Znojmo zdobí kostely aneb co nám vzkazuje Chlebová madona?

05.12.2017 12:57

Znojmo

21. 8. 2017

 

 

 

 

 

 

O tom, že Znojmu vévodí hrad, jenž je zámkem a proč to, jsme už psali (viz. náš článek http://www.www-kulturaok-eu.cz/news/znojmo-a-jeho-dominanta-aneb-jak-mesto-prislo-o-svuj-slavny-hrad-a-ziskalo-zamek/). Ale o tom kdo je Chlebová madona, kde jsme ji objevili a co jsme viděli a navštívili kolem, tak o tom se zmíníme teď, v následujících řádcích.

 

 

Dále, od hradu dále…

Ano dále, ale spíše jen tak, co by kamenem dohodil a zbytek došel. Po našem obejití hradu, kde je zámek a pivovar, naše kroky skoro samočinně dospěly před dávný Minoritský klášter, dnes Jihomoravské muzeum. Vedla nás tam neomylně okružní cesta podél hradu, na jeho severní straně ústící do ulice Přemyslovců, z níž jsme na jižní straně hradu cestu začali. 

 

Odkud, kudy, kam…

Tak od počátku. V historické části Znojma v pol. 13. století vyrostl gotický klášter. Že to tu byl už tenkrát střed tehdejšího světa, dokládá i dnešní rozcestník v ulici Přemyslovců. Jsou tam informace o Znojmu, Národním parku Podyjí, ale i celém regionu. I dnes odtud totiž vedou cesty na protilehlou Kraví horu a Havraníky (červená značka), do Gránického údolí a Citonice (modrá), na Hradiště a Králův stolec (zelená) a do údolí Dyje a Na Sealsfieldův kámen (zelená). Vše místa, kudy kráčely – jak se okřídleně říká – dějiny, a ty znojemské zejména.

 

Minoritský klášter Znojmo

O významu původního Minoritského kláštera svědčí, i to, že tam byl pohřben jeden z našich největších panovníků Přemysl Otakar II., český král. Jak známo, padl nedaleko, v tragické bitvě zvané ´Bitva na Moravském poli´ v roce 1278. Stalo se na den sv. Rufa, v hodině odpolední, na pravém břehu Moravy mezi vesnicemi Dürnkrut (dnes Suché Kruty) a Jedenspeigen (v Dolních Rakousích), 30 km na jih od Břeclavi.

 

 

 

 

 

 

 

 

Nemalý význam si klášter zachoval přes půl tisíciletí, až do 18. století, kdy byl z moci úřední zrušen. Pátrali jsme, co asi zbylo z původního gotického kláštera do dnešních dnů. A zaujala, ba ohromila  nás impozantní zachovaná gotická stěna, k níž je dnes připojena galerie soch světců (Jan Nepomucký, František Xaverský a jiní), přenesených z bývalého jezuitského dvora ´Purkrábka´ ze Suchohrdel. Plastiky z roku 1750 mají na podstavci informaci, o jakého světce se jedná a odkud byla socha převezena. Zákoutí kolem přírodní galerie působí mimořádně spirituálně.

 

 

 

Mimo to jsme ale o kus dál objevili ještě i středověkou studnu, nádherně obnovenou při rekonstrukci nádvoří zámku v roce 2002 a zjistili o ní, že má hloubku 30 metrů a že byla od pradávna nezbytným zdrojem vody pro klášter. Na témže nádvoří stojí ještě podobně opravený sloup se sousoším Piety a naší pozornosti neunikl ani romantický altán, jenž v současnosti slouží jako příjemná vyhlídka dolů do hlubokého údolí Dyje. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po minoritech přišli vojáci 

Po nedobrovolném zániku kláštera v 18. st. sloužila budova čtvrt století veřejným účelům. V letech 1754 – 1758 jako Špitál kláštera františkánů sv. Františka a Dominika. Od roku 1764 se objektu ale zmocnila armáda…A začalo to tak nenápadně, Vojenskou chlapeckou vychovatelnou…

