WTF - What The Fuck?! aneb jak můžeš mít názor, když nemáš mobil?!

19.04.2015 13:28

Na pozvání vedení Divadla Plus jsme se za www.www-kulturaok-eu.cz zúčastnili 1. premiéry divadelního projektu nazvaného WTF, která se konala ve dnech 13. 4. 2015 v osobitém prostředí pražského Rock Café.

 

Co to má znamenat?

Svět se prý posouvá kupředu… Nevím, ale dějiny jdou do kruhu. Římská říše, na pokraji  kolapsu a následného pádu korunovaného převálcováním tzv. barbary, používala v komunikaci zkratek. Tou nejznámější a asi i nejvýznamnější, bylo ono známé S.P.Q.R. čili latinského sousloví Senatus Populus Que Romanus, což přeloženo zní - senát a lid římský. A takových bylo v běžné komunikaci používáno mnoho a mnoho. Dnes komunikujeme online, máme internet, máme mobily, a hle používáme zkratky zas. A jednou z nich je i zkratka WTF, čili anglické sousloví What The Fuck?!, což přeloženo zní – Co to má sakra znamenat?!“

Chci věřit, a doufat, že ta podobnost se zanikající civilizací nesmrtelné Říše římské je opravdu jenom v těch zkratkách. Ale obávám se, že i Natálie Kocábová, svébytná autorka hry WTF,  je tak trochu vizionářka, která cítí onu dějinnou paralelu stejně jako já. A bojím se, že to není  jistě jenom o těch zkratkách…

 

Vítejte na jevišti nejistoty!

Tvůrci hry, mimochodem 2. čistě divadelního textu N. K., jehož dramaturgie se ujala nadějná Jana Fleglová, sama též dramatička, ke svému dílu doslova uvádějí: 

Představte si, že se v jednom malém bytě sejde u večeře pět zcela odlišných lidí a jedna trapná chvíle střídá druhou. Podivnosti, které se v tzv. bytové restauraci dějí, zaměňují další podivnosti. Absurdní večeře je potom to nejmenší, co se ten večer může stát. Nikdo ničemu nerozumí, a přesto je všechno zdánlivě jasné. Jaká je vlastně realita? Jak tomu uniknout a nezbláznit se? Snad jen si na konci říct: „What The Fuck?!“

A pak ještě pokračují:

WTF je nedefinovaná hra bez pravidel, která zobrazuje karikaturu dnešní společnosti. Je zde ovšem NĚCO, co se nám snaží utvářet naše životy a ovládat je. Každý sám za sebe však musí hru reflektovat a utvořit si nejen o ní, ale i o naší společnosti vlastní obrázek.

Je celý náš život jen absurdní reality show?

A máme vůbec možnost se sami rozhodnout, zda se stát její součástí?“

 

Ano, tak nějak to je, a tak nějak to opravdu pocítí i divák.

 

Karty jsou rozdány

Usednete do hlediště a čekáte si konzumně na představení, na které jste si zaplatili vstupenku. Tak herci, bavte mě!

Ale není to drama, není to komedie dell'arte, není to tragédie, není to nic z toho, co se na vás vyvalí z každého normálního kusu, z každého normálního divadla. Tohle je Něco jiného. To – sakra není divadlo? To je rozcupovaná realita seskládaná podivně do nějakého balíku, který tíží mozkovnu a brnká na struny vzpomínek.

Co se to děje? Tohle už jsem přece zažil… I my jsme už někdy někam šli a nevěděli, do čeho jdeme a jeden z toho měl obavy a druhý byl drze, naivně, podivně, optimistický. To není přece divadlo, to je nějaké zrcadlo našich zážitků nebo co…

A pak jsme se museli a vlastně ani nechtěli bavit s nějakými lidmi, které jsme neznali, které nechápeme stejně jako oni nás a ještě ke všemu je tu ten exot. Proč neodejdeme? Proč tu trčíme a proč se tu ztrapňujeme?

