Úvod > Rok pod Jižním křížem aneb někdo si na stáří pořídí chalupu, jiní plachetnicí na plavbu kolem světa…

Rok pod Jižním křížem aneb někdo si na stáří pořídí chalupu, jiní plachetnicí na plavbu kolem světa…

26.04.2024 18:45

Rok pod Jižním křížem

Jana a Otakar Honsovi

Není,

i když to doba už dávno umožňuje i nám suchozemcům,

mezi námi stále mnoho těch, kteří se - po celoživotní pouti běžným životem -

vydají na neběžnou pouť

oceány světa.

A není k tomu potřeba zase až tak mnoho.

Jedna menší plachetnice a jedna veliká odvaha.

Ale nejen ta nutná pro takovou cestu, ale především ta,

potřebná pro překročení vlastního stínu a vkročení do vlastního snu.

Manželům Janě a Otakaru Honsovým se to splnilo. A poštěstilo.

O své zážitky se s námi rádi podělili. A hned ve třech knihách.

Už jejich názvy voní romantikou:

Odhoď lana, Rok pod Jižním křížem a Pod plachtami domů.

Za nejpřitažlivější je považována kniha prostřední –

Rok pod Jižním křížem.

Proč? Představuje nám ostrovy Pacifiku a provede nás treky po Novém Zélandu.

Manželé Honsovi: Rok pod Jižním křížem

„ Poplujte s námi a našimi kamarády Zdeňkem a Martinem na Galapágy a do Francouzské Polynésie.

Podělíme se s vámi o zážitky z plavby i o poznatky z těchto odlehlých, civilizací stále ještě výrazně nezasažených oblastí. Slunce, zpěv a tanec, modré moře, modré nebe. Milí, pohostinní a snad i šťastní lidé…

Polynésii jsme jen velmi neradi opouštěli, ale blížící s cyklonová sezóna nás hnala dál. Suwarrow, Niue, Tonga.

Každý ostrov trochu jiný, ale v jednom podobné.

Stejně jako v Polynésii jsou zde životní podmínky podstatně skromnější než v Evropě. Život je ale jednodušší a hlavně - klidnější.

Dlouhá plavba z Tonga nás dovedla až na Nový Zéland.

Můžete s námi procestovat i oba hlavní ostrovy. Vychutnat krásu novozélandské přírody - horké prameny, potoky, jezera, řeky a hory. A projít většinu treků z tzv. Great Walks.

Ostrovy Pacifiku, zejména Polynésie a Nový Zéland nás doslova nadchly.

Už se do těchto míst nevrátíme, ale v myslích nám zůstanou navždy.

Naše vyprávění knížkou o roku pod Jižním křížem sice skončilo, ale my, my pod ním ještě stále v duchu zůstáváme...“

Cestopis nebo příběh?

Kniha ostřílených cestovatelů Jany a Otakara Honsových je především cestopis. Tak by měla znít odpověď na otázku z titulku. Cestopis pro našince značně exotický, nabitý fakty a informacemi, tak, jak se na cestopis sluší a patří. Ale oproti jiným podobným cestopisům, nezůstává ten Honsových jen u té echtovní cestopisné formy. Běžný cestopis povyšuje na příběh. Dvou moudrých, odvážných, romantických, citlivých, lidiček, kteří si - jen tak pro své potěšení - na stáří, plní sen. Sen, který se na první pohled může zdát jako nereálný, z říše fantazie. Ale tihle dva lidičkové to tak nepojali. Odžili si svůj reálný život, splnili své rodičovské, lidské a občanské povinnosti a rozhodli se jít za svým snem. Pořídili si plachetnici, kterou nazvali symbolicky Irma, což je složenina (pro štěstí či z vděčnosti) vytvořená ze jmen jejich maminek a vypluli. Tak, zcela normálně. Prostě vypluli za svým snem. Ne, nepodobni dávným objevitelům, kteří se také vydávali do neznáma. Honsovi na tom byli lépe v tom, že o onom neznámu, už při troše zájmu předem, může být mnohé známo. A přesto to bylo málo. Ne, málo, jako že ve špatném slova smyslu, ne. Málo, v tom nejlepším slova smyslu, protože to, co viděli, co zažili, s čím a s kým se setkávali, daleko překonalo vše, co se dalo předem nastudovat a vyčíst z chytrých knih, bedekrů a přesných map. Setkali se totiž s živým světem, živými lidmi, živými zvířaty a živou přírodou. A to žádné knihy, žádný internet, žádné 3D projekce nenahradí.

