Štěpánka Šimlová: Léta levitace/Years of Levitation aneb když dojmy zachytíme a asociace uvolníme
Galerie hlavního města Prahy - Colloredo-Mansfeldský palác
20. 11. 2015 – 20. 3. 2016
Na tiskové konferenci jsme byli seznámeni s novou výstavou nejen nových prací Štěpánky ŠImlové, kterou kurátorsky za GHMP připravila Olga Malá. Tento nový výstavní projekt Štěpánky Šimlové charakterizuje autorčino určité napětí mezi ´objektivním´ a ´osobně´ prožívaným. Přítomny byly tisková mluvčí Michaela Vrchotová, šéfkurátorka GHMP Hana Larvová, vystavující autorka Štěpánka Šimlová a kurátorka Olga Malá. Na závěr tiskové konference Šimlová rovněž vyslovila poděkování těm, kteří s ní spolupracovali, především na videu, Báře Stejskalové (1981) a Marcelovi Steckerovi (1988).
Vizuální umělkyně a pedagožka Mgr. Štěpánka Šimlová (na foto vpravo) v současné době pracuje na katedře fotografie FAMU, kde vede svůj ateliér. Šimlová neustále experimentuje s různými materiály jako je papír, fólie... textil..
Zaujaly nás projekce Kytice i projekce, promítané na parkety výstavní síně i autorčino ´úporně těkavé´ hledání úhlu vnímání, přičemž sama autorka působí na člověka zcela zneklidňujícím dojmem.
Monumentální (i když dokonalá) fototapeta ´Z lesa´ zase v nás z www.www-kulturaok-eu.cz vzbuzovala však příliš tichou hrůzu…
Nová výstava Štěpánky Šimlové ´Léta levitace´ v Colloredo-Mansfeldském paláci je jedinečným tvůrčím projektem, který lze chápat také jako další krok v rámci dlouhodobé spolupráce mezi autorkou a GHMP. Její počátky spadají do konce 90. let, kdy galerie otevřela své výstavní prostory mladým začínajícím umělcům, které podporovala svými akvizičními a výstavními aktivitami.
Štěpánka Šimlová
- zúčastnila se 3. Bienále mladých Blue Fire (Dům U Kamenného zvonu, 1999–2000 - enigmatické digitální Krajiny
- samostatná výstava v experimentálním prostoru Staroměstské radnice (Sladké sny za hořkých nocí, 2000)
- výrazně se podílela na formování české scény 90. let 20. stol.
Byla to doba, kdy se umělci mladé nastupující generace zaměřovali na nová témata související s přeměnami ve společnosti: kupříkladu stále rostoucí vliv médií přinášejících nové aktuální zprávy a ´poselství´ ze světa reklamy, showbyznysu, módy či života slavných filmových hvězd.
O slovo se důrazně přihlásily také mladé české autorky, jež povzbuzovalo dění na mezinárodní výtvarné scéně, kde tehdy slavila úspěchy řada umělkyň. Jejich tvorba začala stále více reflektovat tzv. ženská témata. K poměrně frekventovaným tématům patřily také různé recyklace a koncepty čerpající z dějin umění.
Na rozdíl od některých svých souputnic a souputníků, jejichž tvorba naplno souzněla s aktuálními ´vlnami´, Šimlová dobové podněty reflektuje, avšak s odstupem v unikající, přesně nepostižitelné podobě. ´
V pol. 90. let vytváří práce, v nichž se konstituují rysy charakterizující i její následující tvorbu. Je to především určitá dualita ´objektivního´ a ´osobního´ přístupu. prezentovaná ve dvou velkých fotografických triptyších z pol. 90. let.
Fotografická koláž Starý dobrý šedesátý konfrontuje rodinné snímky první dámy USA Jackie a jejího prezidentského chotě Johna F. Kennedyho jako protagonisty kennedyovské legendy, s raketou startující do vesmíru a dalšími futurologicko optimistickými vizemi. O rok pozdější rozměrný triptych Kino (1996) zachycuje s přídechem voyeurismu tváře čekajících diváků v sále v okamžiku bezprostředně předcházejícím promítání filmu. Snímek je indiferentním záznamem běžné situace z městského života a zároveň reflexí konceptuálního přístupu autorky, jež se zde pokusila o svého druhu gigantickou aranžovanou fotografii.