A co se to se to kurva kolem děje? WTF! WTF! S.O.S.! Spaste duše! To přeci nejsme nebo jsme my? To přeci nejsou nebo snad jsou oni? To se nám zdá. To se nám musí zdát. To se nám musí, musí zdát…

 

Hra, která končí i nekončí

Od začátku do konce jste přibiti v židlích a čekáte, co se z toho vyklube. To vám můžeme garantovat. A od začátku dokonce se snažíte pochopit, o co vlastně jde. A autorka i herci a také režijní vedení se kolektivně snaží ze všech sil, aby se nám to pochopit v detailech nedalo a vcelku až potom. Nelze víc prozrazovat, ta hra se musí zažít. Ne jen vidět. Ono vám to ale ani nedá, abyste ji - jenom - viděli.

 

Taková nenormální konverzačka…

Ano, v zásadě je to takový skoro až sitcom. Jenže, chechot určující, kdy se máme smát a kdy divit, nám tady není vnucován ze záznamu, ale tryská tu spontánně z nás. A nutno říci, že nabité hlediště bylo spíš spoluprožívající arénou. Diváci se totiž chytí. Tohle není divadlo na dívání, to je divadlo na spoluprožívání…

… střižená Laternou magikou

Super nápad (režijní? autorský?  dramaturgický?) je zadní projekce na velkoplošné plátno. Postavy se nám tak zjevují v reálu, pak prolínají na plátno a zase se vrací do reálu. Nechápou, co se děje a nechápou, už pak ani samy sebe. Plně to odpovídá pocitu totálního zmagoření, kdy už člověk přestává racionálně vědět, která bije. Jak bychom se asi chovali v takové situaci my? Fet? Horečka? Sen?

 

Jak můžeš mít názor, když nemáš mobil?

To je věta! To je šleh, rána, i pod (i-pod) pás. Ano jsme zelektronizovaní, jsme zdigitalizovaní, jsme z-mobilizovaní. Bez výplodů techniky neumíme žít, aniž bychom tušili, proč tomu tak je, na co jsme se stali závisláky. A na kom vlastně. Kdo je tam na druhém konci? A kdo nad námi? Bůh? Ten musí být pořádně daleko, jestli je ještě vůbec. Tak kdo teda?

Jak můžeš mít názor, když nemáš mobil, ve hře zazní. Stejně tak jako jiné šlehy. Do živého. Do nás. Do našeho dobrovolného zdigitalizovávání se, zrobotizování. Zdrogovaní tím Něčím, co neslouží nám, ale my tomu Něčemu.

 

Herečky a herci

Návrat Terezy Brodské na scénu je malý zázrak. Paní herečka je dál i přes jistou odmlku Paní herečkou. Její Babu je nejen pěkná baba, ale hlavně reálná ženská, která už něco zažila a má svůj rozum. Postupně ho má sice taky v koncích, ale pořád se ho snaží mít. Vzteká se, nadává, ale nehysterčí. Bojuje. Reálně s ireálnem.

 

Lucie Radimerská (alternuje ji Gabriela Dorantová) nám coby Tereza Hronková předvedla fakt parádně afektovanou paničku, které má chvílemi člověk chuť nafackovat, aby jí ta hysterie přešla. Nesnesitelná ženská, jakých jsou kolem tuny.

Josef Hervert jako Jan Průdek, partner - manžel Babu, je zde tak samolibý, povznesený, tak suverénní, že je to až thymolínový frajer, jak se říkávalo. Ovládá se, ale jeho jistota před námi taje jak cukr v čaji, aby se nakonec i on z toho rozsypal jak ten cukr v tom čaji.

 

 

 

Václav Rašilov, zde Jakub Hronek. Archetyp chlapa, který se cítí (a do značné míry taky je) doma leda tak do počtu. Hraje si samozřejmě na hlavu rodiny, ale přitom je jen její ocas. Možná je to jen divácky subjektivní pocit, ale připadalo mi, že nakonec se právě on s tím Něčím kolem nich vybabrává relativně nejlíp. Asi je to tím, že mu to trvá všechno krapánek déle…

 

 

 

A nakonec Matěj Houska. Alternují Slávek Bílský a Václav Werner Kraus. Ano, houska je příhodné nomen omen. Ano, dělá čest svému jménu. Naivní jak dítě, tupý jako atrapa nože a trubka po všech stránkách. Jeho věk tu není specifikován, ale pokud mu má být víc než osm, je retardovaný. A protože ho hraje dospělý chlap, tak asi má být. Bohužel si ale člověk uvědomí, co takových týpků kolem nás je. Produkty doby? Vedlejší produkty doby? Darmo mluvit…

Ve hře ale hraje - díky plátnu - ještě i další sedma postav. Jejich role jsou trochu matoucí a tak se nechte překvapit, kdo a co, až při představení. Rozhodně platí, že není malých rolí a bez nich by to i bylo, ale nebylo by to ono.

 

Obraz a zvuk

O scéně platí především staré divadelnické, že to, co je na jevišti, by mělo hrát. Hraje. Víc tam toho totiž ani není. Minimalistická scéna úplně stačí. Hrají tu charaktery, ne kostýmy a rekvizity. Herci se v tom prostě máchají hlavně sami. Bez berliček scény a všelijakých vychytávek. Ta zadní projekce úplně stačí.

Hudba nese rukopis Vladivojny La Chii a také, že od ní je. A téměř závěrečný rap a téměř normální klip k němu je bomba. Nevím, co na to zarytí rapeři, ale tenhle rap má vtip, a to tak, že opravdu, nadsázku a myšlenku. Dokonce tu, o které je i celý tenhle spektákl.

 

Takže?

Kdo jste neviděli, sledujte program divadla PULS. A až to zase propukne, tak víte, co máte dělat: WTF.

Nečekejte Hamleta ani Naše furianty. Herci, v takovém vsunutém civilním epilogu na forbíně, to koneckonců sami i předem na plná ústa hodnotí. Asi aby si už kritičky a kritici pak neškrtli. Ale věřte, že řehtat se budete a že i díru do hlavy vám to vypálí. Prostě správně ulítlej zážitek stojí vždycky za to. Tak WTF. Jo a o Natálce tutově ještě uslyšíme...

 

A co tomu říká autorka hry, Natálie Kocábová?

"WTF jsem potřebovala napsat, dlouho se mi to vkrádalo do hlavy. Napsala jsem to rychle a lehce, bavilo mě to. Jedná se o komedii o setkání dvou dvojic a jednoho podivína u jednoho stolu. Divák sleduje, kam ho tato jednoduchá situace dovede. Myslím, že se bude divit.“

 

A co Jiří Hajdyla, režisér?

“WTF na to, jak ta dnešní doba vlastně nedává moc smysl, WTF na to, jak si každý hrajeme na vlastním pískovišti, WTF na to, jak to nikdo neřeší... Když vidím či slyším WTF, vybaví se mi mladý ambiciózní človek, stojící na nejvyšším mrakodrapu světa a snažící se nějak vyrovnat s tím vším betonem okolo...”

 

A co sobě říká Divadlo PULS?

Jsme mladé, profesionální divadlo působící již 5. rokem na pražské divadelní scéně. Repertoár našeho divadla tvoří hry mladých dramatiků, zabývajících se problematikou současných třicátníků. Na vzniku každé inscenace spolupracujeme s nadějnými českými i zahraničními režiséry a výtvarníky. Pulsujeme pravidelně v Rock Café http://www.rockcafe.cz/ a Divadle Kampa http://www.divadlokampa.cz/.“

 

Tak ať to pulsuje dál!

 

WTB

Divadelní projekt Natálie Kocábové a Divadla PULS 

režie: Jiří Hajdyla

Dramaturgie: Jana Fleglová

Hudba: Vladivojna La Chia

Scénografie: Lucie Halgašová

Produkce: Veronika Řezníková

Hrají: Tereza Brodská, Václav Rašilov, Lucie Radimerská/Gabriela Dorantová, Josef Hervert, Slávek Bílský/Václav Werner Kraus

Realizace projekcí: Filmzlicincompany

www.divadlopuls.cz

www.wtf.cz

www.balonky.cz

 

 

Premiéry: 13. a 14. 4. 2015 v Rock Café

Hodnocení: 90 %

 

Richard Koníček

Foto: © Ing. Olga Koníčková