Rodinné štěstí aneb když se konverzačka stane filmovou senzací roku 2016
Informační centrum – Praha 3
9. 2. 2017
Když 3. října 2016 vstoupil do kin maďarský film Rodinné štěstí, dalo se podle názvu čekat mnohé. Cajdák, červená knihovna či doják, kdy pro slzy neuvidíte závěrečné titulky. Mohla to být ale i docela dobře groteskní řachanda, drama anebo kravina. Prostě rodinné štěstí, že…
Navíc šlo o film z nepříliš světové a u nás, v té naší kalné naplavenině Hollywoodu, neznámé, maďarské kinematografie. Šílený nápad sebevražedného distributora? Vabank – keš nebo jdeš? Ani tak, ani tak, ani tak. Vše bylo a je jinak. Jsme přece národ vnímavých filmožroutů.
Film sází na pár tutovek
Maďarský film Rodinné štěstí si z loňského (už 51.) MFF Karlovy Vary odnesl Křišťálový glóbus. Přesněji dva. Za nejlepší film, haupttrefa a za nejlepší mužský herecký výkon pro představitele hlavní role, jímž nebyl nikdo jiný než Szabolcs Hajdu.
Kdo že? Szabolcs Hajdu. Režisér vysoce ceněných filmů jako Bílé dlaně či Bibliotheque Pascal. A také scénárista (The Gambler, 2015 nebo Přelud, 2014). A dokonce i herec, jenž exceloval v téměř dvou desítkách filmů, včetně – například - maďarské verze drsného téma Calligula, kde měl titulní roli.
- jinak jde o muže, jenž se narodil v roce 1972 ve východomaďarském Debrecénu
- vystudoval budapešťskou filmovou a divadelní univerzitu a začal jako herec
- pak se ale dal i na režii, s níž debutoval filmem Mizerné věci z roku 2001. Byl za něj oceněn jako nejlepší mladý (29) maďarský tvůrce
A pak už to šlo ráz na ráz. Řadu cen z prestižních filmových festivalů si odnesly i jeho další snímky (Tamara, 2004 a Bílé dlaně, 2006). I další z filmů Bibliotheque Pascal (2009) se stal nejlepším maďarským filmem.
A teď něco o filmu ´Ernelláék Farkaséknál´
Maďarština je sice libozvučná, ale jinak šílená řeč. Ernelláék Farkaséknál vám ani překladač v Google nepřeloží. Anglická mutace taky nic moc nenapovídá (It's Not the Time of My Life), takže to naše Rodinné štěstí (po slovensky Rodinné šťastie, neboť i tam je samozřejmě film distribuován) se zdá být po zhlédnutí vlastně docela správná volba.
Co že o svém filmu oficiálně říká sám jeho tvůrce Szabolcs Hajdu?
„Rok před tím, než začne film, tak Ernella, Albert a jejich desetiletá dcera Laura opustili Maďarsko s vidinou lepšího života. Hledali ho ve Skotsku jako gastarbeiteři na tamní farmě. Nepovedlo se, neuživili se podle svých představ a museli zpátky. Jenže kam, vše v rodné zemi zlikvidovali. A tak se uprostřed noci objeví v rodině Ernelliny sestry Eszter. A tím film začíná. Estzter si zatím žije velmi slušně, ve velkém bytě, s manželem Farkasem a jejich pětiletým synem Brunem. Na rozdíl od navrátilců nemají s penězi problém. Jenže, právě tyhle dvě rodiny se nikdy před tím navzájem nemusely a k harmonii jejich vztahy měly hodně daleko. Jenže sestry jsou sestry a švagři švagři. Byť se nemohli a nadále nemohou dohodnout absolutně na ničem. Můj film je o tom, jak se ty dvě rodiny snesou navzájem v podnájmu a jak dlouho? A jak se budou vyvíjet vzájemné vztahy těch šesti zcela rozdílných osob...“
Kostky jsou tím vrženy, dalo by se říci a karty rozdány, dá se říci …
Takže rodinné štěstí nebo neštěstí?
Z filmu čouhá všemi směry fakt, že scénář byl původně komorní divadelní konverzačka. Odehrává se v jednom bytě, postavy přicházejí, odcházejí, vedou dialogy, střídají stavy mysli i emocí a celé to trvá noc a den. 24 hodin je směstnáno do 81 minut. Skvělá ukázka, že se dá na minimálním a značně limitovaném place prožít tři generační dramata, dvou nesourodých rodin a jejich věkově i typově rozdílných potomků (Bruno 5 let, Laura 10 let).
Chtě nechtě, se do toho zapletou i klasické a typické všelidské otázky. No, klid vám to nedá ani jednu z těch 81 minut. Není to sice thriller, ale permanentně se zamýšlíte, jak byste reagovali vy v dané chvíli, jak reagujete vy za podobné situace ve vašem životě a kde se děje právě chyba a u koho. Ne, není to lehký film. Nutí vás se vžít. Takže na konci jsme upřemýšlení, rozjitření a jenom kroutíme hlavou.
Navíc není vůbec jasné, jak to bude pokračovat další ráno a další dny a jak dlouho vůbec. Režisér, scénárista a dokonce i hlavní postava nám to celé zastavila po 24 hodinách, ale je jasné, že přijde ráno a bude to zase pokračovat. To on však už ale neřeší. Nechá to na nás, ať se sami domýšlíme, co bude. A že domýšlíte, na to vemte jed. Kdo neusnul při všech těch hádkách, jitření mysli, výčitkách, praní špinavého prádla, afektech, rozhodnutích, a pak zase urovnávání sporů a návratech ke kořenům, a to tak pořád dokola, tak ten hned tak neusne ani po skončení filmu. Jak jen oni to tam nakonec zvládnou…? Ale seriál to není.
Um autora v minimalizmu
Tenhle film Szabolcse Hajdu je děsně civilní. Máte pocit, že jste tam s nimi a mezi nimi.
Kde a s kým, že? No, to je na tom filmu také zajímavé. Szabolcs Hajdu si tenhle svůj film nejen vymyslel, napsal, natočil a zahrál, ale ono toho bylo ještě víc. Točilo se totiž v jeho vlastním bytě (záměrně tu jsou i kratičké statické prostřihy na plakáty z jeho filmů vylepené po zdech). Konverzační drama o střetu dvou rodin, které jsme v mnoha okamžicích zažili tak či onak už někdy i my, je možná tak neuvěřitelně civilní proto, že spolu s autorem tam hraje jeho žena, dcera i syn. A točilo to 13 kamer (a kameramanů, vše vybraní žáci samotného Hajdua, jenž je osobně vede coby pedagog).
Takže do jisté míry skoro až family reality show. Je ke cti tvůrci, že to ukočíroval a nedal se cestou trapného moralizování a vyhnul se v takovém případě se přímo vnucujícím a trapným over-the-top scénám. A uznání náleží kameře. Tedy přesněji sestřihu oněch 13 kamer. To je ovšem rozehraná přesilovka. Nic neunikne. Ve filmu už to jen ´jakoby´ jedna kamera, která se tu toulá v dlouhých, ale napětí zvyšujících švencích třeba po nábytku či místnosti, zatímco ale slova zní. Stejně jako kdybychom s nimi seděli. Posloucháme, ale oči nám sem tam bloudí sem tam i kolem mluvícího.
To diváka, v tom okamžiku spíš posluchače, nutí ale tím víc vnímat slova, často se třeba i překřikujících několika osob. A do toho pěkně autentický mix reálných ruchů, co by zněly i v reálu. Při otevřeném okně zvuky ulice, při zavřeném, zase třeba z dětského pokoje. To podkresluje vzdouvající se emoce a vtahuje diváka, ať chce či ne, mezi ně. Až je účastník. A nakonec po 81 minutovém zvukovém a vjemovém maratonu je najednou na závěr ticho. Božské, úlevné. Až relaxačně. A do poklidných záběrů, v té chvíli už prázdné místnosti, s prostřihy na zamyšlené aktéryjednotlivě rozptýlené po bytě, zní bluesový chraplák z puštěného notebooku. Skoro to brnká o kýč, ale my, co jsme zhlédli film, víme, že je to jen time out, malé a pro všechny, na plátně i před ním, nutné, leč dočasné, spočinutí v zajetí klidu.
Film se vám líbí tím, že se vám nelíbí
Mnohé známe sami od sebe. Mnohé nechceme znát. A film nás to nutí spoluprožívat. A to tak naléhavě, že bychom to raději neprožívali. Mnohé se tu začne, nakousne a nevyžere do dna. Zůstává to na pak? Bude to zapomenuto? Jako v reálném životě. Mnohé se zato pitvá až do úmoru a nutného hlavobolu.
Kamera střídá velké celky s detaily, atmostéru i tváře, vypjaté chvíle, chvíle úlevy i vyčerpání a k tomu naprosto nenápadný hudební podkres až po ono zmíněné uvolnění už v naplno znějícím závěrečném songu. Prostě komorní drama. Ideální pro TV, počítač a nanejvýše malá klubová kina. Na velké plátno a pro sál s chipsy a kolou nevhodný. Realistické ztvárnění nejrůznějších střetů a odposlouchaných (nebo že by v rodině autora běžných? dialogů a monologů.) A gradace. Nejdřív nic moc. Pak, od zmatku se zmizelou obálkou, už brnkačka na nervy všech. Sociální téma. Exhibice emocí. Takové to jsem šťastný, akorát to moc neřeším a nevnímám. Z minima maximum. Kdo má na to chuť, ten si to užije. A hezkou chvíli se v tom bude patlat ještě po zhlédnutí.
Titul: Rodinné štěstí
- maďarsky: Ernelláék Farkaséknál
- anglicky: It's Not the Time of My Life
- slovensky: Rodinné šťastie
Země původu: Maďarsko, 2016
Producenti: Gabor Ferenczy, Dániel Herner, Zsófia Muhi, András Muhi
Režie a scénář: Szabolcs Hajdu
Kamery: Csaba Bántó, Flóra Chilton, Dávid Gajdics, Betti Hejüsz, Márton Kisteleki, K. Kovács Ákos, Péter Miskolczi, Szalai Márk, Péter Pásztor, Tamas Simon, Gábor Szilágyi, Gergely Tímár, Levente Tóth
Hrají: Erika Tankó, Orsolya Török-Illyés, Szabolcs Hajdu, Domokos Szabó, Lujza Hajdu
Žánr: drama
Zvuková verze: maďarština, české titulky
Stopáž: 81 minut
Distributor: Aerofilms
Trailer filmu:
https://www.youtube.com/watch?v=esyEFnA8R9A
Hodnocení: 79 %
Richard Koníček
Foto: internet