedy v roce 1991, se ve Volarech přihlásilo k náboženskému vyznání všeobecně 1404 osob, což bylo 35,8 %, tedy asi třetina obyvatel. O deset let později, v roce 2001, se už za věřící ale považovalo jen 870 ze 4068 obyvatel, tedy skoro o polovinu méně. Největší počet věřících se v roce 1991 hlásil k římskokatolické církvi (1334 osob). Během následujících deseti let, ale jejich počet klesl na 790. Pro zajímavost, k Církvi československé husitské se v roce 1991 hlásilo 22 osob, v roce 2001 jen 11. A v témže roce, se na pomyslném 3. místo, co četnosti, zařadilo ještě 5 volarských věřících z řad Českobratrské církve evangelické. Další případy vyznání jsou ještě zanedbatelnější.
K významu volarský farního kostela svaté Kateřiny a jeho církevní funkce, dlužno jistě podotknout, že centrum římskokatolické farnosti Volary spravuje dnes také další farnosti jako jsou Cudrovice, České Žleby, Křišťanov, Pěkná, Zbytiny a Želnava.
Kostel sv. Kateřiny jsme nakonec nenavštívili
Mezi nesporné a zásadní volarské památky patří kostel svaté Kateřiny. Náš městský hotel Bobík i naše každodenní cesty odkudkoliv a kamkoliv nás vedly tedy pokaždé jeho těsnou blízkostí. V rámci našeho pobytu byl ale vždycky ten kostelíček zavřený. Nedostali jsme se tam dokonce ani v době rozepsaných bohoslužeb. Nepodařilo se nám náš případný vstup časově sladit s otevírací dobou. Proto k tomuto kostelu můžeme sdělit jenom to, co jsme o něm vyčetli.
Základy věže patří vůbec k nejstarším dochovaným stavbám Volar. Počátek stavby není sice přesně znám, ale bylo to ve 14. století. Tehdy byl totiž přestavěn na kamenný v pozdně gotickém stylu. To bylo roku 1496. Ale ani tento kostel není ten, co vidíme. Starý gotický kostel byl v letech 1669 až 1690 zbořen a na jeho místě vyrostl kostel nový, tentokrát ve slohu barokním. Vedoucím projektu byl Ital - Jan Canevall. Vysvěcení dokončeného nového kostela proběhlo s velkou slávou 8. 10. 1690. Svatostánek byl tehdy zasvěcen svaté Kateřině (Alexandrijské). I později byl ale kostel dál výrazně přestavován a upravován. Jednalo se především o jeho věž (1724), která byla zvýšena a v roce 1757 byl kostel dokonce opět znovu vystavěn. Zásadních změnu pak doznal ještě jednou, a to po zničujícím požáru v roce 1863.
Požáry ostatně byly i důvodem nezbytných stavebních zásahů už v letech 1715 a 1754.
Kostel, co do dispozic, nemá půdorys kříže. Jižní kaple se nazývá Tusetská. Byla vystavěna roku 1764 a později v ní byl uložen obraz z dřevěné stožecké kaple Panny Marie. (Stožec je na jih od Volar). Tusetská je odvozeno od tehdejšího německého názvu Stožce – Tusset.
Kostel jsme tedy nedokázali navštívit, zatímco jinou neméně úžasnou církevní stavbu umístěnou ve Volarech, ač nesrovnatelně mladší a s nesrovnatelně kratší historií, jsme za to pro změnu navštívili dokonce dvakrát.
Poprvé už hned na počátku našeho pobytu a podruhé pak na jeho konci. Proč? Inu, Volarská lesní Křížová cesta je prostě úchvatná.
Místo, které jsme hledali a hledáme všude, kam se dostaneme
Volarská Křížová cesta z 2. pol. 19. st. jde svahem vrchu Kamenáč a po kostelu sv. Kateřiny je nejvýznamnější památkou Volar. Pro nás, při vší úctě k místnímu svatostánku, první.
Měli jsme shodou okolností možnost dvojího vnímání této pozoruhodně spirituální památky. První den, kdy jsme stoupali od Zlaté stezky, další to volarské pozoruhodnosti, o níž píšeme na jiném místě (https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/zlata-stezka-vedla-pres-volary-aneb-kraceni-ve-starych-stopach/), směrem k vrcholu Kalvárie, bylo totiž azurové nebe a slunce žhlo, jako kdyby nebyl konec března, ale léto.
Při našem druhém stoupání, které nás lákalo, bylo nebe pro změnu úplně zatažené ocelovým poklopem dešťových mraků, byla zima jako by měl začít padat sníh a pršelo. Nelitovali jsme ale té dvojí zkušenosti. I člověk i příroda i mince i cokoli má přece také své dvě protichůdné strany. I život. A je dobré poznat vždy obě dvě.