 

Jihomoravské muzeum

Od roku 1949 už ale budovy kláštera začaly sloužit jako Jihomoravské muzeum ve Znojmě. A tak tam nalezneme, jak tradiční stálé muzejní expozice, tak i rozumné tematické výstavy. Je třeba dodat, že Jihomoravské muzeum ale nevzniklo až v roce 1949. To se sem - do bývalého kláštera teprve nastěhovalo. Založeno bylo v roce 1878 a patří tak k vůbec nejstarším muzeím na jižní Moravě. Do roku 1910 působilo v různých provizoriích. Původně šlo o muzeum německé. ´Českým vlastivědným muzeum´ se stalo až při proměně na muzeum městské.

 

Návrh k založení tohoto muzea zazněl na valné hromadě německého městského spolku a byl nadšeně přijat. Následovala všeobecná lidová sbírka prvních exponátů s vazbou ke Znojmu. Tak se podařilo muzeu získat například i mimořádně cenný literární odkaz spisovatele Charlese Sealsfielda (zmíníme se o něm v článku věnovaného Hornímu parku, kde jsme Charlese Sealsfielda osobně navštívili. Tedy přesněji - jeho bustu.

Díky sbírkám už rok po založení (14. – 28. 9. 1879) muzeum pořádalo první výstavy. Sbírky tvořila a tvoří 3 témata: archeologie, umělecko-řemeslné výrobky a přírodovědecké předměty.

 

Pro zájemce:

Otevírací doba  říjen - duben

po – st + pá | 9.00–17.00 hodin

čt | 9.00–17.45 hodin

 

Otevírací doba  květen - září |

po–st, pá–ne | 9.00–17.00 hodin|

čt | 9.00–17.45 hodin

Polední přestávka se koná vždy od 11.30 do 12.00 hodin

 

 

Více na  http://www.muzeumznojmo.cz/Minoritský-klášter

Facebookhttps://www.facebook.com/muzeumznojmo/?fref=ts

 

 

 

Vzhůru (dolů!) ke kostelu sv. Mikuláše

Od Jihomoravského muzea vede cesta ke kostelu sv. Mikuláše. Z Přemyslovské ulice se jde Velkou Františkánskou a kousek Klácelovou až na Mikulášské náměstí.

Tak vzhůru ke kostelu! Ale vzhůru to ale není. Cesta se mírně svažuje, takže spíš platí: Dolů ke kostelu! A ani s Velkou Františkánskou to tak horké není. Je totiž malá. Maličká. (Jakpak pak asi vypadá Malá Františkánská…) Ale je malebná, svůdně se vine, starobylá, půvabně zachovaná, no, skoro jako naše pražská Zlatá ulička. (Ta tu svou maličkatou ale klidně přiznává tou zdrobnělinou v názvu). No a na konci té Velké (malé) Františkánské se, podobně jako světlo na konci tunelu, průběžně vynořoval kostel sv. Mikuláše. Až se před námi vynořil.

 

Kostel svatého Mikuláše

Kostel sv. Mikuláše jsme obdivovali už od naproti z hradu, ale zblízka to bylo jak vpád do Francie a stát před Chrámem Matky boží. Nádherný – bílý – křesťanský kostel (patří římskokatolické církvi, pod brněnskou diecézi a znojemský děkanát) je kostelem farním. 

Vznikal od r. 1338 do 1. pol. 16. století. Jedná se o gotickou celozděnou stavbu. Odborníci ji specifikují jako ´kostel s pozdně gotickou trojlodní halou´ a je chráněnou kulturní památkou ČR.

 

Vstoupili jsme s pokorou

Ač oba křtěni, nejsme zas až příliš moc aktivními věřícími. Ale v tak velebném chrámu to je skoro jedno. Jeho působení je metafyzické a spirituální snad pro každého. Ať už to přizná nebo ne. A my se rádi necháváme duchovní atmosférou a otiskem dějin povznášet v každém chrámu.  A kostel sv. Mikuláše působí v tom směru věru zřetelně. Vnitřku kostela dominuje síťově zaklenuté kněžiště. Stavba byla prý nejprve zamýšlena jako bazilika. Plány byly ale během stavby, jež trvala 3 století, měněny.

 

Z baziliky se stal

´trojlodní halový kostel s protáhlým presbytářem o třech polích a polygonálním závěru.

Trojlodí i presbytář jsou zaklenuty síťovou žebrovou klenbou´.

 

Odborníci v tom poznávají vliv proslulého dvorního stavitele Karla IV. Petra Parléře. Presbytář je „zaklenut na válcovité přípory, trojlodí na čtyři páry štíhlých sloupů bez hlavic.“ Věž kostela – podobně jako v případě našeho pražského chrámu sv. Víta, nebyla staletí vyřešena. Zatímco v Praze ji dostavěli až v letech 1873 -1929 podle novogotického projektu architektů Krannera a Mockera (po jeho smrti v roce 1899 ve stavbě pokračoval až do roku 1929 ještě arch. Kamil Hilbert). Ve Znojmě byli „rychlejší“ a věž dokončili „“ v letech 1845 -1850. Též ve slohu novogotickém.

Interiér kostela

V interiéru se uvádí hned několik významných památek. Především na stěnách presbytáře jsou dochované zbytky gotických fresek s pašijovými náměty a legendou o sv. Achátiovi. Současný oltář pochází ale z roku 1754 (autorem byl J. I. Daisinger). V kněžišti je dochováno ´pozdně gotické pastoforium s původními mřížemi´ z konce 15. století. Gotické jsou i socha Bičovaného Krista (1425), reliéf Oplakávání (1500) a kamenná gotická křtitelnice.Ta má tvar pravidelného osmistěnného hranolu, neseného osmi goticky profilovanými žebry, které se vějířovitě rozbíhají od podstavce k jednotlivým hranám hranolu. Stěny hranolu zdobí gotické ornamenty. Původní gotické víko se ale nezachovalo. Nezvyklá je tu kazatelna. Má tvar zeměkoule (Josef Winterhalder st.). Pochází z doby vrcholného baroka.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Chlebová Madona

Vzácná dřevořezba Madony, umístěná ve sv. Mikuláši, je - a nejen ve Znojmě - známa jako Chlebová Madona. Vznikla kolem r. 1500. A na dnešním místě, na oltáři, stojí po četných peripetiích a četném stěhování, od roku 1782. Mimořádně nás zaujala. Důvody byly dva.

 

První byl, že je krásná a okamžitě na diváka působí pozitivním dojmem. Tak pozitivním, že autor těchto řádek neodolal a poklekl na klekátko pod ní. Nemodlil se, to ani vlastně neumí, ale orodoval. Za to, co ho nejvíc trápí, a to je vleklé a stále bolestivé zranění kolene té, co má tak rád, manželky. Ano poklekl, aby se pokusil přimluvit u Madony za uzdravení té trápené osoby. A přesně v okamžiku, kdy složil staré údy na klekátko – zazněl kostelní zvon. Znamení? Snad, kéž by. A i když do chvíle vzniku těchto řádek, uplynulo už čtvrtletí a nic, tak naděje zbývá vždy. A třeba, třeba nám světice nakonec pomůže. Přál bych si to, moc…

Druhý důvod zájmu o Chlebovou Madonu byl spíše historický. Legenda, vysvětlující její nezvyklé označení, vychází z faktu, že není a dříve vůbec nebylo samozřejmostí, že máme denně co jíst. Mše s poděkováním za úrodu byla ostatně vždy, a je tomu tak dál a bude i nadále spojena s úctou k Panně Marii. Ve Znojmě ke Chlebové Madoně ve sv. Michalu.

 

Jak jsme zjistili, úcta k sošce má původ ve  30. válce. Byla nalezena v jednom ze Švédy vypleněných kostelů. Rodina hraběnky Dorotey Marie AnnyGallasové, jež se jí ujala, ji dala – shodou okolností - na skříň na chleba. A hle, od chvíle umístění, ve skříni vzdor válečné bídě, rodině chléb nikdy nechyběl. To se rozkřiklo a k sošce vznikla úcta jako k Matce Chleba (více, viz. Průvodce kostelem sv. Mikuláše http://www.farnostznojmo.cz/pruvodce). Chlebová Madona, a je to tam u ní i podrobně popsáno, přinášela chléb a obživu, všude, kde se ocitla. A četné zaznamenané případy a vlastně i osudy této sošky, jsou toho dokladem. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Od kostela ke kapli

V těsném sousedství kostela sv. Mikuláše se krčí – ne ale utisknuta, spíše v symbióze – kaple sv. Václava. Ani tu jsme nemínili vynechat. Cestou k ní – po výstupu z kostela je vlevo od něj pár kroků, nás zdržel výhled na Znojemský hrad, jenž je zámek.  V rokli mezi Hradem a kostely, svažující se dolů k Dyji, kam vede úvozová cesta Úvoz, a pak už jen změť bizarních uliček šplhajících zdola nahoru, proplétající se mezi domky nalepenými, ne do stráně, ale do srázu, vidíme z výšky jen červené střechy. A mezi nimi svažité minizahrádky. A uprostřed, světe div se, uprostřed právě odpočíval anděl.

 

Starší, statný, unavený věčným pinožením po cestách lidských osudů a nešvarů. Usedl si tu na zídku – zadumán – aby na chvilku odpočinul. Křídla ještě zpola rozevřena, jako kdyby mu únavou ani složit nešla. Inu, co bychom se divili. Jsme přece na posvátném místě, a tam se lze setkat i se samotným andělem…

 

 

Kaple svatého Václava

Křesťanská kaple sv. Václava, jíž se říká Svatováclavská kaple, je v nezvykle těsném sousedství kostela sv. Mikuláše na Mikulášském náměstí. Vystavěna byla před rokem 1521 díky jisté Kateřině z Bučic. Název získala podle gotické plastiky sv. Václava, umístěné nad vstupním průčelím. Ač vedle kostela sv. Michala, působí kaple jako maličká, není tomu tak. Je to dokonce stavba dvoupatrová. Píše se tedy o ní jako o dvojkapli.

 

Horní část je zasvěcena sv. Anně a sv. Kateřině a pozdně gotická kroužená klenba, která tam je, je - v rámci Moravy – jediná dochovaná. Dolní část je zasvěcena sv. Martinovi. K dostavbě nástavby došlo podle odborníků až později, takže dolní kaple byla nějaký čas jediná. Osudy kaple byly dost pestré. V 19. století ji třeba využívala evangelická církev, v 2. pol. 20. st. – jako více svatostánků, byla poskytnuta církvi pravoslavné, jež se sem za 1. republiky na popud T. G. Masaryka dostala s emigranty z Ruska po bolševické revoluci. V současnosti je zase křesťanská, ale už neslouží k církevním účelům. Stala se z ní skvostná a velebná výstavní a koncertní síň. V čase naší návštěvy tu byla zajímavá panelová výstava – možná že ale přímo stálá – věnovaná právě oběma sousedícím kostelům a jejich osudům, a to s akcentem na Svatováclavskou kapli.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Poslední věta

Poslední věta?

Kam příště.

Do zeleně.

Navštívíme Horní park a okolí.

Víc ale neprozradíme.

 

Hodnocení:  99 %

Richard Koníček

Foto: © Richard Koníček, © Ing. Olga Koníčková