Autorka sama se však tentokrát cíleně zaměřila na druhý pól: osobní prožitek, zachycení dojmu a uvolnění asociací.
K tématu výstavy autorka poznamenala: „… Je to jako při usínání, člověk poslouchá nějaké zprávy, informace z rádia, a ty se mu v nějaké pozměněné podobě zapisují do usínající mysli. A mě dnes už nezajímá význam těch zpráv samotných, ale to, jakým způsobem je má mysl vnímá, zpracovává a podle jakého klíče si je ukládá…“
Štěpánka Šimlová balancuje-levituje mezi realitou a svým subjektivním vnímáním
Pro pojetí výstavy je klíčovým dílem rozsáhlý fotografický cyklus ´Zátiší mikrosvětů´. Tematicky svým důrazem na osobní prožitek a vnímání navazuje na výstavní projekt Osobní archeologie z roku 2012, a také na Deníky z roku 1996, do nichž autorka ´překreslila´ fotografie rodinných příslušníků a přátel a doplnila je komentáři. Obrazy i obsahy vět byly inspirovány osobními vzpomínkami, pocity a událostmi, tak jak zůstaly otištěny v paměti autorky – fascinovalo ji, jak hluboké rozdíly existovaly mezi jejími vlastními vzpomínkami a vzpomínkami dalších zúčastněných osob; stejnou situaci si každý pamatoval a prožíval zcela jinak. A tento moment rozporu ji nepřestal fascinovat ani dnes.
V cyklu Zátiší mikrosvětů záměrně realitu různými způsoby rozmlžuje, kupříkladu hrou s měřítky. Jednotlivé tisky Zátiší vznikají podle určitého opakujícího se schématu: před digitálně vygenerované pozadí (zasněžené horské krajiny, siluety velkoměst, tapety) autorka klade různé drobné žánrové plastiky (akty, srnky, dvojice plameňáků) a pak celý naaranžovaný výjev nasnímá. Jde tedy o přefotografovaná zátiší, nikoli fotografie skutečné věci.
Autorka záměrně volí porcelánové sošky, které se stejně jako banální pohlednice krajin pohybují na hraně kýče. Nainstalování ´sošek z domácích vitrín´ před pohlednice heroických krajin (pes pod v dáli se ztrácejícím zasněženým horským vrcholem) vyjadřuje jemnou ironii a odstup, zároveň však i určité dojetí.
Nostalgii starých časů a pastorální idylické ladění zátiší (Dvojice plameňáků v tapetě z růží, Sedící dívčí akt v horské krajině) střídají výjevy odkazující k nebezpečí a zkáze skryté za klamnou iluzí důvěrně známé každodennosti.
Určitými ikonickými postavami cyklu je dvojice velké a malé školačky držící se za ruce, která se na své ´cestě do školy´ střetává s běžnými i apokalyptickými výjevy hroutících se měst. Školačky stejně jako všechny další plastiky jsou vždy znázorněny se svými stíny v pozadí a jsou-li k divákovi obráceny zády, sledují kromě dění za nimi i svůj vlastní stín.
Drobné sošky popředí alternují s běžnými předměty jako zubní kartáčky, jež jsou uváděny do surreálních paradoxních souvislostí. Autorka pracuje s naší kolektivní pamětí. V jejích předobrazech lze vidět odkazy ke 2. sv. válce stejně jako ke komunistickým totalitám (asociace s filmovými snímky Leni Riefenstahlové nebo s velikášskými stavebními monumenty).
Jednotící červenou nití celého cyklu je sentiment autorkou chápaný v pozitivním slova smyslu: „… V mé tvorbě postupně krystalizovala práce se sentimentem ve smyslu hnací síly společnosti, s tím druhem sentimentu, který vzbuzuje soucit a je na něm založena například charita…“. (zdroj: Olga Malá)
Kurátorka výstavy: Olga Malá (na foto vpravo)
110 00 Praha 1
Karlova ulice 189/2
Máme otevřeno: denně kromě pondělíl: 10.00 – 18.00 hodin
Více zde: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/mga-magistri-kf-famu-2014-aneb-o-napady-nouzi-nemame/
Hodnocení: 99 %
Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva)
Foto: © Ing. Olga Koníčková