Co představuje křížová cesta
Nebudeme se pouštět do odborných duchovních výkladů, k tomu nejsme povoláni ani dost zralí. Ale - jen tak laicky, po našem - si dovolíme uvést alespoň pár slov výkladu.
Křížová cesta se též - podle cíle - nazývá Kalvárie. Symbolizuje známou biblickou cestu, již musel podstoupit Ježíš před ukřižováním. Ilustruje ve svých jednotlivých zastaveních dění od Kristova odsouzení Pilátem Pontským, přes jeho nesení kříže po Via Dolorosa a končí Kristovou mučednickou smrtí na kříži na hoře Golgota (čili Kalvárie).
Křížová cesta je rozdělena na zpravidla na 14 zastavení, jež odpovídají jednotlivým uzlovým bodům události. Křížovou cestu najdeme vyobrazenu - více či méně nápadně - v každém kostele.
Kde to ale umožnila situace či k tomu byl nějaký důvod, může být situována do přírody, do vhodného přírodního terénu, který simuluje onu pouť Krista s křížem na místo ukřižování.
Křížová cesta je námětem především pro výtvarné zpracování jednotlivých zastavení, tedy obrazy. Tvoří souvislý cyklus a jsou dokonce číslovány římskými číslicemi. Obrazové ztvárnění nepostrádají ani venkovská řešení.
Zatímco v kostelích převažují zarámované obrazy, venku je musí něco chránit před deštěm, sněhem, větrem a tak. Slouží k tomu převážně speciální malé kapličky, zasazené tu více tu méně umně do přírody.
Venkovní kalvárie či křížové cesty se staly oblíbenými zejména v baroku a 2. vlna přišla v 19. století. Produktem 2. vlny je i volarská lesní Křížová cesta. Ta vznikla právě v 19. století.
Křížové cesty napříč svojí historií
Šíření křesťanství vyvolávalo v lidech touhu poznat – na vlastní oči - místa Ježíšova života, jeho smrti i vzkříšení. A tak již od 4. st. jsou doloženy poutě křesťanů do Svaté země. Ale tehdy putovat ze všech koutů Evropy na Blízký Východ byla pro starověk a raný středověk mimořádná věc. Pro běžné poutníky prakticky nemožná. Prostí křesťané té doby byli nevolníky, bez práva opustit místo, kde žijí a pracují. Touha v nich ale trvala a bylo nutné ji ukojit.
První, kdo přišel na nápad, jak to vyřešit, byl biskup z Bologne, později prohlášený za svatého, tedy Svatý Petronius. Ten ve své diecézi dal postavit kopii božího hrobu i dalších míst spojených s Kristem. Hlavně ale to vše včlenil do terénu tak, aby k tomu nechyběla ani ´hora – Golgota´.
Nápad se ujal, a tak podobné napodobeniny začaly vznikat i jinde. Zprvu - takříkajíc - oficiálně a nákladně, později už by se dalo skoro až říci - svépomocně.
Napodobeniny svatých míst se tak zvolna zjednodušovaly ve zmíněné malé kapličky, ale třeba dokonce i jen sloupy. Také vzdálenosti mezi nimi se zkracovaly podle možností realizátorů.
U nás je nejstarší křížovou cestou ta na Svatém kopečku u Mikulova (od 1623) a zbudoval ji kardinál František Dittrichstein. Od 16. století mají křížové cesty převážně čtrnáct zastavení. Jsou ale i různé místní a dobové výjimky. A to jak, co do počtu směrem vzhůru, tak i dolů.
Popularita a význam křížových cest donutila (v roce 1731) papeže Klementa XII. uznat oněch čtrnáct zastavení za závazné pro celou katolickou církev. U nás došlo od zmíněného 19. století doslova k masovému rozšíření křížových cest do venkovského prostředí.
Současná definice – dá-li se to tak říci o duchovní stavbě ve veřejném prostoru – pro křížovou cestu umístěnou do přírody, zní asi takto:
Křížová cesta je řadou výklenkových kaplí či božích muk a vede do kopce. V nejvyšším bodě je kříž (12. zastavení) a zbývající dvě zastavení jsou mu poblíž
A přesně tak je vybudována i ta ´naše´ Křížová cesta ve Volarech.
Co představuje oněch čtrnáct zastavení?
