Peter Morgan aneb „fakticky beletrizuji historii, a tím mířím k obecné, vyšší pravdě“ (P. M.)

17.05.2016 09:53

CineStar Anděl – Praha

17. – 25. 3. 2016

 

V závěrečné části  Febiofestu 2016 jsme se dočkali i jednoho ze zlatých hřebů 9-denního filmového maratonu.  Besedy s autorem scénářů k filmům, jež lákají a strhávají i diváky, jejichž zájem o detaily britské či americké politiky, nebo o ligový fotbal či zákulisí závodů formule, by byl jinak zcela okrajový – se scénáristou nejvyšší příčky světové scenáristiky Peterem Morganem.

V rámci pocty, jíž mu uspořádal letošní Febiofest 2016, jsme se mohli zúčastnit projekcí 4 jeho filmů. Dva jsme za www.www-kulturaok-eu.cz zhlédli a píšeme o nich. Byli to Rivalové (viz. článek http://www.www-kulturaok-eu.cz/news/film-%c2%b4rivalove%c2%b4-aneb-niki-lauda-a-james-hunt-%e2%80%a6-vecni-rivalove-%e2%80%a6%28rush%29/) a Prokletý klub (http://www.www-kulturaok-eu.cz/news/febiofest-2016-proklety-klub-aneb-potkat-briana-clougha-by-byla-opet-cest/). Druhé dva snímky uváděné na Febiofestu 2016 - Poslední skotský král (z roku 2006) a Duel Frost/Nixon (z roku 2008) jsme nestihli. Namísto toho jsme ale stihli, a udělali jsme pro to vše, co se dalo, besedu s Peterem Morganem.    

 

„Historie se ve svém důsledku stejně nakonec stane fikcí jednotlivce“ (P. M).)

Usměvavý, neokázalý, vstřícný a sdílný, tak by se dal charakterizovat muž, který - ač většina jeho scénářů zobrazuje vysoce ambiciózní, ba až konfliktní a sveřepé osobnosti – působil sám za sebe neobyčejně skromně a pohodově.

Uvědomili jsme si, že je to vlastně logické, protože Peter Morgan sice s velkým úspěchem nahlíží do niter těchto kladně i záporně vynikajících osob, ale sám to pokládá za jisté prokletí oněch přestavovaných jedinců.

Třeba i proto, že on sám je od nich tolik odlišný. Jak ostatně potvrdila i beseda, které se zájmem zúčastnili nejen představitelé Febiofestu 2016 a naši i zahraniční filmoví odborníci, ale i několik osobností z mimofilmové branže, kteří si stejně jako například Karel Schwarzenberg nemohli nechat ujít takovou vzácnou příležitost, jakou je setkat se osobně s Peterem Morganem... 

 

Peter Morgan je držitel řady ocenění z celého světa. Nejvýznamnější ale je jeho Oscarový snímek Královna s Helen Mirren v hlavní roli. Film měl šest nominací na Oscara a jednu z nich proměnil. Oscara získala Helen Mirren za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli.

 

První otázky se tedy týkaly samozřejmě tohoto mimořádného filmu. Ptali jsme se na Morganovy pocity, když přes obrovský úspěch filmu, získala Oscara Helen Mirren, zatímco on ho za scénář nedostal. Vždyť herečka přece hraje jen to, co jí on předepsal a režisér tomu vdechl svou vizi. Peter Morgan se tomu ale zasmál a zcela klidně nám odpověděl:

„Ne s tím jsem neměl problém. Naopak. Byl jsem rád a pyšný, že Oscara dostala Helen. To ona přece zhmotnila mé dialogy a představy. Hrát to někdo jiný, třeba by to tak nedopadlo. Já byl i rád, že jsem Oscara nedostal. Zničilo by mi to kariéru. Jo. Dostal bych ho příliš brzo a to není dobré. Musím mít přece stále nějakou metu, kterou chci dosáhnout, ta mě motivuje.“

 

Peter Morgan je i neméně úspěšný autor divadelních her a televizních filmů. A tak nás zajímalo, jaký je z tvůrčího hlediska rozdíl mezi psaním scénáře pro film, TV a divadlo. 

„Ano, mnozí píší jen pro jedno médium. Asi jim to tak vyhovuje. Já měl v životě štěstí, že jsem mohl psát pro všechna tři. Nebráním se. Je to výzva. Ale když bych měl dělat rozdíly, tak se mi lépe píše pro divadlo. Divadlo je ve výsledku věrnější představám. Jinak si myslím, že proces psaní, je, alespoň pro mne, zcela stejný. Divadlo má ale jednu výhodu, je snáze zfilmovatelné. Dá se lépe přepracovat pro film. Naopak je to pro mne dost složité.

A když už o tom mluvím, tak musím říci, že přepis divadelní hry na filmový scénář je  pro mne dobrodružství. Mám nějaké představy, ale musím říci, že nakonec je to docela šokující zážitek. Zejména pak ty ohlasy těch, co znají hru a šli na film... Možnosti filmu jsou proti divadlu nesporně obrovské, ale mohou také určitou divadelní intimitu a komornost posunout. Někdy k lepšímu, jindy k horšímu. Měl jsem k tomu zpočátku dost značnou skepsi, moc se mi do toho nechtělo, ale je to tak napínavé a zajímavé, že teď jsem toho přímo fanouškem.“

 

V té souvislosti nás zajímalo, zda Peter Morgan ovlivňuje to, co dělá režisér a herci s jeho scénářem při natáčení. Znalci mezi námi mu dokonce připomněli, že při natáčení Rivalů byl prý na place tak mimořádně aktivní, že to bylo až nevídané, jak prosáklo po natočení filmu.

„Ano, vím, že se to ví. Ale je to trochu jinak. Myslím, a v mém případě to platí, že je na scénáristovi, jaká si vytvoří pravidla pro natáčení. A podle toho, jak jsou tato pravidla nastavena, by se měl scénárista nadále chovat. Dodržovat je. Proto je pro mne, ale myslím, že pro každého scénáristu důležité, jaké si předem dohodne mantinely. Já se snažím vždy domluvit takové, jaké mi vyhovují. Obecně i k danému filmu. Proto si také vybírám příležitosti a reaguji na takové, kde mohu být spoluautorem vývoje. Vím, že se to kategorizuje a že se říká, že za divadlo je zodpovědný autor, za film režisér a za TV producent. Ale tak to není. Vše je a musí být na počáteční dohodě. Jinak to nedopadne dobře.“

 

Další otázky se týkaly filmu Prokletý klub. Jak jste to konzultoval s aktéry a co vy a fotbal?

„Abych pravdu řekl, bylo to všelijaké. Konzultace s protagonisty už možné nebyly. Oba jsou po smrti. Já fandím jinému klubu než manželka a oba než tomu, o který tam jde. Tak jistě chápete, že to bylo v tomto směru složité. Ale snad jsem to zvládnul bez konfliktů na všech stranách. Jo, a když se na to ptáte. Aktivně fotbal, to ne, ale fanouškem jsem velikým. A musím se pochlubit, můj klub je momentálně v čele tabulky. Tak jsem šťastný…

A pokud jde o Prokletý klub... Na příběhu a osobě Briana Clougha mě nejvíc zaujalo, že on si o sobě myslel, že je bůh. A v jeho případě si to většinou myslelo i vedení klubů. Což je otevřená brána ke konfliktům. A to mě na tom zajímalo nejvíc. Proto jsem se do toho také pustil.

Ono v dějinách a na světě vůbec existuje velice mnoho postav, o kterých by mohl - a možná dokonce měl - vzniknout film. Abychom je víc pochopili a poznali. I zevnitř. Ale nejdříve musím já jakožto scénárista k té postavě něco sám za sebe cítit.

Clough byl hodně kontroverzní. Ale oživil a posunul britský fotbal. To je nesporné. S odstupem času na něj v Británii rádi vzpomínáme. Takže námět ke zpracování i k úvaze…“

 

O Peteru Morganovi se ví, že studoval umění. Zajímalo nás tedy, jak se dostal ke scenáristice.

„Bylo to složité. Na univerzitě jsem se rozhodl nejprve pro studium klasické literatury. Jenže pak jsem při studiu zjistil, že mě to nebaví. A objevil jsem fakultu výtvarnou. Ta mě zaujala a připadala mi zajímavější. Učily mě tam totiž dvě osobnosti. Muž a žena. Oba zcela rozdílní, ale zapálení. Byl to opravdu nádherný a inspirující souboj dvou osobností, dvou povah a dvou vidění. I když oba byli ve výsledku úžasní a dokázali nám výtvarné umění přiblížit jako nikdo jiný. Pochopil jsem tam s nimi, že není vlastně vůbec důležité, co konkrétně studujete, ale jaká je tam atmosféra. A scenáristika? No, možná je to nějaký extrakt z toho, co mi oba dali.“

 

Peter Morgan právě píše TV seriál o současné královně Alžbětě. Tak jsme se zeptali, co ho nejvíc fascinuje na ní, když, jak říká, píše jen o osobnostech, které ho vnitřně zaujmou a inspirují.

„Především, že bez ohledu na to, zda je Alžběta královna nebo ne, je zajímavá jako člověk. To hlavně. Ještě zajímavější je, co v dnešní době symbolizuje. A jak. A přitom, sama na začátku nepředpokládala a ani nevěřila, že by právě ona měla být královnou. A když se to stalo, tak je fascinující, jak ji to změnilo vně, ale jak zůstala uvnitř dál svá a dokázala se personifikovat s její vnější rolí. V tom nejzajímavějším a nejlepším slova smyslu. Budoucí panovníci se na svou roli připravují. Ona ne. A zvládla to v rámci ceremoniálních regulí vlastně zcela osobitě. Navíc je už královnou neuvěřitelně dlouho. Jinak ji už neznáme. Identifikovala se nám s tou rolí. Je tak uložena v našem povědomí. Stala se přímo archetypem. Což má řadu souvislostí. Já ten seriál píšu proto vlastně jako určitou rodinou ságu. Ale s jinou antropologií.

