Jaroslav Valečka: Dlouhé noci aneb když ´ono nic je právě ten smysl života, proč musíme jít dál´
Dům umění: Na Chvalské tvrzi - Praha
19. 2. – 20. 3. 2015
Na vernisáži nové prodejní výstavy ´Dlouhé noci´ malíře Jaroslava Valečky v překrásném galerijní podkroví Ateliéru Fiala jsme se za osobní účasti Jaroslava Valečky (jako vždy v červené košili), sešli v hojném počtu, protože jeho výstavy nás vždy potěší. I když jsou mnohdy ponuré, malíř Jaroslav Valečka má pro nás vždy krásné úsměvy, kterými vskutku nešetří. Galerista pan David Fiala vyjádřil potěšení z této unikátní výstavy, Jaroslav Valečka jen prozradil, že za něj mluví jeho obrazy a jen usmívajíc se mlčel a pozorně s námi naslouchal úvodní, peprné řeči kurátora Josefa Záruby- Pfeffermanna.
Dlouhá noc Jaroslava Valečky
„Slunovrat a dlouhé zimní noci, to bylo téma, co je člověk člověkem."
„Ve Stonehenge i ve středověkých katedrálách pozoroval člověk při meditaci, jak se slunce dívá do chrámového okrsku, a když zapadne, tak už přichází štěrbinami jenom tma a zima. Každý je tím uhranut, každý si v tu chvíli myslí, že prožívá něco výjimečného a toto vědomí výjimečnosti mu každodenní konec světla přináší již tisíce let. Vloni dokonce jeden umělec vyříznul v Národní galerii díru do sádrokartonové stěny a nabádal diváky, ať se dívají na západ slunce. Že je to největší umění, které kdy bylo vytvořeno. A v řadě teoretiků se probudily atavistické pudy a přisvědčili. Ano, meditovat a dívat se z posvátného okrsku na slunce, jak zapadá - to je věčnost! A bylo jim docela jedno, že je večer galerie zavřena, že si západ slunce mohou leda tak představovat, anebo se na něj dívat doma z kuchyně.
Jaroslav Valečka nemusí spoléhat na svou vlastní výmluvnost, nemusí spoléhat ani na teoretické argumenty. Věří, že i v dnešní době dokáže přesvědčit jen plátno a olejové barvy o tom, co po západu slunce umělec prožívá. Něco končí a my se ve tmě ptáme po smyslu. Každý chce ze začátku dosáhnout něčeho vznešeného. Chce prospět lidstvu. Chce dát své existenci vyšší cíl, ale pak už raději jen tak žije a ví, že nic ani žádný vyšší smysl nemá. Zpočátku vznešený cíl překrývá stereotyp, který děláme automaticky, doma je teplo a máme co jíst. Po západu slunce ale opět přichází otázka po smyslu života. Čím častěji se sami sebe ptáme, tím víc upadáme do depresí, a tím hůř hledáme odpověď. Toužíme po vyšším znamení, a opravdu, občas bouchne trafostanice, spadne krov staré stodoly anebo zemře blízký člověk. Ta znamení vyznívají spíš v tom smyslu, že se naše existence podobá rojům ruměnic na jarním slunci. K ničemu vyššímu nespěje, jen trochu zapáchá. Ale rozšlapat je? To ne, to se nesmí! Ruměnice nejsou užitečné, ale ani škodlivé, jen sedí na slunci a smrdí do té doby, než přijde opravdu tuhá zima, anebo se omylem nějaký jedinec připlete vyšším silám pod podrážku. Jedině hrůza z konce, nenadálý výbuch, plamen - to nás může znovu ujistit, že ono nic je právě ten smysl, proč musíme jít dál.
Tímto pocitem působí večerní krajina v severních Čechách zvlášť intenzivně, ale jen opravdoví umělci dokážou přenést její energii do uměleckého díla. Před 200 lety si to uvědomili 3 velcí němečtí romantici: skladatel Franz Schubert, malíř Caspar David Friedrich a básník Georg Philipp Schmidt. Na slova básně Večerní píseň vytvořili dílo, které nazvali poutník - Wanderer. Je to člověk, který je docela sám, dívá se na stolovou horu u Děčína a v mlze přemýšlí po smyslu své vlastní existence…“
Josef Záruba – Pfeffermann, kurátor výstavy
Dům umění/Atelier Fiala
Praha 9 - Horní Počernice
Na Chvalské tvrzi 858
Máme otevřeno: pondělí – neděle 10.00 – 18.00 hodin
Hodnocení: 90 %
Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva)
Foto: © Ing. Olga Koníčková