1. zastavení - Pán Ježíš odsouzen k smrti
2. zastavení - Pán Ježíš přijímá kříž
3. zastavení - Pán Ježíš padá pod křížem poprvé
4. zastavení - Pán Ježíš potkává svou Matku
5. zastavení - Šimon Kyrenský pomáhá Pánu Ježíši nést kříž
6. zastavení - Veronika podává Pánu Ježíši roušku
7. zastavení - Pán Ježíš padá pod křížem podruhé
8. zastavení - Pán Ježíš napomíná plačící ženy
9. zastavení - Pán Ježíš padá pod křížem potřetí
10. zastavení - Pán Ježíš zbaven roucha
11. zastavení - Pán Ježíš přibit na kříž
12. zastavení - Pán Ježíš umírá na kříži
13. zastavení - Tělo Pána Ježíše sňato z kříže
14. zastavení - Tělo Pána Ježíše uloženo do hrobu
Volarská lesní Křížová cesta
Námi navštívená Křížová cesta ve Volarech je značena a najdete ji asi 1,5 km severovýchodně od centra města cestou na vrch Kamenáč. Z centra byly ke křížové cestě na Kamenáči kdysi vysázeny dvě aleje, od kapličky u pivovaru a druhá pod hřbitovem.
Obojí jsme prošli a obě aleje se spojí na počátku stezky u výklenkové kaple asi půl cesty od kostela k vrcholu křížové cesty. Obě aleje dnes jsou kvalifikovány jako jedny z nejpůsobivějších v horské Šumavě vůbec.
Dnes do svahu Kamenáče vede z města oficiální značení Klubu českých turistů. Jde o žlutou turistickou značku. Dovede vás tam ale i místní (červený) vycházkový okruh.
Volarská Křížová cesta byla autory situována na vrch Kamenáč jako na místní nápodobu Golgoty. Vrch Kamenáč (tehdy ovšem Steinberg) hostí Kalvárii na svém jihozápadním svahu a po pár krocích dále od vrcholu Křížové cesty nabízí nádhernou (za slunečna) vyhlídku na město.
Volarskou Křížovou cestu tvoří, jak má, 14 zastavení, z čehož 12 je ve výklenkových kapličkách a poslední dvě zastavení jsou pojata podstatně honosněji a výpravněji.
Kalvárie je rozmístěna do stráně a stoupání nás vede vyšlapanou, schůdnou (i za deště) písčitou pěšinou, vesměs zalesněným terénem. Má to tu výhodu, že mnohá zastavení objevíme, až když se k nim blížíme. Vykouknou náhle a romanticky mezi stromy.
Zabloudit nelze. Ani vynechat některé. Organizace cesty vzhůru je neomylná. Jednotlivé obrazy událostí v zastaveních jsou umístěny do původních, vůči terénu a přírodě zcela decentních, ale přesto důstojných dioritových kapliček, vytesaných vždy ze tří kusů kamene.
Diorit je mimořádně vhodný pomníkový kámen se snadnou opracovatelností a - co je dobré zejména pro tento účel – vyznačuje se vysokým třpytem. Dioritová ložiska nejsou právě běžná. Jsou dokonce vzácná, a tak lze téměř s jistotou určit, odkud kameny pocházejí. Možnosti jsou v tomto případě dvě. Buď z vyhlášeného lomu u Křišťanova, nebo z menšího pod vrcholem Libína.
Připomeňme, že týž šumavský diorit posloužil třeba na pomník bří. Čapků na Vinohradech, na sokl pod sochou sv. Jiří na III. nádvoří Pražského hradu či na Lvy u kašny před Karolinem.
Volarské kapličky Křížové cesty byly vytvořeny v 80. letech 19. st. ve tvarosloví novogotického typu. Ve výklencích původně byly plastické reliéfy s figurálními výjevy, vyvedené v barvách. Vznikly na zakázku až v Mnichově. Dnes jsou tam namísto nich obrazy.
Terén i výstup není moc prudký, ale přesto citelný, takže nás nutí vzhlížet vzhůru, jako bychom vzhlíželi k nebi. Koncem cesty, u jedenácté kapličky u jedenáctého zastavení (Pán Ježíš přibit na kříž) nás vede do hodně prudkého a jinudy spíše nedostupného svahu impozantní kamenné schodiště (vytesané z tzv. organogenního vápence), vznosně lemované stěnami skalní soutěsky.
Poslední schod je po stranách zapřen podstavci soch. Jsou to Panna Marie a svatý Jan Evangelista. Obě sochy dala vytesat v roce 1821 Františka Sitterová, manželka tehdejšího starosty. Pro své značné poškození zubem času a občas i jinými vlivy jsou dnes jejich torza uložena v bezpečí a klidu Volarského muzea.
Píšeme o něm, na jiném místě v souvislosti s původní a u nás unikátní volarskou architekturou tak zvaných Volarských alpských domů (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/volary-mesto-volarskych-alpskych-domu-aneb-malebnou-romantiku-ukoncil-znicujici-pozar/). V současnosti na podstavcích stojí kopie původních soch, které dosud ještě ani nepodlehli patině a v slunci jejich běl v zeleni přírody vůkol přímo září jak zjevení na pašijové cestě.
