Volarské vodcházení aneb opatrujte se a zachraňte nám ten náš ´volarský mrakodrap´
Volary – jaro 2016
… a pak přišlo loučení. Týden má jen sedm dní, s tím nic nenaděláme. Pobyt ve Volarech nám končil a my balili. Opouštěli jsme hotel Bobík, opouštěli krásné město, které se znovu vzbouzí do někdejší slávy a zvyká na nové role moderní doby. Troufáme si – z našeho krátkodobého, a tedy možná přece jen poněkud povrchního pohledu – tvrdit, že se Volary vracejí tím správným směrem. Nepochybně se najdou ti, kdož to vidí jinak. Nepochybně i oni budou mít kus pravdy. A stejně nepochybně se mezi těmi, kdo mohou nějak něco ovlivňovat, najdou tací, kdo budou kopat jen za svůj tým, či měšec a ne za Volary doopravdy. Tak to je, bylo a bude. S tím se nic nenadělá. Nikdy žádná mince neměla a nemá jen rub, ale má i líc, a naopak, táž mince nikdy neměla jen líc, ale má i rub. To je život. Podstatné je, že celkové vyznění pro nás - hosty a dost všetečné hosty - bylo veskrze pozitivní.
Proč do Volar?
V úvodu našich „Volarských elegií“ (https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/volary-aneb-neni-nezajimavych-mist-jsou-jen-nezajimajici-se-navstevnici/) jsme už v jednom z prvních odstavců horlili nad reakcí jedné z našich známých. S pohrdavým tónem i pohledem, jako že jsme blázni, se ptala: „Proč do Volar?“ A hned si odpověděla: „Tam nic není.“
Jak pro koho. Dodáváme. Ve Volarech toho totiž je, akorát se to moc neví. A ti, kdo je profrčí cestou na západ či na známější místa, to netuší. My se o to pokusili. A nestačili jsme se divit. Vydalo to nakonec na sérii 13 článků, kterou dnes končíme. Články vznikaly hlavně pro naši potěchu a naše krásné vzpomínání, ale třeba i pro inspiraci těm, kdo vnímají svět tak, jak my. Což čtenáři tohoto webu, jak se ukazuje, povětšině jsou…“
Vše podstatné už jsme řekli
Vše, co jsme zjistili, viděli, nafotografovali, pochopili, zažili, je vtěleno v tuctu článků publikovaných v rubrice našeho webu https://www.www-kulturaok-eu.cz/ostatni/. Bylo toho moc. A přesto jsme dál přesvědčeni, že to nebylo všechno. Nikdy to totiž nemůže být všechno. Dokonce ani kdybychom byli ve Volarech, jak dlouho chceme, dokonce ani, kdybychom se tam odstěhovali (i to nás už napadlo), či tam přímo žili odnepaměti, to nebude všechno. Nemůže.
Volary – stejně jako každé město, místo, lokalita – mají přece svůj vnitřní život, vnitřní osudy a nikdo, ani místní kronikář je všechny nemůže zaznamenat. Tím spíš ne v historickém horizontu staletí a v mnohočetném pelmelu lidských osudů, těch, kteří tak či onak tudy prošli. V dobrém i ve zlém. A dokonce i ten, kdo do Volar přijede po nás, a třeba bude znát i to, co jsme napsali, to uvidí trochu jinak, zjistí něco jiného a zažije něco jiného. To je ale to krásné na poznávání na vlastní oči. Každý vidíme něco jiného a jinak. A také to vidíme pokaždé jindy.
Brevi tempore mutantur čili časy se mění 
A Volary nejsou a nebudu a nebyly výjimkou. Sami jsme objevili pár míst, kde zub času, lidské zlo, hrabivost neviditelné ruky trhu a konec konců i potřeba města a jeho obyvatel, město mění. Nesuďme, zda vždy k lepšímu, či horšímu. Ale je to tak zákonité. Staré ustupuje novému, tak jako je tomu i v životě lidí.
A město, to je koncentrace lidských osudů a životů a potřeb
Když tedy na místě chátrajícího objektu vznikne nový, potřebný a přiměřeně moderní, je to jen dobře. Když ale dojde k likvidaci něčeho, co mělo svou historii a svou minulost přesahující svou vlastní schránku a město se tím ochudí, je to špatně. Kdo to ale posoudí? A jako optikou? Optikou teď a tady, nebo optikou s odstupem času a s nadhledem? My ne. Pár objektů jsme na svých toulkách městem Volary potkali. Vznikly nově. Pár ale také bylo na odchodu.
Vodcházely, jak by se řeklo volarsky. (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/volarsky-pivovar-volarske-pivo-a-volarsky-liker-aneb-vokamzity-volarsky-vobstrik/). Proč a jak a zda správně, netušíme. Smutné, ale nutné. Nelze přece zůstat stát a nevyvíjet se, nerozvíjet se. To by z Volar bylo město duchů či neživotný skanzen. A to, jak jsme viděli, nehrozí. A když se u toho snoubí rozum, cit, trochu lokání hrdosti a snaha místních (i těch rozhodujících) a třeba dokonce i státu, je nebezpečí zažehnáno. Dokladem budiž nádherný objekt, který jsme potkali při jedné toulce severně při výjezdu z Volar, na takové mírné, k západu se svažující stráňce, mezi jinými domy, v ulici Mlynářovická. Měl číslo popisné 392. A stal se pro nás náš ´volarský mrakodrap´.
