Richard Koníček - Básně roku 2015: … a oknem bude vidět svět …
Pusť si zprávy,
abys nevěděla
nic.
Sleduj seriál
a budeš myslet, že jsi
odjinud.
Kde je pravda, kde skutečnost?
*
Procházím ulicí jako zahradou.
Kvetou tu květiny,
kolem je jich plno.
Se sluncem rozvírají lístky
a voní svůdně
do nikam.
Čekanky se přepravují metrem.
V seznamovacím vagoně.
Ty poznám i po jménu…
Ty venku zařadit neumím.
Mutantky.
Závislice, Milostnice, Vydíračky,
Podraznice, Chlívky, Lhářky, Žvanilky…
Nabízejí pel
a svádí nahými
pestíky.
Líčí na opilovače.
V rytmu rapu.
Doba už je taková…
Bulvár září v zatmění
a zatmění má, až když svítá.
Houkají sirény!
Páry se páří ve svých pařeništích.
Praskají ve švech, až jsou na hadry.
Něco se musí stát!
Zhasnu to kolem zavřenými víčky.
Tušení tuše.
Zabarví vše, co bylo hezké.
Aby se přešlo na druhý chodník.
Tam šlapou trochu jiná kvítka.
Ve snění bdí a za bdění sní.
Kdo je ošustí?
Šelestí šustím.
Pozor, nevstupovat!
Stanice Nekonečná konečná.
Záhon lásky má kolem zmrazky.
Pravda je, pravda, vždycky trochu vedle.
A mění realitu v surrealitu.
Dva padají na hubu,
dva padají na sebe,
dva vypadají, že
padají.
Je tma a zlo si tančí.
V záhonu.
Vymknuté smyslům, době i zákonu.
Urvi, co můžeš!
Láska je sice trochu nad věcí,
nejvíc, když má léta - telecí.
Láska je ale mimo.
Out.
Tady jen vládne sexu raut.
Druhý den už svítá nad velkou louží
plnou zklamání z poznání.
Květy se rozvíjí, svou rosu upíjí,
řád - neřád jeden – že prý je den
a řádně založen.
Asi jako požár.
Spaluje kompost na hloupost.
Malinká čertova semínka,
hledají svá vemínka.
A Velký Bratr už chystá katr.
Jedna kapsa prázdná, druhá vykradená.
Nastupuje další směna.
Tak tady máš med a meč.
A meč! Nebo budeš za vola.
Být ovcí je moudřejší.
Chvat bují jako plevel,
aby se stal národní květinou.
Ne jedinou, ale většinou
tou nevinnou.
Jak jinak…
Zamilováni do mihotání
i zlomené lodyhy.
Odlož oděv, strasti, myšlenky,
oblékni faleš, slasti, prodělky,
a táhni kvést, když myslíš,
že tak smýšlíš.
Chvíle, pocity, doteky,
Cíle s koryty, skrytými pod deky.
Tak tohle, že má jako být to pravé Eldorádo?
Tak tohle má být ten čistočistý Eden?
A není to čirou náhodou pozemské Inferno?
*
Na kopci stojí dům,
v domě jsou hnízda lidí.
Ve hnízdě jednom, lásky šum,
co už se málo vidí.
Na kopci v jednom z příbytků,
žijí dva dál jak kdysi,
v policích sbírka zážitků,
nad stolem štěstí visí.
Vzpomínáš?
Olinko, vzpomínáš,
jak že nám tenkrát znělo?
„Pojď, budem spolu žít,
do mraků prstem nakreslíme byt,
v něm budou plné skříně plánů
a místo porcelánu
si do kredence dáme cit.
A na stěnu, naše vzpomínky…“
Já vím, je to už dávno,
strašně moc dávno,
ale ještě to je.
Ještě to trvá.
Čtyřicet let,
to trvá.
Tady,
uvnitř,
tady,
u nás,
tady,
v nás.
„… a oknem bude vidět svět …“
A je.
É PERICOLOSO SPORGERSI!!
Foto: © Ing. Olga Koníčková