Uprostřed, mezi oběma dominantními sochami, na samém vrcholu schodiště, je 12. zastavení názorně zpodobňující jemu příslušný výjev, tedy - ´Ježíš na kříži umírá´. Pozadí celé kompozice spoluvytváří i nádherně vznosná čtveřice vzrostlých stromů.
Od kříže, k němuž jsme orientací přístupové cesty nuceni vzhlížet, opět mimořádně působivě - z podhledu - vede cestička k dioritové kapličce s číslem XIII., k 13. Zastavení (´Ježíš snímán z kříže´). Následuje ještě zastavení ´čtrnácté´. Tvoří je citlivě a decentně upravená skalka s Božím hrobem. Je jím zdobný výklenek vtesaný do skály, v němž je umístěna socha ležícího Krista.
Toto poslední, 14. zastavení, boží hrob, mělo původně prostší podobu. Uvnitř výklenku s kamennou sochou Krista je na stěně dosud dochován původní německý nápis ´Gewidmet von Wenzl Gayr 1901´ (Zasvěcen Wenzlem Gayrem 1901), zvěstující všem jméno zbožného donátora a rok úpravy. Lidé tam vkládají květiny i drobné mince na památku i na počest oné události.
Naproti, na malé skalní plošince, je nyní umístěna pohodlná lavička, kde můžeme (když ovšem zrovna neprší) usednout a libovolně dlouho hledět do výklenku na sochu Krista a přemýšlet a meditovat a – a chcete-li – dobíjet si ony výše zmiňované baterky.
Malá historie velké vzácnosti
Až do konce války, a řekněme si to upřímně, do vysídlení původních obyvatel, tedy Němců, bylo místo, jak už je v jejich povaze, udržováno a využíváno. S příchodem českých obyvatel, po roce 1945, nastaly sice jiné starosti, ale není to omluva toho, že nezapomenutelné a velmi působivé poutní místo chátralo. A bylo ničeno.
Nejvíc právě původní reliéfy z kapliček. Jen jediný a ještě fragmentální zbytek plastiky z výklenku jedné z kapliček se částečně dochoval. Je pečlivě skryt před nenechavci a neurvalci, pod dohledem krajanského spolku rodáků. (!!!).
Po roce 1948 Křížové cestě už vůbec osud nepřál a poslední záchranou sakrální památky byla až změna režimu v roce 1989. Zarůstání jednotlivých zastavení vegetací po roce 1948 bylo oficiálně vítáno v naději, že ´sejde z očí, sejde z mysli´. Nesešlo. Horší bylo vandalství. To se také setkávalo s tichým souhlasem úřadů. Naštěstí - jak už na počátku řečeno - vše má dvě tváře a rub i líc. O obnovu Křížové cesty, se už před listopadem 1989 pokusil jeden ze zoufalých a rozhořčených volarských aktivistů (Hnutí za občanskou svobodu - M. Crha).
Ale ani po roce 1989 na Křižovou cestu nedošlo hned. Záměr obnovy a zpřístupnění iniciovaly až v roce 2008 členové občanských sdružení Ekocentrum a U Nás. A tak až tehdy byly provedeny kvalifikované a zásadní restaurátorské práce (J. Korecký a L. Hosnedl).
Vysoký kamenný kříž byl doplněn o vrcholovou část a osazen sochou Krista, podstavce soch byly odborně nakonzervovány, socha Ježíše Krista v Božím hrobě plně restaurována a výklenek – pro jistotu - opatřen kovanou mříží. Ježíš je teď sice trochu jako ve vězení, ale musíme to chápat z jeho strany - je v bezpečí před všudypřítomnými vandaly.
První etapa obnovy volarské Křížové cesty byla završena slavnostním aktem pod širým nebem 27. 9. 2008 za účasti představitelů městské samosprávy, děkanského úřadu římskokatolické církve ve Volarech a nejširší veřejnosti včetně zástupců spolku rodáků z Waldkirchenu.
My jsme toto úchvatné místo objevili až o 8 let později. V roce 2016, v roce naší návštěvy Volar. Nevím, zda se tam kdy vrátíme, ale vím, že díky fotografiím a zatím ještě sloužící paměti, si budeme volarskou lesní Křížovou cestou tak trochu ´dobíjet baterky´ určitě alespoň ve vzpomínkách a v myšlenkách i u nás v Praze ještě dlouho a možná navždy.
Je to tak, že myšlenky, s přibývajícím věkem, míří- chtě nechtě - vzdor všemu a všem, kamsi k duchovnu, snad až k té Kristově Golgotě. A odchází-li tam člověk přirozeně, srovnán se vším, co potkal a učinil, je to dobré a nejlepší. Odchází-li tamtéž ale nechtěně, dokonce z moci zvůle jiných, je to zlé. I to – bohužel - patří k dějinám. Lidstva i Volar. Ale o tom příště…
Příště: Volary v polích válečných
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková