Poslední hodiny lidstva aneb když za katastrofy kromě přírodních si lidstvo může samo!
Galerie 1 – Praha
20. 10. – 29. 11. 2014
„Každá epocha má takovou epidemii, jakou si zaslouží. Každé době její mor!“( Karel Kraus )
Dostali jsme pozvání na vernisáž nové výstavy ´Poslední hodiny lidstva´, a v duchu jsme při cestě do Galerie 1 doufali, že snad to nebude také naše ´poslední hodinka´. Ale nakonec jsme to zvládli, i když přes nával návštěvníků jsme jen s velkým vypětím zhlédli a vyfotografovali díla tří známých, zkušených a osobitých umělců, kteří se narodili na přelomu 60. a 70. let: Jaroslava Valečky, Jána Macka a Markéty Korečkové.
Všichni tři umělci (na foto zleva Ján Macko, Markéta Korečková, Jaroslav Valečka) byli na slavnostní vernisáži přítomni.
Inspirací k názvu výstavy byla apokalyptická groteska Karla Krause (1874-1936), jež reagovala na zběsilost doby 1. sv. války, od jejíhož počátku letos uplynulo 100 let. Časy se od té doby změnily, temné podhoubí společnosti a jakési kolektivní nevědomí ale zůstávají stejné.
Ačkoliv materiál a technika uvedené tři tvůrce odlišují, zejména pak Jaroslava Valečku, který je na rozdíl od kolegů stuckistů klasickým malířem – krajinářem, spojují je výrazné motivy. U Valečky expresivně zobrazené jako předzvěst katastrofy, u Korečkové a Macka jako sarkastické reakce na svět a systém kolem nás.
Jaroslav Valečka (1972)
Na www.www-kulturaok-eu.cz již delší čas sledujeme se zájmem tvorbu Jaroslava Valečky. Zaujal nás již dřív především jeho okruh barev, které Valečka používá ve svých obrazech, od tyrkysové až po tajemně rudou. Vždy stojíme před jeho novými velkoformátovými obrazy, ať již krajinnými či figurálními, s úžasem, jak malíř stále vidí svět, nepříliš optimisticky však…a na náš dotaz, zda příliš nemaluje příliš moc, příliš hekticky, zda by neměl zvolnit ve svém tempu, jsme dostali od Valečky skromnou odpověď, že si nemůže pomoci, že musí malovat pořád…
Jako umělec se vyznačuje schopností přenášet do svého malířského výrazu ´stálost duchovního rozpoložení´. Nikdy se neopakuje a nikdy nevyčerpává svou invenci. Hlavní pilíře Valečkovy malířské poetiky – krajina a figura – vykazují prvky symbolického výrazu a snahu o postižení psychologických stavů lidského jedince konfrontovaného s vlastní nevysvětlitelnou smrtelností. S tím je spojena jistá expresní stylizace, která se projevuje v kresebném budování a barevné skladbě obrazu. Jeho obrazy vznikají ve volných cyklech, které ovšem nemají pevně stanovenou časovou posloupnost. (zdroj: Vlastimil Tetiva)
„Jaroslav Valečka je malířem usínajících krajin, zasněžených údolí s modravým věncem lesů na obzoru, líně se vlnících říčních meandrů, ve kterých se odrážejí světla lamp. Právě lampy, zářící do zlatavě šeřícího se nebe, jsou často jedinou známkou přítomnosti života. V momentě, kdy Valečka své obrazy začne zabydlovat, líbeznou ladovskou idylu náhle protne panuškovský běs. Krysy ožírající zdechlinu krávy, obnažené trámy opuštěných statků, váchalovští sukubové rojící se na obětištích, či makabrózní maškary, jsou neodbytným mementem toho, co se kdysi skutečně událo v Sudetech a co se s tím pádem může stát kdykoliv. Kometa tentokrát nezvěstuje příchod Spasitele, leda, že by jím byl už samotný Armagedon. V tom nekonečném, bolestném tichu Valečkových obrazů je předzvěst katastrofy, která nepřijde z vesmíru, ale vyvstane z té úrodné, pod sněhem odpočívající půdy a z jejího lidu. Jako to už bylo tolikrát, před 100 lety, před 70 lety…a kdo dneska ví, co bude za měsíc?“ (zdroj: Terezie Zemánková)
Ján Macko (1969)
Sochař, studoval na AVU v ateliéru profesora Karla Nepraše.
