Tlumočník aneb tlumočíme z tiskové konference s tvůrci filmu Tlumočník
Praha – kinokavárna Lucerna
27. 2. 2018
V den novinářské projekce slovenského filmu Tlumočník jsme se na pozvání společnosti Bioscop zúčastnili v Lucerně tiskové konference s tvůrci sledovaného a netrpělivě očekávaného filmu.
Jak známo, absolutní premiéra filmu Tlumočník se s velkým úspěchem konala na letošním Berlinale, kde byla spojena s poctou jednomu ze dvou hlavních představitelů, Jiřímu Menzelovi. Negativní reklamou filmu pro filmovou a nesporně i nefilmovou veřejnost je zdravotní stav Jiřího Menzela, který mu neumožnil, aby se berlínského ocenění stejně jako i pražské premiéry zúčastnil. Krásně načasovaný dárek k 80. narozeninám má vadu na kráse.
Menzel umí balancovat na hraně smíchu i slz
Tisková konference ale nebyla naplněna ničím jiným než pohodou a Jiří Menzel na nás šibalsky (skoro by se dalo říci - kluk z plakátu) shlížel z pozadí tribuny, kde se sešli tvůrci filmu. Úvodem sice zaznělo pár slov o zdraví Menzela, dokonce povzbudivých, neboť zdravíčko se mu zlepšilo, ale pak už sál ovládla pracovní nálada a beseda se rozjela.
Inu, náš věhlasný režisér, Jiří Menzel, umí balancovat na hraně smíchu a slz…
Dva herci odlišných naturelů, dvě postavy diametrálně odlišných povah i osudů…
Čas nám věnovali producent Rudolf Biermann, režisér, spoluautor scénáře a spoluproducent Martin Šulík a přední rakouský herec, filmový partner Jiřího Menzela, Peter Simonischek.
Úvodem šla řeč o faktu, že představitelé jsou herecky odlišní a role ve filmu jsou odlišné ještě víc.
Jak tedy fungovalo herecké souznění obou protagonistů?
Dozvěděli jsme se, že zatímco Jiří Menzel, se skromností sobě vlastní, na počátku režiséra varoval, že umí zahrát jen sám sebe, opět ukázal, že hraje sice tak, jak ho známe ale, že to roli plně odpovídá a že nehraje jen sám sebe, ale že uhraje i takto psychologicky náročnou roli.
Jak nám bylo prozrazeno, kombinace obou herců, kteří se osobně neznali a měli před sebou jen oficiální úctu, se ukázala jako dokonalá. V rolích se totiž postupně měli spřátelit a sblížit. A dělo se to během natáčení i v reálu. Našli k sobě cestu, neboť oba jsou mimořádní divadelníci a Peter Simonischek znal práci Jiřího Menzela především z divadelního pohledu. Došlo to tak daleko, že se vášnivě bavili o divadle i životě, že si porozuměli jako lidé a vedlo to postupně až k tomu, že při natáčení „zlobili“ a vymýšleli všelijaké detaily, z nichž mnohé se dostaly do filmu, což režisér vítal a ocenil jako zcivilňující a zreálňující faktor.
Menzel je lidský člověk, který má velké srdce – Peter Simonischek
Peter Simonischek na to reagoval, že nebylo překvapením, že se s Jiřím Menzelem spřátelil. A že si toho váží, protože Jiří Menzel má opravdu velké srdce. A i když jsou ve filmu oba velice odlišnými charaktery, ve skutečnosti mají – jak postupně objevili - mnoho společného. Především je spojovalo a spojilo divadlo. Překvapivě ne film. Příčinou byla vynikající Menzelova režie zahraniční divadelní inscenace hry Mandragora, kterou Simonischek osobně viděl, ohromila ho a byl proto na jejího tvůrce upřímně zvědav.
Simonischek pak charakterizoval Menzela jako člověka sice uzavřeného, který má však svobodného ducha, což se málo vidí. Cítil k němu obdiv i respekt, ale za největší zážitek ze setkání s Menzelem, označil, že bylo plné svérázného a milého Menzelova humoru.
Všechno mohlo být i jinak…
Samozřejmě, že padl i dotaz na prapůvodní záměr obsadit do role tlumočníka jinou osobnost našeho filmu, režiséra a herce Juraje Herze.
Rudolf Biermann i Martin Šulík to potvrdili a rozhovořili se i o tom, proč roli dostal Jiří Menzel.
Film je koncert dvou herců. Proto prvotní volba padla na Juraje Herze. Důvodem bylo, že je opravdu Slovák, druhý, že Juraj Herz mluví dokonale německy, neboť 80 % textu je vedeno německy a 20 % slovensky. Dokonce už proběhly kostýmní zkoušky, probíraly se i jednotlivé scény. A Juraj Herz jakožto režisér sám některé věci dolaďoval pro sebe po svém. Například zajímavá bazénová scéna byla ve scénáři postavena tak, že při dialogu budou v bazénu herci oba. Jenže Herz to odmítl a navrhl, aby Simonischek byl ve vodě, zatímco on s ním bude hovořit z břehu a do vody nevleze scéna tak zůstala i ve verzi s Jiřím Menzelem). Herz upravoval i scénář, aby mu šel lépe a přirozeněji do úst. Vše se tedy vyvíjelo dobře.
Krátce před natáčením lékaři Juraji Herzovi při prohlídce však nedoporučili točit z důvodů zdravotního rizika a Juraj Herz musel na roli rezignovat. Situace byla napjatá a vypadalo to, že film se točit nebude. Pak ale přišel nápad obrátit se na jiného hrajícího režiséra, který by stejně dobře mohl roli představovat – Jiřího Menzela. Ten váhal, ale po přečtení scénáře souhlasil.
Peter Simonischek- druhá postava – byl jasný od počátku
Ale i ani s angažováním Petera Simonischeka to nebylo hladké. Byl do role vytipován jako ideální představitel. Ale nabídka na roli mu byla předložena ve chvíli, kdy se zrovna vzdula vlna ohlasu na jeho nominaci na Oscara pro nejlepší zahraniční film (role otce ve filmu Toni Erdmann) za rok 2016. Simonischekovi se hrnuly nabídky na role, navíc dostal rakouskou národní cenu a byl zcela zaneprázdněn. I Peter Simonischek ale, po přečtení scénáře, upřednostnil film Tlumočník. Dokonce i on prosadil do scénáře některé dílčí textové úpravy a dolaďoval slovní humor, jenž atmosféru filmu – jinak dost neveselé road movie po stopách zlé minulosti obou - příjemně polidšťuje. V řadě případů to vyplynulo už i ze souhry obou herců v konkrétních scénách.
Je lepší být synem vraha nebo synem oběti…?
Tato otázka ve filmu zazní a je i tichým, ale hlavním mottem filmu. Položili si ji už autoři scénáře. A proto, aby vše mělo i filozofický přesah, neučinili záměrně jednou z hlavních postav, syna esesmana, jak se zkratkovitě nabízí, Němce, ale Rakušana. Stejně jako druhá postava, syn oběti esesákova vraždění, je záměrně Slovák a Žid. Oba národy, Rakušané i Slováci mají totiž svá válečná černá svědomí, o nichž se pokud možno nemluví. Oba národy se také po válce vyvíjely jinak, a tím pádem i osudy obou synů. Oba národy dnes pozvolna docházejí k tomu, že by si měli svoji minulost nahlas přiznat. Že je to už pryč, ale ne zapomenuto. Ani vymazáno. Jak řekl sám Peter Simonischek, Rakušané se dlouho stavěli do role obětí anšlusu, což zdaleka není pravda. A jak doplnil Martin Šulík, stejně tak Slováci sice vidí Slovenský štát jako funkční ekonomiku i zřízení, ale mlčí o Hlinkových gardách a likvidaci Židů. Prostě – shodli se oba – že minulost není úplně taková, jakou si ji - raději - oba národy namlouvají a že je už konečně třeba vyjevit pravdu.
A jaký byl první ohlas filmu v Berlíně mezi diváky?
Film byl v Berlíně zařazen do nesoutěžní sekce. Autoři byli zvědavi na ohlas více méně odborných diváků. Ukazatelem ohlasu v takových případech je účast na projekci a následná účast na návazné tiskové konferenci. A bilance byla vynikající. Na projekci přišlo 700 diváků, na tiskovou konferenci jich zůstalo 650. Poměr, jaký tam patří k výjimečným. A že tamní publikum nejsou snobové, co jednají ze slušnosti, dokazují jiná čísla. Na vítězný rumunský experimentální film Nedotýkej se mě sál plný nebyl a polovina diváků odešla při projekci…
Richard Koníček
Foto: © Wenca NiKoníček
www.facebook.com/wenca.nikonicek
Více o filmu Tlumočník viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/tlumocnik-aneb-pribeh-o-necekanem-pratelstvi-ci-muz-ktery-se-nikdy-ani-neusmal/