Smrt zítřkům v divadle D 21 aneb proč si muži a ženy nerozumíme?! Byla by to jinak nuda,ne?!

08.04.2013 12:19

Smrt zítřkům v divadle D 21 aneb proč si muži a ženy nerozumíme?! Byla by to jinak nuda, ne?!

 

Muž a žena - téma věčné a vděčné. Jde to, když se to umí, stokrát za sebou a přesto pokaždé jinak. Žena je nekonečněkrát měnlavá, muž je nekonečněkrát měnlavý, a teď si vezměme, co kombinací z takové nepřebernosti vytvoříme!

 

V D21 to vzali snad desetkrát, pokaždé jinak. Měl jsem zatajený dech a neměl v ruce blok, abych si napsal přesný počet variací na téma ´Žena a Muž´, které nám v rámci pravidelných večerů nazvaných „Velký třesk“, tentokrát s podtitulem „Smrt zítřkům“předvedl soubor pražského divadélka D21.

 

Čas plyne nebo stojí, ale neustále běží. V tomto čase, s postavou ´Muže´ a ´Ženy´ , může se ztotožnit  kdokoliv z nás, splynout či zůstat beze změny.

(opsáno z plakátku programu D21)

 

Muž a žena - tentokrát ClaudeLelouche to není!

Ženu nám předvedla mnohotvárná, a přece vždy v jádru herecky svá, Stela Chmelová. Muže pak ztvárnil nepřehlédnutelný - fyzickou i hereckou postavou a příjemně civilním hraním, Lukáš Šolc. Ti dva spolu už excelovali na pódiu avantgardního a průbojného divadla D 21 například v Ibsenově Noře. Zatímco tam jim role a příběh umožnily jen variovat vývoj jednoho zpackaného manželství a odlupováním póz dojít až ke zcela nahé realitě jejich duší a postav, ve ´Smrti zítřkům´ dostali oba herci těch možností celý balík.

 

Bůh sere do vejšky( opsáno z plakátku programu D21)

 

´Smrt zítřkům´ není hra s jedním dějem a několika postavami jako takovými. Je to kaleidoskop postav a příběhů a scénického pojetí. Ale stejně jde vždy jen o totéž. Žena a muž. Klademe si otázku, mohou spolu žít, když jsou oba tak rozliční? Ženský prvek vidí přece svět a jeho realitu zcela jinak než ten mužský. Přitahují se, odpuzují, sní, procitají, touží, nenávidí, vnímají, jsou hluší, chtějí i odmítají.

 

Zrození, Vernisáž, Bond- Girl, Čaj o páté, Dej mi facku,  Deníčky …tento kaleidoskop oběma protagonistům nabídl možnost vyhrát si s nejrůznějšími situacemi a rozehrát je jako ´typická Žena´ a ´typický Muž´. Snobský dialog nad čajem o páté, hravé dětské povídačky, zrození, žití, stárnutí a umírání. Poetika i sarkasmus, romantika i drsná krutost. To vše nás potkává. Nás jako celek a nás jako konkrétní osoby. Autoři nabídli řadu možných pojetí od pantomimy, přes dramatiku, hudební – až muzikálové - ztvárnění, scénické divadlo, výtvarnou symboliku, recitaci. Vždy přesně dávkováno k danému příběhu. Humor, pot, slzy, emoce, erotika, napětí, relax, vášně i chlad, smyslnost i nesmyslnost.

 

Nahota nahé modelky stále dojímá

Představení na vtipně naaranžovaném jevišti tak – řečeno drsně pragmaticky – umožní za jedny prachy, vidět těch deset či kolik her najednou. A nenudíme se. A smějeme se a bavíme se a dokonce i – jak kdysi říkával nezapomenutelný Jiří Grossman v jednom přestavení v Semaforu – i divák nemrava si musí přijít na své. Přijde. A vrchovatě. A tak, že se neurazíme, neznechutíme a přece mile rozrušíme. Nahota na jevišti není nic proti ničemu, ale nesmí být samoúčelná a snažit se dohonit to, co scénář, herci a režie prošvihli. Zde tomu tak není. Zásluhu na tom má už sama Alena Julie Novotná. Také ´Žena´. Nejen, že hraje na jevišti (i v tom chladnu) povětšinou nahatá, ale i když jí role přisoudí v jedné epizodě pózy děvky, v jiné vášnivé milenky sžírané touhou, a v další třeba múzy umělců všeho druhu, stává se klidně i andělem nadpozemské čistoty či tragickou, politováníhodnou, zneuctěnou a machisticky odvrženou ´Ženou´. Ano, ´Ženou´. Krásnou, ale proměnlivou. Žádoucí, nedobytnou, stejně jako zneuctívanou a ponižovanou. Tak jak už to se ženami v životě bývá?!

 

Osud, Čas i Soudce

Inscenace ale žije životně a živočišně i s dalšími postavami. Nemluvný a nesmlouvavý rozhodce Milana „Kapišto“ Willingera. Tak trochu Osud, Čas i Soudce. Bůh i Ďábel tu přisuzující změny rolí, tu zrychlující čas, a jindy úslužný komorník, či samolibý exot. ´Muž.´ I takoví přece my muži jsme?!

 

David Hlaváč, Daniel Krejbich a Jiří Ondra

A v neposlední řadě je na jevišti trojice těch, kteří představení vdechli své ztvárnění a umožnili hercům rozehrát tak zajímavé variace na dané téma. Hudebník (David Hlaváč), výtvarník (Daniel Krejbich) a režisér celé féerie (Jiří Ondra). Nezůstali v zákulisí, naopak byli přítomni na jevišti, a hráli, doplňovali a potrhovali vše, co zažívali a předváděli ti hlavní ´Žena a Muž´. Mimochodem právě použití slov féerie (divadelní hra s fantastickými ději a postavami či cirkusové představení s dějem a překvapivými prvky, viz. slovník cizích slov) mi připadá nejpříhodnější jako charakteristika představení, ve kterém se každý muž a každá žena najdou.

 

Esemková  rajcovačka

Je dobře, že tohle přestavení vzniklo. Je dobře, že Stela Chmelová a Lukáš Šolc šli do těch rolí, že dokázali sehrát lehce esemkovou rajcovačku dvou vášnivců, kteří se provokují, kam až že se dá v sexu zajít, stejně jako perfektně připitomělé blekotání dvou pubošů kdesi na táboře, hledající cestu k prvnímu sexuálnímu výboji. Oba herci, tak, jak už to u ´Žen a Mužů´ bývá, měli v sobě ukryto vždy to hlavní – pohlavní – i když různě maskované - demaskované, různě potlačované – nepotlačitelné a různě i prezentované – tutlané – napětí.

 

A ještě tečku na závěr: Stačí, aby se ´Ženy´ ´Mužům´ vzdálily, odtrhly se od nich, zmizely jim z očí a ´Muži´ se mění v muže a trapně rezonují to, co jinak znělo velkolepě. Dobrý fór zaznamenáme při srovnání s původně nádhernou písní, zpívanou hlavně ´Ženami´ s mužskou sborovou podporou někde v průběhu představení a touže písní v závěrečném momentu představení zpívanou už osamocenými muži, vyznívající v trapnou parodii či brumendo trubců. Ano ´Muži´  bez ´Žen´ by byli jen muži, zatímco ´Ženy´ by bez ´Mužů´ ´Ženami´ zůstaly, ač o hodně, hodně chudšími a smutnějšími.

 

A úplně nakonec si neodpustím citaci básně v podání Stely Chmelové v jedné ze scén, při níž by bylo v jinak bouřícím a žijícím posluchačstvu slyšet cinknout i onen příslovečný padající špendlík, kdyby ho tam někdo držel. A při které se mně osobně při zhudebněném přednesu Stelou draly až slzy do očí a ježily chlupy naštěstí jen – na – na – na zádech…

 

Až na všechno zapomenu

Až vypnu poslední myšlenku

Otevřu oči a pofoukám slunce

Aby mě v té zimě nespálilo

 

Až na všechno zapomenu

Až budu úplně v nedohlednu

Zaklepu poslepu na noční hladinu

A počkám než ticho klesne ke dnu

 

Tam tam ta dam

První slza

Tam tam ta dam

Druhé ticho

Tam tam ta dam

Něžná vlna

Tam tam ta dam

Chladná voda

 

Jak barevné akvarely

vzpomínek na chvíli nekonečnou

mihnou se přede mnou než na dno

usednou

myšlenky které vydržely

 

Proč nemůžu zapomenout

i když jsi hluboko pod hladinou

a čekám na břehu na konec příběhu

dokud se hodiny nerozplynou

 

Nevím, kdo ty verše napsal, ale je to síla. Díky za ně. Psal je ´Pan Básník´ či ´Paní Básnířka´, i kdyby už nic jiného nenapsali.  

 

Hrají: Stela Chmelová, Lukáš Šolc, Alena Julie Novotná, Milan „Kapišto“ Willinger, David Hlaváč, Daniel Krejbich, Jiří Ondra

Režie: Jiří Ondra

Hudba:  David Hlaváč

Obraz: Daniel Krejbich

Světlo a režie: Jiří Ondra

Hodnocení: 100 %

Premiéra: 3. dubna 2013

Reprízy: 8. a 15. dubna 2013 – 19.30 hodin

Richard Koníček    

Foto: D21