Adéla Součková: ´Virtuální jeskyně a zlatá klícka´ aneb Adélčiny textokresby či kresbotexty…
Galerie Vyšehrad – Praha
22. 4. – 29. 5. 2016
S Adélou Součkovou jsme se za www.www-kulturaok-eu.cz protnuli už na nejedné - její vlastní nebo společné - výstavě či performanci. (viz. odkazy na některá z našich společných setkávání u její svébytné tvorby najdete na konci článku).
Adéla je pro nás i odbornou veřejnost a kritiky tak trochu ´zjevením´ na naší výtvarné scéně. Což je, prosím, myšleno v tom nejlepším slova smyslu. Adéla je totiž vždy a ve všem jiná než ostatní a vždycky naprosto svá. Její výstavy, často kombinované s performancemi, mají pokaždé zvláštní kouzlo její osobitosti, jinakosti a snivosti. Adéla evokuje, provokuje, na diváka pikle kuje, až divák zmaten pokukuje. No, co se nevloudí do pera ohromeného diváka, že…?
Tentokrát tedy ve virtuální jeskyni, která je zlatou klíckou…
Budova galerie Vyšehrad (nad Libušinou lázní) je zajímavým pozůstatkem středověké strážní věže, která byla součásti někdejšího středověkého opevnění. V galerii se konají od r. 1990 výstavy současného výtvarného umění. A prostor galerie - čtvercová místnost s vnitřní režnou cihelnou fasádou - působí větším dojmem než opravdu, co do plošné metráže skýtá. A je značně inspirující. Už řada umělců zde předvedla výběry ze svých prací ovlivněné právě atmosférou místa.
Adéla Součková šla ale - jak je jejím zvykem - dál než ostatní. Už název výstavy to napovídá. Ze zbytků středověkého opevnění stvořila milou a útulnou virtuální jeskyni a díky svým skoro až automatickým kresbám i opravdu přívětivou zlatou klícku. Většina prací, které zde představuje, působí dojmem, jako kdyby to byly skici k budoucím dílům. Nejsou.
„Roztáčím své vnitřní kroky – spirály skutečnosti“
I když jsou kresby přiznaně vytrhány ze skicáku a rozmístěny – ne náhodně, ale promyšleně – na stěny kolem, nejsou to dávno skici. Každá kresba sama za sebe tvoří další malou vstupní branku do dalších malých, ale možná obrovských jeskyní a klícek plných jednotlivých myšlenek, nápadů a pocitů autorky.
Vstupy do jejího virtuálního světa, který si sama vytváří, ve kterém pak i sama bloudí a v němž i sama objevuje další a další světy. Na některých kresbách jsou nápisy. Na některých z některých celé básně, či surrealistické projevy duše autorky, případně dadaistické hříčky. Nejde o ilustrace textu, tak jednoduchá Adéla Součková není, a nejde ani o otextované ilustrace. Vůbec ne. Jde, jak při zahájení padlo, o ´kresbotexty´, či ´textokresby´.To podle toho, čeho je víc a co bylo první. Zda slovo či kresba, nebo naopak?!
Obrázky jsou nejvýš do rozměru A3 a tvoří - sestaveny a uspořádány - mozaiku vnitřního světa autorky. Dívejte se tedy, vezměte si třeba i brýle a čtěte, zkoumejte, přemýšlejte a nakonec uvidíte, že vás to - ne-li posune - tak určitě vtáhne. A že nebudete všemu rozumět? A proč také? Jen autorka ví přesně, kam vstoupila, kde se svou kresbou pohybovala, která jeskyňka či klícka to byla a proč. Vy si můžete myslet cokoli jiného. Ale věřte nám, že si myslet budete. Nebudete mít před sebou ani v sobě prázdno. A to je přesně to, oč tu jde…
No, uznejte, není to inspirující?
„Vidí me hory?“ , čtete na jedné z kreseb. A říkáte si, zda vidíme, anebo zda to vidí ten živočich tam? A jsou-li to vůbec hory? Tři otázky v jednom kresbotextu. Někdy si říkáte, že jde o polopatismus: „Ta figura s žebříkem a fázema, na pozadí žebřík.“ Dada? Na obrázku je žebřík a figura a nějaké fáze. Proč to a proč tak? Přemýšlíte? O to autorce přece šlo.
Ležící akt, jak z reálného světa a k tomu nápis: „Ubývá míst, kam chodívala pro radost.“ Tak to je ovšem příběh. Mnohovrstevný a široký. A možná i smutný. Asi ano… Prostě Součkové minimalizmus určený pro veliký svět její a divákovi fantazie.