Pro autora je psaní ´královny´ úplně něco jiného než kterékoli postavy jiné. Ne, že bych se musel stylizovat, ale máte úctu už nad klávesnicí. A nechcete tvořit mrtvý pomník oslavné ódy. To o Cloughovi bylo v porovnání s královnou radost psát. Už jen dialogy.

Královna mluví minimálně. Je tichá. To je v rozporu se vším, co scénárista potřebuje a co je pro něj zajímavé. Clough řval, chrlil slova, urážel okolí, byl jako gejzír. To je pak radost psát. Královna naopak téměř mlčí. A když už konečně něco řekne, je to lakonické a moudré. Navíc je tak zafixovaná typově a vizuálně, že byl i problém najít vhodnou představitelku. Hledali jsme ji neuvěřitelně dlouho a těžce. Ale nakonec se podařilo. A garantuju vám, že ta, co jsme nakonec objevili a jež hraje mladou královnu, bude jednou druhou Maggie Smith. Na to si klidně vsadím.

A musím se vám s něčím svěřit. Snad i trochu pochlubit. Královnini lidé dostali nabídku dělat mi poradce. Odmítli. Že chtějí, abych to napsal tak, jak to vidím já, ne abych se řídil jejich ovlivňování. To potěší, jako že mám důvěru. Ale také dost poděsí, neboť to zůstalo na mně. Zejména, když byla dohoda, že chtějí vidět, jak to napíšu. Byl jsem zvědav, jak se k tomu postaví. Mile mě ale nakonec potěšilo, že mi scénář vrátili a nic nevytkli. Ptal jsem se, jak se mi to povedlo a jak jsem to vystihl. Dostal jsem typicky dvorně diplomatickou odpověď:“Vše ve scénáři je špatně a vše je dobře.“ Tak to chápu tak, že tam jsou – a musejí být – nepřesnosti, ale že obecně to zřejmě sedí. A dodnes mě nikdo nijak negativně nekontaktoval. Tak asi ano.“

 

Poslední otázka byla více méně tradiční. Jakou radu má pro všechny následníky scénáristy. Máte už na kontě 6 dětí a 16 natočených filmů, tak máte plné právo rozdávat rady…

„Také jsem četl, že mám šest dětí. A od té doby, co to někdo napsal, se to o mně i tvrdí. Naštěstí s tím manželka nemá problém. Dětí totiž máme pouze pět…

Pokud jde o filmy, tak je jich opravdu 16. Přesto nevím, proč bych měl mít právo právě já radit jiným. Pro mne je nejdůležitější být otcem. Až pak jsem scénárista. Nezasvěcuji život práci za každou cenu a na úkor rodiny. A zda jsem tak dobrý, abych radil, také nevím. Napsal jsem totiž shodou okolností přesně dvakrát tolik scénářů. 32. A těch druhých 16 neuspělo. A tak namísto toho, abych někomu radil, mám sám dost přemýšlení, proč se nenatočily ty, co se nenatočily, a proč se natočily ty, co se natočily. A co by bylo, kdyby se bývaly natočily ty netočené a nenatočily ty natočené. Nejsem s to radit, jak udělat úspěšný scénář. Něco se prostě povede, něco ne. Tak snad, když už ode mne chcete radu, mohu opakovat jen to, co platí plně i pro mne. Chce to psát a pracovat a pracovat a psát. A při psaní a práci neřešit, zda to bude na Oscara nebo na nic. A ani toho - na nic - nelituju. Byl to pokus a snad i poučení, že tudy asi cesta nevede. Jsem rád, že je to u mě – fotbalově řečeno - na plichtu. Příliš brzký úspěch totiž může zničit v člověku jeho talent, a to bych zatím ještě nechtěl…“

 

Beseda skončila, Peter Morgan se ocitl v závalu mikrofonů a objektivů kamer a fotoaparátů. Mezi diskutéry, co si s ním chtěli vyměnit pár slov, byl i sám Karel Schwarzenberg.

 

Peter Morgan

  • britský dramatik a scenárista oceněný Zlatým glóbem
  • proslul především životopisnými snímky osobností hrajících klíčové role ve zvratech 20. století – o britské královně Alžbětě II. (Královna s Helen Mirrenovou),  o diktátoru Idi Aminovi (Poslední skotský král) či závodnících Niki Laudovi a Jamesi Huntovi (Rivalové)
  • jeho studie historických figur spojují drama charakterů s divácky vstřícným a zároveň provokativním zkoumáním politických tlaků doby, ať už v rekonstrukci televizních rozhovorů, jež otřásly Amerikou 70. let, Duel Frost/Nixon podle jeho vlastní divadelní hry nebo v milostně-intrikánském dramatu na dvoře Jindřicha VIII. Králova přízeň
  • byl dvakrát nominován na Oscara a mnohokrát na cenu BAFTA, kterou čtyřikrát získal za televizní film The Deal o rivalitě Tonyho Blaira a Gordona Browna režírovaný Stephenem Frearsem, na nějž společně navázali Královnou

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Hodnocení:  100 %

Richard Koníček

Foto: © Ing. Olga Koníčková, www.febiofest.cz