Úvod > TARTUFFLÁŽ v D21 aneb a co na to starej Moliére? Řval by smíchy jako my všichni v sále.

TARTUFFLÁŽ v D21 aneb a co na to starej Moliére? Řval by smíchy jako my všichni v sále.

25.02.2024 19:21

Moliére / Spišák

TARTUFFLÁŽ

D21

PREMIÉRA 23. 2. 2024 / 19:30

„Tartuffláž je o pokrytectví. Jako Tartuffe.

A o ‚demaskaci‘ (demaskování). Demaskaci pokrytectví.

Co když se ale pokrytectví chce samo demaskovat?

Je to ještě pokrytectví?

A co když se ale pokrytectví chce samo demaskovat, a chová se u toho pokrytecky?

Je to pak ‚pokrytecké pokrytectví‘? Pokrytectví na druhou?

A co když pokrytectví neví, že je pokrytectvím?

Je to stále pokrytectví? Latentní pokrytectví? Nebo je to chyba? A čí?“

Šimon Spišák, režisér inscenace a autor adaptace

„Tartuffe je jednou z těch slavných her či literárních děl, která takzvaně každý zná, ale

nikdo ho vlastně nečetl.

Když vám pak má někdo výstižně říct, o čem to je, mívá s tím spíš problém.

I to může být ale pro divadelní tvůrce inspirativní!

Co tedy od nové inscenace D21 čekat?

Určitě nečekejte tradiční činohru ani příliš zjevné, lineární vyprávění příběhu.

Ostatně, kdo by to u nás čekal, že?

Co se týče osobnosti režiséra, Šimon Spišák spolupracuje s D21 vůbec poprvé,

stejně tak poprvé ve svém divadelním životě dělá Moliéra.

A není to činoherní režisér.

Tedy, ne že by na tom záleželo!“

dramaturgyně D21, Kristýna Čepková

„Tartuffa každý zná, ale nikdo ho nečetl“

Ano, je to tak. Ani autor těchto řádek. To je třeba přiznat předem. Viděl, kdysi. Slyšel, jako rozhlasovou dramatizaci na stanici Vltava, kdysi. Ale nečetl. To ne. A - ve vší pokoře - doufá, že nebyl jediným na světě, jenž Tartuffa nečetl. Proto před návštěvou premiéry variace na téma Moliére, nahlédl - ne do chytrých knih, jak se činilo v jeho mládí - ale trochu si na tohle téma zagooglil a dovolí si před nejbližší reprízou (je v D21 už 27. 2.!) nadhodit jakési nezbytné, ale po zhlédnutí Spišákova pojetí, spíše zbytné, Info-minimum.

O Tartuffovi jen tak na okraj

Moliérova hra je ostrá satira na politiku Francie v půli 17. st. Ťala tehdy do kléru a šla na dlouho do trezoru. (Že nám to něco připomíná? Ano, a to tak, že velmi…).

Moliére, nebyl Moliére, ale Jean-Baptiste Poquelin (1622 – 1673), francouzský herec, spisovatel a dramatik. A především, pěkně odvázaný kritik tehdejších (jisté podobnosti s těmi dnešními jsou samozřejmě jen a pouze čistě náhodné, že…) poměrů, libující si v tragikomediích. Moliérovy pecky, které na jevištích myslícího světa vyvolávají - vždy a všude – až dodnes, rozruch, jsou Lakomec, Zdravý nemocný, Misantrop a … ano a - Tartuffe.

Hry jsou veršované, přetékají citoslovci, paralelami, občas se vyjadřují pěkně šťavnatě (no jak jinak to říci, aby to sedělo jako, jako, jako poklička na hrnec, třeba). Čili dle charakteru (či bezcharakteru) postav, tak, jak jim zobák narost.

