Jsme ze stejné planety aneb jsme tady, protože tu není válka
Instituto Cervantes - Praha
10. 2. – 19. 3. 2016
Na úvodní besedě s několika u nás již žijícími cizinkami a na vernisáži putovní fotografické výstavy Charity ČR, kde vystavené fotografie Jindřicha Štreita doplňují texty s příběhy, jež zpracovala novinářka Martina Vašíčková, nás - návštěvníků - byla spousta.
Charismatický dokumentární fotograf Jindřich Štreit nám ve svých fotografiích ukazuje, jak se se žije cizincům v České republice. Z jejich portrétů a příběhů tří desítek cizinců se dozvíme, co se jim tady líbí a proč se rozhodli žít právě u nás.
Sám autor výstavy Jindřich Štreit nám při zahájení se svým typickým úsměvem prozradil, že to jediné a hlavní, co jemu tady v Česku chybí, je moře....
Výstava mapuje osudy lidí, kteří se narodili stovky a tisíce kilometrů od českých hranic, ale rozhodli se žít v Česku. Fotograf Jindřich Štreit a novinářka Martina Vašíčková se při vytváření portétů cizinců zaměřili na zmapování rodinného či pracovního prostředí podle toho, kam je oslovení lidé pozvali nebo kde je právě zastihli.
Do projektu se podařilo zapojit migranty z blízkého zahraničí, ze Slovenska, Německa, Polska, Ukrajiny, stejně jako i zámořské a exotické národnosti, Spojené státy, Kolumbie, Ekvádor, Uganda, Jihoafrická republika.
Různé životní osudy a zkušenosti, které dokreslí textová část výstavy,
odhalují kladné i záporné samozřejmosti,
které si mnozí Češi už ani neuvědomují
„jsme tady, protože tu není válka“
„chci tady vychovávat děti, protože tady funguje sociální a společenský systém“
„číšníci v restauracích a úředníci na úřadech jsou nevšímaví a arogantní“
„všude na světě mi už vždycky bude chybět kofola“
„Češi jsou neuvěřitelně negativní a depresivní, ale na druhou stranu mají skvělý smysl pro humor“
„tady jsem zapustil kořeny, kde jinde bych měl být pochovaný“…
Ukázka z vyprávění cizinců žijících u nás:
Zabih Paynda, 54 let, směnárník, Brno / Afghánistán:
„U nás byli komunisté, bylo jedno, jestli jste studoval nebo ne. Když jste se odněkud vrátil, dali vám samopal a poslali vás na frontu. Tak jsem využil nabídku na studia a v roce 1982 se začal učit v Československu. A schválně studium prodlužoval,“ popisuje Zabih důvody odchodu ze své země. V Brně vystudoval Vysoké učení technické, pak vedl obchod, posledních 15 let pracuje jako směnárník. „Žiji tady v klidu, cítím se dobře,“ říká. Ale zažil i vydírání v době divokého kapitalismu na konci minulého století. „Mám legální zbraň, bez ní to v práci s penězi nejde,“ tvrdí. „Na Afghánistán jsem úplně nezapomněl, prožil jsem tam dětství. Ale stejně mě to nejvíc táhne tam, kde jsou moje děti a česká manželka. Doma je přece tam, kde máte rodinu, a ta je v Brně.“
Francie Finn a Greg Chandler, 38 a 41 let, provozovatelé hostelu, Olomouc/Austrálie:
„Když sedím u hokeje a Olomouc dává gól, cítím se tu jako doma. Ale jsou případy, kdy jsem naprostý cizinec. Nejhorší je to v restauracích. Číšníci jsou nevšímaví, arogantní. Teprve se učí, jak být číšníky. Taky na úřadech je to hrůza. Ale máme tady velmi dobré kamarády a Olomouc je tajemné, krásné město a nikdo o něm moc neví. Když jsem snil o vlastním hostelu, byla Olomouc moje první volba,“ vypráví Greg, proč se v roce 1998 rozhodl začít provozovat hostel pro turisty v hanácké metropoli.
„Konkurence tady nenabízí informace v angličtině, zdejší ubytovny nemají společné prostory nebo kuchyň pro hosty. My máme navíc nejlepší informace o městě, o kultuře, festivalech, vymysleli jsme pěší trasy po památkách. Když se děje něco zajímavého, doporučíme to. Pro Novozélanďany a Australany je například velmi exotický hokej. Tak jim půjčujeme brusle a vysvětlíme, jak se dostat na zimní stadion,“ líčí Greg a Francie, kteří už prý s Moravou tak srostli, že by nechtěli žít jinde. „Hlavně by nám všude jinde na světě chyběla kofola.“
Pokud chceme, aby se vystavené fotografie (na plachtách, vhodné pro venkovní uvedení, i jako zarámované obrázky pro umístění v interiéru) dostaly i do našeho města, stačí se obrátit na Kláru Boumovou, koordinátorku migračních aktivit Charity ČR, která je k dosažení na adrese klara.boumova@charita.cz.
https://praga.cervantes.es
https://www.cervantes.es
Instituto Cervantes
120 00 Praha 2
Na Rybníčku 536/6
Projekt byl spolufinancován Obecným programem Solidarita a řízení migračních toků.
Hodnocení: 99 %
Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva)
Foto: © Ing. Olga Koníčková