„Setkáváme se s umělcem, který je zcela rovně a samozřejmě schopen rozrazit dveře od smradlavého hajzlu, protože se potřebuje nadýchat čerstvého vzduchu.“ Jiří Fiedor
Valečkovy vize dovádí do reálu a dotahuje je ad absurdum, když jako dekoraci do ložnice nabízí kůži staženou z člověka. První lidskou kůži odlil v roce 1993. Vymodeloval z hlíny, použil přírodní latex a předložka z člověka byla na světě. Přestože Karel Nepraš za tuto výmluvnou reakci na holocaust ho navrhl na ročníkovou cenu, hrozilo mu vyloučení z AVU kvůli neakceptovatelnému cynismu – práce prý není humánní.
„Mackova precizně vypreparovaná lidská kůže je proto významný symbolem humanity. Vyzývá k lidskosti a prozření, k důstojnosti, toleranci a úctě ke všemu živému. Postavení člověka na společenskou úroveň předložky ze zvířete znamená současně upozornit na lidskou zbabělost,podlost, zkřivenost, lstivost a dolézavost. Na úbytek ducha a častou volbu otroctví před svobodou. Vyobrazení člověka v té snad nejpotupnější podobě, v poloze připomínající zvířecí trofej, to je Mackovým ryzím apelem, který chce v podobě svých soch vykřičet do prostoru. Je třeba strčit prst do rány a zatočit s ním na obě strany, aby to zabolelo. Snad si ještě člověk ve své povýšené nadutosti uvědomí svou lidskost.“ Jiří Fiedor
Balancování na ostří nože je jeho oblíbenou disciplínou. V jeho Misskách se připravené ke konzumaci natřásají části ženského těla jako puding namíchaným společenské kritiky, špetky morbidity, ale i nepopiratelné něhy. Zmenšený odlitek vlastní postavy ve formě velikonočního Beránka upomíná, že pesachový beránek byl ve starozákonních dobách obětinou,která jen nahradila oběť za prvorozené – včetně dětí. Jeho piškotová podstata je sarkastickou ilustrací přerodu tradic. Macko pranýřuje ve svých plastikách především systém… viz oboupohlavní, sebevražedně bezhlavé ´Vítězství kapitalismu ´ a ´Neviditelná ruka trhu´, která chňapne za křídla anděla v letu jsou alegorií této doby…(zdroj: text Terezie Zemánková)
Markéta Korečková (1975)
Chrudimská rodačka a absolventka AVU (at. M. Knížáka, K. Nepraše a J.Zeithammla) již způsobila např. v roce 2008 skandál a uzavření Mázhausu v pardubické radnici svými pracemi jako menstruující ´Princezna´ a jiné.
Zabývá se problematikou genderu a poukazuje apelativním způsobem na jeho přetrvávající klišé. Ve svých konceptuálně podložených sochařských instalacích realizacích analyzuje postavení muže a ženy ve společnosti, partnerské vztahy, iluze o životě a lásce. Rozehrává univerzálně platné příběhy, v nichž demaskuje idylu, která při střetu s realitou vyznívá tragikomicky.
Stejně jako Ján Macko pracuje s odlitky vlastního těla, ale skrze velká kulturní témata řeší malá soukromá, domácí dramata a tabu. V jejích plastikách je více pohádky než hororu, i když je to pohádka navýsost podvratná….namísto Kristovy tváře obtiskne do roušky svůj vlastní nalíčený obličej, a jako roušku samu neváhá ji použít jako hadr na podlahu. … Zjemňující ingrediencí jejích krváků je všudypřítomný humor, který nicméně nijak neumenšuje sochařčino nemilosrdné sdělení: happy end je nesmysl. …věčný rozpor mezi očekáváním a realitou jsou leitmotivy apokalyptické grotesky dneška. (zdroj: Terezie Zemánková)
Galerie 1
110 00 Praha 1
Štěpánská 47
Máme otevřeno:
úterý – pátek 10.00 – 12.00/ 13.00 – 18.00 hodin
sobota 10.00 – 14.00 hodin
Vstup: zdarma
Kurátorka: Terezie Zemánková
www.centraleuropestuckists.eu/jan-macko
Hodnocení: 99 %
Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva Terezie Zemánkové)
Foto: © Ing. Olga Koníčková