Příběh je sevřen stěnami klasicistního Orgonova baráku. Osmiveslice postav – tedy v originále jednoznačně odlišených, tvoří pěkný propletenec, který už sám o sobě slibuje pořádný mezilidský mazec. Příčinou a přímo katalyzátorem je ale samozřejmě až ten, kdo vniká, nezván, do setrvávajícího status quo, jako drsný, drzý predátor. Kazišuk. Dezinformátor. Manipulátor. No prostě, fujchlap. Sketa a práskač, navíc. Moliére ale svou hru nekončí jako to je běžném a reálném životě, tj., zlo samozřejmě vítězí, ale mravoučně, u něj vítězí dobro, v které se nakonec vše obrátí a padouch končí za katrem. Než se to ale stane, uplyne u Moliérů pět dějství…

Tak. Až potud klasika. A info-minimum pro nás, co jsme toho Tartuffa nečetli. A nechceme-li ho číst ani nadále, nezbývá, než honem vyrazit do D21, na tamní Tartuffláž. Abychom to vše viděli na vlastní oči, očima Šimona Špičáka.

V Divadle D21 se pustili do Moliéra!

Moliérův TARTUFF je v D21 podáván ve velmi razantní adaptaci. Jedná se totiž o již druhý premiérový titul sezóny 2023/2024.

Tím prvním, byla inscenace Mein Gott, Jiřího Ondry (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/jiri-ondra%3a-mein-gott%21-aneb-%e2%80%9epravdiva-dokumentarni-sonda-do-zivota-dvou-nesmrtelnych-hvezd%e2%80%9c-jak-zni-podtitul-hry%e2%80%a6/ ), který měl premiéru těsně před Vánoci 2023.

Dramaturgii pro tuto sezonu divadla D21 determinuje podtitul NORMALIZUJ(E)ME SE, jenž přímo vybízí k pohledům poněkud jiným, než bychom měli čekat. Jak správně zdůrazňují oba pachatelé téhle Tartuffláže, dramaturgyně divadla D21 Kristýna Čepková a autor a režisér nové inscenace, Šimon Spišák:

„Za hlavní téma pokrytectví se toho vejde víc. Jde o úhel pohledu.

Kdo je vlastně pokrytec z pohledu dnešního světa a naší existence v něm?“

Odpověď jsme dostali při premiéře a v D21 ji dobře a rádi poskytnou i v každé další repríze. A že se divák má nač těšit, to po absolvování premiéry, můžeme směle potvrdit. Stačí přečíst slogan, jenž v programu představení uvádí:

„Autorská variace na slavnou satirickou komedii z dob francouzského klasicismu, se

rozhodně nespokojí s povšechným tématem pokrytectví.

Naopak!

Tentokrát zajdeme mnohem dál…

Není náhodou jeden pokrytec pro dnešní svět už trochu málo?

Co všechno budeme demaskovat?“

Připojené snímky z inscenace napoví, ale vidět to, je NĚCO!

Už při přemýšlení o názvu hry, Tartuffláž, se mnohým, možná, vybaví podobně znějící pojmy jako - koláž. roláž, muchláž, chiasmáž, proláž… Ano, správně, Jiří Kolář, obdivuhodný to básník, autor experimentální a vizuální poezie, dramatik a překladatel, ale také, jeden z nejvýznamnějších českých výtvarníků, vynálezce mnoha originálních výtvarných technik, jakými jsou ony výše zmíněné koláže. roláže, muchláže, chiasmáže, proláže. A sem by se dala rozhodně přiřadit i tahle Tartuffláž. A nejen názvem. Moliéra a jeho hru si tým D21 podal především s chutí, pak také s odvahou, ale i s úctou, a hlavně, s pohledem o nějaký 350 let pozdějším. Je to tak trochu divadlo na divadle, tak trochu fraška a tak trochu burleska (ano i divák nemrava, jak říkával Jiří Grossmann, si taky musí přijít na své).

Slovně, to celé snad ani uchopit nejde. Gag střídá gag, občas do toho poetická scéna, jako třeba kouzelně rozehrané milostné vyznávání, mezi Stelou Chmelovou coby dcerou Orgona a Hasanem Zahirovičem, coby nesmělým nápadníkem, za skvělého postrkování těch dvou packalů k vyjádření se, Ivanou Huspekovou coby hospodyní (?).