Nebo: Klasické naskicnuté okno/window na monitoru a v něm vykreslená žena, která zavírá okno. A přípis: „Vítr je pořád otevírá…“ Nonsens k zasmání? K pousmání? K postesknutí? Ano, doba nás válcuje a počítače bičují vichrem informací ve svých stále se otevírajících oken. Jak to – bez záruky - chápeme my na www.www-kulturaok-eu.cz .
Moc barev na kresbách nenajdeme. Jen žlutá je častější. Proč? No, třeba proto, jak vysvětluje jedna z kreseb, že: „Zapadá den, slunce je žluté…“Jak často a jak moc bychom si přáli, aby slunce svítilo dál. Alespoň jedním jediným paprskem. Jen a jen pro nás (dva?).
Šlo by pokračovat. Zbytečně. To se musí vidět, prožít, promyslet a možná, nějak i pochopit. A třeba pochopit po Adélčiném. Kdo ví? Virtuální svět Adély Součkové je veliký a nekonečný a měňlavý jako kosmos i život i naše těla a duše. A pro všechny je v něm místa dost.
Žebříky a klícky
Motiv, který se rád opakuje na více kresbách. Jako kdyby nám Adéla nabízela možnosti. Chceš zůstat v kleci? Chceš ji mít zlatou? Nebo v ní už jsi a chceš uniknout? Nabízím ti žebříky. Ostatně jeden se dostal i na přebal infomačního letáku k výstavě. Vede dokonce až do nebe. Nebo do mraků? Nebo jinam? Směrovek je tam víc… A taková je Adéla Součková.
Prostřeno na ubruse
Nebojte, nečeká na vás korající instalace z potravinového koše či řetězce. To jen Adéla pomalovala svými minipříběhy běžný rodinný prostřený stůl. Je uprostřed. Další prostřeno visí v rohu. Též na ubruse. A v dalších rozích dvě - po vzoru japonské kaligrafie – malovaná prostěradla. Proč? Inu. Vlají si tu a jsou otáčivá a otevřená všemu a všem. Jsme v přece ve virtuální jeskyni a ve zlaté kleci, kde je všeho hojně. Úplně nejvíc ale fantazie a pohody.
Pověsti jsou přece fantastičtější než exaktní realita…
Podle pověstí je Vyšehrad nejstarším sídlem českých knížat. Historici sice praví, že ve skutečnosti zdejší hradiště vzniklo až v polovině 10. století. Ale co je lepší? Za a) fantazie nebo za b) realita?
Jasně, zejména dnes v dnešní době je správně za a), Než vejdete do jeskyně Adély Součkové. Když pak vyjdete z té její zlaté klece, tak ze skalnatého ostrohu nad řekou můžete vidět v jedinečném výhledu Prahu. Tak jak se dívala kněžna Libuše, když zřela město veliké. Že i to je imaginární svět fantazie? Je. Ale úniky do fantazie, jak nás poučila a nasměrovala Adéla Součková svou výstavou, jsou docela krásné. Ne? A jsou to třeba i úniky před realitou. Zkrátka přijďte se na to podívat. Adélka tam sice s rozesmátou tváří jako při zahájení nebude, ale její obrázky a její fantazie ano. A ostatní už si domyslíte přece sami…
„Protože já nemůžu vůbec nic vědět
a nemůžu znát slova mrtvých mužů…“
Adéla Součková
Kurátor: Petr Vaňous
Máme otevřeno: 9.30 – 18.00 hodin /duben – říjen 2016/
Vstupné: 20 Kč
O autorce z tiskových materiálů:
Adéla Součková (1985) - na foto vpravo - absolvovala pražskou Akademii výtvarných umění (prof. Jitka Svobodová, doc. Vladimír Skrepl) a Hochschule für Bildende Künste (HfBK) v Drážďanech (prof. Ralf Kerbach, prof. Ulrike Grossarth). V současné době dokončuje na HfBK tzv. Meisterschüler. Dvakrát se stala finalistkou Ceny kritiky za malbu s přesahy (2014 a 2015). V roce 2013 vydala s Nikolou Čulíkem knihu Atlas podkožních zážitků a v roce 2014 kreslený dvojjazyčný komentářový deník Otázky/Questions. Věnuje se průzkumu kresby ve vazbě na jazykovou a znakovou symboliku a emblematiku, kam patří i aktualizace spojené s všeobecně se rozšiřující uživatelskou počítačovou grafikou a grafickým designem ve veřejném prostoru. Zároveň se zabývá interpretační performancí, zpravidla opět ve vazbě na kresebné médium.
Hodnocení: 89 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková