Pavel Baňka: Blízkost/Proximity aneb neustálá touha po setkávání a sdílení společného momentu či pohledu
Galerie hlavního města Prahy/Dům fotografie - Praha
10. 10. 2017 – 7. 1. 2018
Na tiskové konferenci, pořádané GHMP u příležitosti nové fotografické výstavy, tentokrát výstavy ´Blízkost´, jež je věnována dílu Pavla Baňky, byl autor osobně přítomen. Výstavu zahájila ředitelka GHMP Magdaléna Juříková, poté promluvil Pavel Baňka, který se fotografii věnuje profesionálně od konce 70. let 20. století, a který je rád, že výstava jeho (v podstatě aranžovaných) fotografií nepůsobí přecpaně a že jeho projekt nikdy nekončí, protože člověk jako on fotografuje stále. A na závěr dostal slovo kurátor výstavy Martin Mazanec.
Černošská omladina pózující na karosérii auta, na zápraží domu, na schodišti,
skupinka chlapců v parku,
fotografie rodiny,
Ester Krumbachová s Věrou Chytilovou s přáteli v prostředí fotoateliéru,
matky s dcerami před domem, v zahradě, u moře, v obývacím pokoji.
Tomáš Hrůza s Andreou Průchovou, dvojník Michaela Jacksona,
Pavla Sceranková s dcerou, fotografie sousedů v Benicích,
žena v Havaně,
Markéta Kinterová s dcerou, děti na ulici v Plovdivu,
fotografie životní družky Jindry Vikové a dcery Markéty.
V přízemí Domu fotografie jsou vystaveny např. fotografické portréty z USA (Syracuse), které pořídil Pavel Baňka v roce 1987 -1988.
V dalším podlaží jsou to především rodinné portréty a portréty jeho přátel.
„Výstava Pavla Baňky Blízkost je rozsáhlou sondou do dosud neprezentovaných fotografických cyklů, které vznikaly zejména od konce 70. let do současnosti a mapují jeho fotografickou tvorbu v oblasti portrétní fotografie se sociálním podtextem. Blízkost není systematicky budovaným obrazem společnosti ani formou sociologického či etnografického výzkumu, ale mnohem více jen záznamem setkání fotografa a jeho modelů „doma“ i v různých zemích světa, kde dlouhodobě či krátce pobýval.
Pavel Baňka je solitérem v rámci české fotografie posledních čtyř dekád. Netají se svými silnými vazbami na amatérismus, a s tím související šíří svých „fotografických hledání“, jak často rád označuje mnohost a různorodost ve vlastní tvorbě, která je mimo jiné i silně spjata s pedagogickou a redakční praxí.
Téma výstavy je odvozeno z osobního fotografického deníku Z mého života (1957–2017),
kam řadí Pavel Baňka fotografické počátky spjaté s rodinnou fotografií a doplňuje je o dnešní poznámky a momentky z mobilu.
Výstava je tak výsledkem dlouhodobější práce s autorem v jeho archivu a v mnoha případech jsou vystaveny původní autorovy zvětšeniny. Výběr fotografií respektuje touhu Pavla Baňky pracovat s mnohostí jako s výrazovým motivem,
vymezujícím se vůči střídmosti v instalačním řešení,
která je na několika místech výstavy naznačena jako forma soustředění se na detail či samotné téma výstavy.
Tím se nestává v důsledku rodina, přátelství,
ale naopak autorova touha po setkávání a sdílení společného momentu, pohledu.
Pojítkem pro desítky fotografií, které jsou jak deníkem, dobovou výpovědí nebo jen cestopisnou vzpomínkou, je přímočarý pohled modelů na fotografa. Prostupujícím prostředím se stávají improvizované fotoateliéry sešpendlené autorem z rozličných látek či igelitových ploch na domácích bleších trzích (1984–1987), v americkém komunitním centru pro děti (1987) nebo naopak v současnosti během návštěv ve vlastním domě v Benicích a jiných místech spjatých s aktivitami Pavla Baňky nebo jeho přátel (2013–2017). Pavel Baňka navazuje způsobem fotografování na klasické prvorepublikové ateliéry, kdy potírá autorství a věnuje se cizelování záznamu během improvizovaných situací, ale protipólem jsou série pořízené v exteriérech, kde navazuje do jisté míry na klasický americký novinářský dokument, pouliční styl ve fotografii, kdy svícením reportážním bleskem a užitím velkoformátových aparátů dosahuje v rámci zdánlivých momentek a improvizace podobné preciznosti jako ve svých ateliérech.
Záznam krátkodobého soustředění během sdíleného pohledu modelů odhaluje Pavla Baňku jako fotografa, který není neviditelným pozorovatelem, ale naopak aktérem vstupujícím do rozličných prostředí a vztahů, který vzbuzuje důvěru během intimního záznamu vybraných osob. Soustředění se v tomto ohledu obrací směrem k fotografovi, který většinu z těchto fotografií iniciuje, což umocňuje onen moment setkání. „Jde o proces překračování samoty a způsob mlčenlivého dialogu,“ dodává sám autor ke způsobu práce, která odhaluje velmi osobní oblast v rámci jeho tvorby.“ (text: Martin Mazanec)
Dáme slovo Pavlu Baňkovi
„Dělám vše a nic víc!“
„Člověk to dělá pro radost.“
Výstava a připravovaná stejnojmenná monografie Blízkost je věnována tématu,
které mě v různých etapách práce znovu a znovu přitahovalo a stále přitahuje.
Jde o portréty nejbližších lidí, ale také lidí zcela vzdálených.
O zvědavé sondy do „lidské rodiny“, která navazuje na mou vlastní – cítím se být její samozřejmou součástí.
Náš životní osud a naše místo v této „lidské rodině“ je utvářeno na základě spousty náhodných průsečíků.
Mohli jsme se narodit někomu jinému, v jiné zemi, jiné rasy, v chudobě či v bohatství,
v jiných třídách vzdělanosti a životních možností.
Naše osudy jsou však jedinečné a nevratné.
Možná, že právě toto vědomí mě láká k tomu, abych se znovu vracel k principu lidských vztahů, které právě fotografie v celé své historii vždy dovedla – svou zvláštní schopností vyjmutí detailu z nepřehledného chaosu běhu lidských životů – zobrazit a pozdržet pro ty, kteří přijdou později.
Mně však nešlo o dokument situací, akcí, událostí.
Naopak, o době svého vzniku pro mě často více vypovídají portréty: tváře, výrazy, gesta, dotyky fotografovaných dvojic či skupin lidí a jemné náznaky citových vazeb, které z nich lze vytušit.
Proto mě taková podoba fotografického záznamu od počátku velmi přitahovala.
Vše začalo již v období, kdy jsem se fotografií zabýval jako amatér, nadšenec – kluk, kterému fotografie pomáhala ukojit jeho zvědavost a také touhu po sblížení. Později, už v době, kdy se fotografie stala mým životním osudem, volbou mého nového povolání, jsem se k tomuto amatérismu rád vracel. Zároveň mi v tehdejší době (přelom 70. a 80. let 20. století) v domácí fotografii chyběla poloha, která byla tak typická pro prvorepublikové ateliéry, v nichž zachycování lidských tváří, portréty jednotlivců i rodinných skupin bylo na vysoké úrovni.
Od dětství jsem miloval stará rodinná alba.
Při pohledu na tváře, které jsem v nich viděl, se mi zobrazovala doba,
v níž vznikly, podněcovaly mou fantazii a já jsem domýšlel to ostatní.
Vytvořil jsem si improvizované studio v malé stodole našeho domu, starého statku v Benicích na kraji Prahy. S mou ženou Jindrou a dospívající dcerou Markétou jsme pořádali jednou ročně bleší trhy pro okruh našich kamarádů a sousedů.
Fotil jsem zde portréty jednotlivců a především skupin rodinných či přátelských. V té době mě již podporovala firma Polaroid tím, že některé mé fotografie zakoupila do svých sbírek a poskytovala mi za ně úžasný černobílý materiál, který obsahoval pozitiv i negativ. Mohl jsem tedy instantní malé fotky dávat těm, které jsem fotil, negativy fixovat a později ve fotokomoře zvětšovat na různé formáty.