Pak zas rej až přechází zrak i sluch, o usledování toho, kdo je jako v dané chvíli kdo, z originálních postav, ani nemluvě.

Neskutečný byl ve finále třeba Gustav Hašek, přestavující s přehazovacím věncem cancourů (jsou–li na hlavě jako háro, je to syn Orgona a poootočením dolů, jako plnovous, je to bratr Orgona, obé s jinou modulací hlasu). Dvě postavy naráz budiž, ale dokonce mluvící jedna přes druhou. To už se zas tak moc nevidí, a jak už řečeno, ani slovy vypsat nedá. A při klauniádě Petra Pochopa coby Orgona, sledujícího „na kukačku“ svody Samuela Neduhy, coby Tartuffa, věnované Ivaně Huspekové, coby ženě Orgona, řvalo publikum všech věkových kategorií smíchy. Ale popište to slovy. To se slovy nevysloví, to se musí vidět! A nejlépe víckrát. Chvílemi divák totiž ztrácí vědomí i přehled.

Neduha nám to ale vysvětlil hned na počátku

Když ještě není Samuel Neduha coby Tartuffe a je coby nikdo, byť už v kostýmu Tartuffa, vysvětlil nám hned na začátku, jak se věci mají a budou mít.

Má tam totiž prolog na téma divadla malých forem. Naznačí, co netušíme, co mohou divadla malých forem udělat s inscenací pro divadla velkých forem, a jak mohou a chtějí oživit mírně zpomníkovanou hru pro dnešek. On to sice říká veseleji, ale tak nějak to vyzní. A přesně tak nám pak soubor toho starého Moliéra sehraje. A bacha! Mluví se tam ve verších. Jak moc prapůvodních, nechme bádat divadelní teoretiky, ale sedí to. A když se – už nevím kdo z postav – ptá v jedné zvláště exponované scéně Orgona, coby Petra Pochopa, proč tak divně mluví, odpovídá mu Orgon coby Petr Pochop, no protože nemluvím ve verších, protože tohle se ve verších říct nedá…

Asi tak nějak. Nebylo lze stihat vše doslova.

Rušil smích vlastní i všech kolem a dynamický rej děje. A do toho ještě ten Hasan Zahyrovič, tentokrát, coby matka Orgona, ovšem důvěrně připomínající klasickou českou Polednici, odmění kočího, co ho v bryčce přivezl, místo drobného obolusu za jízdné, recitací básně v Bosenštině. No, pel mel skečů, gest, grotesky a slovních, situačních i jen gestických gagů. Těmi exceluje zejména Ivana Huspeková, coby … ale, coby, kterákoli z postav, které hraje.

A ještě malá chvála na kostýmy

Scéna je úsporná bez zbytečných rekvizit – což, mimochodem, také předem glosuje čím dál tím lepší Samuel Neduha, hrající s úžasně přirozeným nadhledem, ať už roli jakéhosi průvodce či v rolích dalších, včetně titulního Tartuffa. Ale ty kostýmy, jak malované. Snadno měnitelné, zcela charakterizující, protože každý v tom hraje víc postav a líp se tak odliší, ale hlavně, hlavně jsou hravé a slušivé. Všechna čest pro Karla Czecha autora scény i kostýmů.

Závěr?

To se prostě nedá vyprávět, to se musí vidět. Moliére na frak nedostal, jen toho klasického, přiblížil Šimon Spišák lidem 21. století a potvrdilo se, že se sice mění jména, prostředí, i ty kostýmy třeba, ale lidé, lidé, zase až tak moc ne. A věřím, že i sám vážený občan Jean-Baptiste Poquelin, coby Moliére, by se bavil zrovna tak skvěle, jako my všichni na premiéře.

Bravo! Je to sukces. A dík.

Text: Richard Koníček

Foto: Michaela Škvrňáková