Nemusíme ale Janě a Otakaru Honsovým závidět. I pro nás je – alespoň teoreticky – táž cesta dnes už také proveditelná. A když snad přece jen není – z těch, či oněch důvodů - stačí se začíst do jejich knihy, odšpuntovat svou vnitřní fantazii a jsme tam také. A navíc s Honsovými, jakožto průvodci a všímavými objasňovateli.

Rukopis – „duopis“

Nejen, že bohatou fotografickou složku provázející, ba přímo konkrétně ilustrující, celou knihu, celé to Honsovic putování, celý jejich příběh z daleka, fotili oba dva, to se dá z většiny akčních fotek na první pohled poznat, ale oni ji také oba psali. A přiznaně - oba. Pasáže v ich formě jsou toho důkazem. A jsou velmi příjemným oživením textu, který by při - místy až možná přebujelých - výčtech ohromujících jevů kolem, mohl způsobit zahlcení čtenáře. Ale tím, že se tu prolínají jejich osobní pohledy, ženské a mužské vnímání téhož z celku anebo rozdílných detailů z toho celku, čtenář se v textu a faktech neutápí. Mnohdy se to v podobných cestopisech řeší těmi sterilními bloky po stranách jinak plynoucího dějového textu, ale to je až příliš školometské a nutí to pozornost přeskakovat sem tam. Tohle Honsovi bravurně odstranili a čtenářky se v tom najdou stejně tak dobře jako čtenáři.

Jak charakterizovat 160 stránek? Citací.

· … Jsou to již dva roky, co jsme odešli, přesněji odpluli, do starobního důchodu. Měli jsme možnost obout bačkory nebo krmit v parku ptáčky. Mohl se také z každého z nás stát pracující důchodce (PrDuch), dnes nazývaný moderněji – pracující senior (PraSe). Ani jedno nás nelákalo… /str. 5/

· … Ze skořápek ořechů se vyrábějí hlavně misky a také podprsenky. Odhaduji, že maximální velikost košíčku z kokosového ořechu je velikost 4. Jak to řešily ženy štědřeji obdařené, netuším… /str. 35/

· … Tak jak se u nás v médiích, a hlavně v hospodách, rozebírají fotbalové zápasy, tak se v Polynésii probírají závody na kánoích… /str. 66/

· … Ota z kousku dřeva zasadil větvičku, já ji ozdobila kvítky orchidejí. Přidali jsme jednu skleněnou kouličku. Tu jsme koupili loni v Panamě a donesli ji až sem na WaioppapaHut. Náš vánoční stromeček byl hotov… /str. 96/

· Sir Edmund Hillary je další sportovní ikonou nejen pro Zéland, ale pro celý svět… O jeho skromnosti svědčí i to, jakým způsobem požádal, nebo spíše nepožádal, o ruku nastávající manželku, kterou již roky znal… navštívil matku své nastávající s tím, že by si chtěl vzít její dceru Luisu za ženu.

„A řekl´s jí to?“ zeptala se matka.

„Ne, nevím, zda by mě chtěla,“ nejistě odpověděl Hillary.

Matka zvedla telefon a řekla dceři, že by si ji Edmund chtěl vzít, a zeptala se jí, zda by souhlasila. Ta řekla, že ano, a bylo ujednáno… /str. 125/

· …Je 11. 3. 2012. V noci nemůžu spát. Nějak se mi to všechno zamotalo v hlavě. Na Novém Zélandu jsme nachodili více než 400 km, většinu s batohy na zádech, vylezli jsme do výšky asi 8 km směrem do nebe, ujeli rozhrkaným Nissanem, vlevo, po asfaltu, ale i prašných silnicích přes 4000 km…. Přestože jsme vydatně jedli, zhubli jsme dohromady téměř 10 kg. … Takový byl pro nás Nový Zéland – zelený ráj. …/str. 155/

Atd., atd., atd…