V roce 1987 jsem byl pozván do USA na rezidenční pobyt v Light Works Center ve městě Syracuse ve státě New York. Tam jsem objevil komunitní centrum Dunbar, místo, kam rodiče dávali své děti na zájmové kroužky. Byla to převážně místní černošská komunita. Chtěl jsem navázat na skupinové portréty z domova, kdy jsem již používal zmíněné polaroidy s negativem.
Fotografoval jsem velkoformátovým fotoaparátem a často jsem užíval velký, výkonný blesk, abych nebyl odkázán na stativ a ateliér se světly.
Rok poté, při pobytu na Kubě, jsem fotil podobné téma,
neměl jsem však polaroid a používal tudíž ploché filmy, musel stále měnit kazety atd.
Bylo to proto mnohem pomalejší.
Fotil jsem převážně děti a rodiny a také studenty ve výtvarné škole, kam jsme byli s Jindrou pozváni.
Dalším pro mě významným cyklem se stali stávkující studenti, které jsem fotografoval během sametové revoluce na konci roku 1989. Okupovali své školy, přespávali tam i v noci. Reprezentovali pro mě významnou složku tehdejší společnosti. Také tehdy jsem vycházel z pocitu, že dějiny zachytím nejlépe fotografováním tváří, nikoliv reportážním záznamem.
Vše, co zmiňuji, se stalo neodmyslitelnou součástí mé fotografické práce, přestože jsem mezi tím často, mnohdy na několik let, toto téma opouštěl a věnoval se jiným oblastem svých fotografických hledání.
K focení lidí, mých blízkých, ale i vzdálených, těch, které bych rád poznal, ale běh času mě neúprosně popoháněl dál, jsem se však stále vracel. Často jsem přemýšlel, jaké osudy se za těmi tvářemi skrývají.
Dlouho jsem se věnoval cyklu fotografií Matky a dcery. Fotil jsem z počátku černobíle, ale od konce 90. let již výhradně barevně.
Používal jsem středoformátové foťáky a barevný negativ. Bylo to nové dobrodružství.
Přenesl jsem svou zkušenost a dlouhodobý zvyk fotit matku a dceru v mé vlastní rodině do jiných rodin,
nejprve v Česku, později v Polsku, v USA a v Číně.
Naše dcera dospěla a přirozeně odešla žít svůj vlastní život.
Chyběla mi a já jsem v těch fotkách snad podvědomě hledal falešnou náhradu.
Zároveň mě však hra na taťku, který si fotí svoje holky do rodinného alba, velmi bavila.
V posledních čtyřech letech jsem se vrátil k tématu improvizovaných ateliérů, jako byly kdysi benické bleší trhy na našem statku.
Vše je spojeno podobnými vztahy mezi fotografem a jeho modely.
Je to jakási společná hra, kdy fotograf je sice režisérem scény, ale protagonisté improvizují své výstupy sami.
Pokouším se také o některé „remakes“, tedy o návrat po časové ose (rodinné skupiny, matky a dcery). Fascinuje mě faktor času, který vidíme prostřednictvím tváří, ale také ve změnách postavení členů rodin. Dcery se stávají matkami, synové otci. Také se mění závislosti, děti postupně přejímají role ochránců, kterými jim byli jejich rodiče. Fotografie jsou malými sondami do času, do osudů, do jemných nuancí, které lidská tvář vyjadřuje bezděky a které jsou snad právě proto tichým odrazem naší osobní historie.
Pavel Baňka, srpen – září 2017
Pavel Baňka (* 1941 v Praze)
- žije a pracuje v Praze
- od počátku 90. let působí také jako pedagog
- 1994-2016: vedl ateliér fotografie na Fakultě umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem
- pravidelně přednáší na univerzitách ve Velké Británii a v USA
- je zakladatelem a šéfredaktorem mezinárodního časopisu Fotograf
- jeho tvorba je zastoupena v soukromých a veřejných sbírkách, mj. Musée de la Photographie, Charleroi, Belgie; George Eastman House, Rochester, New York, USA; Art Institute of Chicago, USA; Paris Audio Visual, Francie
- jeho fotografie jsou vystavovány v galeriích, muzeích a v rámci festivalů po celém světě
110 00 Praha 1
Revoluční 5
Hodnocení: 89 %
Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva)
Foto: © Ing. Olga Koníčková
Více zde: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/pavel-banka-reflexe-aneb-akt-s-kovovym-obloukem/