Tu budovu nelze přehlédnout 
Kde najdeme hrázděný dům ze dřeva, prken a podezdívkou přes přízemí? Volarský mrakodrap! Napadlo nás. Nepřehlédnete ho a vyfotíte. Je jiný a opuštěný. Chátrá. Až bolí srdce. Sám, bez života, spěje jediným možným směrem. Za to vše, co před tím pro lidi udělal.
Dlouhodobě prázdný dům. Uznáváme, že je pro okolí problém. Přitahuje všeliká negativa doby a – když se to vezmeme pragmaticky – znehodnotí i cenu okolí. Zčásti tím, že hyzdí, zčásti tím, že hyzdí výhled těch kolem. Takže snižuje i potenciální cenu nemovitostí okolo.
Zde by mohla být parcela s novostavbou, volá dealer. Ten barák tu byl odjakživa a podnikatelské baroko by tu bylo jak pěst na oko, volají uvážliví místní. Zastavují se všude nové a nové plochy, a ten pozemek čeká na využití. Volají další. Těžko říci, kdo má větší pravdu a nejtěžší, kdo má vůbec pravdu. Ten dům je ale krásný i ve své osamělosti, svém odsouzení k záhubě, ve svém vzdoru a síle, díky níž tu stále ještě stojí a nepadá. Zatím.
Koželužna
Jasně, že nás osud toho našeho krásného a atypického ´´volarského mrakodrapu´ zaujal. A naše ponávratové pátrání dalo ovoce. Volarský mrakodrap je vzácná bývalá koželužna. Později v něm pak byla udírna pro blízké jatky. Ty jsou už ale zbořené. Postaven byl v 19. století. Má tři podlaží a téměř čtvercový věžový tvaru. Klene se z vysokého kamenného soklu, má zděné cihelné přízemí se stříkanou bílenou omítkou. Patra s hrázděným zdivem.
A má štěstí. Všiml si ho totiž Národní památkový ústav a má ho ve své evidenci. Tím samozřejmě není ještě vyhráno, není tím dokonce ani řečeno, že se ten dům zachrání. Ne, vše a vždy a všude je otázkou peněz a obecného zájmu. Ale už to, že se o něm v Národním památkovém ústavu ví, je příslibem naděje. Přáli bychom mu to.
Podle vyjádření NPÚ jde o: „specifickou technickou památku s velkou mírou zachování památkově hodnotných autentických konstrukcí.“
Z odborného posudku plyne neblahé současno:„Dovnitř zatéká, krovová konstrukce a dřevěné trámy napadeny hnilobou….“
V Památkovém katalogu je stavba zaevidována pod katalogovým číslem: 442079, s označením památkové ochrany: KP a evidenčním číslem ÚSKP: 50982/3-6212.
A s poznámkou, že: „areál bývalé koželužny odpovídá kritériím pro kulturní památku dle § 2 zák. č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči.“
A podle připojeného vyjádření odborníků NPÚ budova potřebuje místní statické zajištění a nutná je i oprava střechy.
Naději pro ten nádherný dům vzbuzuje tedy zatím jen sama definice Památkového katalogu, kde je zanesen, a jenž praví: „Památkový katalog je nový systém evidence památek, obsahující komplexní údaje ke kulturním památkám, národním kulturním památkám, památkově chráněným územím, ochranným pásmům a nově také k dalším hodnotným objektům, jichž se zájem památkové péče dotýká.“
Nalezneme v něm vždy: základní popisné informace včetně fotografie památky a odkazu na umístění památky v katastrální mapě. Postupně jsou ještě doplňovány další informace týkající se historie objektu, slohovém určení, dataci a autora. Tak se nám a budoucím snad tahle pozoruhodná stavba zachová…
Tak ještě jednou, proč do Volar?
Není, jak jsme dokázali, pravda, že ve Volarech není nic. Není a nemůže být. Neexistují totiž nikde nezajímavá místa. Viz třeba ten ´náš´ volarský mrakodrap. Existují ale nezajímající se návštěvníci. A to jsme se pokusili v naší sérii článků změnit. Oslovit ty, kdož patří, tak jako my, k oné – žel – stále menší, leč o to cennější, skupině návštěvníků zajímajících se.
A tak naše volarské vodcházení bylo smutné – odjížděli jsme. Ale i krásné. Odváželi jsme si mnoho zážitků, informací a krásných vzpomínek, kterých už v našem věku zase tak moc nehrozí. Proto si musíme užít každý den, jenž nám je dopřán. A ráno si po probuzení – beze slov – říci radostné a opojné: Tak ještě dnes…Děkujeme Volarům i všem volarským.
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková
