Ostrava divadelní aneb navštívili jsme (za všechny jiné) jenom Komorní scénu Aréna

16.09.2015 09:24

Ostrava – září 2015

 

Mnoho je věcí, jež jsme chtěli tak trochu poznat za našeho týdenního pobytu v Ostravě. Mezi mnohé – více méně transparentní a všeobecně sledované – Nová Karolína, Vítkovice, galerie a muzea, a další a další – jsme samozřejmě obrátili pozornost i k ostravské divadelní scéně.

Malá osobní dumka nad ostravským divadelnictvím

S ostravskými herci (i když nejen) jsem se seznámil už v dětství. Mým milovaným byl nezapomenutelný a všestranný Josef Kobr. Byl, pravda rodilý Kladeňák, ale od roku 1947 až do konce svého života působil v Ostravě, tak jsem ho bral jako Ostraváka. A basta. Ve třiadvaceti letech, v roce 1975, nás uchvátil TV seriál, rodinná sága, jejíž hrdinové nikdy neztratili nic ze své zemitosti, vyrobený tehdejší ČST podle stejnojmenného románu V. Martínka. Zamiloval jsem si nejen starobylý grunt Poštulkových na severní Moravě hned vedle černé, havířské Ostravy, ale i jednu z protagonistek seriálu, představovanou paní Milenou Asmanovou, z tehdejšího Státního divadla v Ostravě, kde tahle krásná a mne veskrze okouzlující dáma, působila od roku 1960 až do roku 1993. Nebyla sice také rodilá Ostravačka, byla z Brna, ale to její ´zostravštění´ bylo stoprocentní. A vůbec mi nevadilo, že jí v té době bylo o generaci víc než mně. Léta plynula a já sledoval v běhu času další a další herce z Ostravy. Tentokrát opravdu rodilé. Mima Jaroslava Čejku, komplikovaného Miroslava Etzlera, nezařaditelnou Věru Chytilovou, smutnou postavu Evu Jakoubkovou, vynikajícího Vladimíra Javorského, multifunkčního Richarda Krajča a další. A činím tak vlastně dodnes. I když jsem měl štěstí a setkal se osobně s mnoha herci a herečkami za svého působení v tehdejší ČST, nikdy jsem se nesetkal s živým představitelem ostravského herectva ´face to face´. Až asi před čtyřmi lety se poštěstilo. V pražském divadle Minor. Tam jsme poznali pravou ostravskou herečku, která se dokonce opravdu v Ostravě i narodila a hrála až do doby, než přešla do Prahy, ve vynikajícím ostravském divadle Petra Bezruče. Jmenuje se Ivana Stejskalová a vůbec mi nevadí, že je Ivince o generaci méně než mně. Troufám si říci, že jsme se s ní skamarádili. Čas nás ale už zase rozevlál do jiných působišť. A tak nám nezbylo, než se už konečně do té Ostravy, Ostravy divadelní, osobně podívat. Alespoň na skok.       

 

Divadla v Ostravě v běhu času

Dnes se dá ostravská divadelní scéna brát – jak se módně říká – za ´silného hráče´ na našem celostátním divadelním kolbišti. Ale nebylo tomu tak odedávna. Až do roku 1880 totiž Ostrava nedisponovala žádným opravdovým pravidelným divadlem. Na vině byly doly a hutě. Samozřejmě. Ale jejich postupný rozvoj znamenal také pracovní příležitosti, a pro nemnohé i zisky. A to lákalo další a další obyvatele. A protože byla Ostrava zcela samozřejmě a bez problémů trojjazyčná (česky, polsky, německy), a tudíž trojnárodnostní, začala se početně rozrůstat. Stávala se tak opravdovým městem. A to se vším všudy. Tedy až na to divadlo.

Zprvu to řešila úprava divadelního sálu městské střelnice, kde od 1881 mohly obstojně a důstojně působit dokonce i pozvané operní a operetní ansámbly. Městská společnost si ale žádala městskou infrastrukturu.

 

A tak v roce 1895 vzniklo divadlo. V Deutsches Haus. Otevřeli ho ostravští Němci a začali zvát německy hrající soubory z Rakousko-Uherska, tehdy - pruského – Slezska a z Německa jako takového. Ale pořád to byla více méně improvizace.

 

První divadlo v Ostravě vzniklo v roce 1907. A opět se o to přičinila německá část ostravské populace. Divadlo se stalo rázem, a logicky, středobodem ostravské kultury. Ostravští Češi si to ale nenechali líbit, a tak o rok později se vzpamatovali a v Národním domě vzniklo i divadlo české. To už doba nazrála a nezávisle na těchto dvou scénách vznikaly v Ostravě i četné a v té době nesmírně oblíbené kabarety. Otevíraly je hlavně místní hotely. Pod svá křídla ale takový kabaret zahrnula třeba i česká scéna v Národním domě.

Ostravské divadelnictví se ale rozjelo až po roce 1918. Víc po válce a nejvíc od roku 1989.

 

Kam dřív?

Pomineme-li tedy různé a četné malé scény, alternativní divadelnictví, nabízí – podle nás – Ostrava několik základních divadelních scén. Především je to již slovutná instituce zvaná Národní divadlo moravskoslezské (oficiálně založené v roce 1919). Podobně jako pražské Národní divadlo má i tohle ostravské Národní víc než jednu scénu. Musí. Zastřešuje totiž 4 stálé umělecké soubory (opera, činohra, opereta/muzikál a balet). V Divadle Jiřího Myrona (budova onoho výše zmíněného historického Národního domu) provozuje operetu, muzikál, činohru a balet. Divadlo Antonína Dvořáka (druhdy zvané Městské divadlo), které jsme si stačili prohlédnout alespoň z venku, nabízí divákům opery, činohry a balet.

 

Stejně zběžně, ale navíc ohromeně, jsme si stihli prohlédnout – jen zvenku – i pozoruhodné Divadlo loutek Ostrava. Rokem jeho vzniku je rok 1946. Tehdy v sále historické budovy na Masarykově náměstí (tenkrát zvaného nám. Lidových milicí, vzniklo amatérské loutkové divadlo pod půvabným názvem Dřevěné království. Hrálo o nedělích pohádky. V roce 1953 se už ale přeměnilo v profesionální loutkovou scénu, a dostalo konvenční jméno -  Krajské divadlo loutek. Po roce 1989 se tohle divadlo postupně změnilo v progresivní a zajímavé (už z venku, jinak nám, žel, nebylo dáno je poznat) Divadlo loutek Ostrava.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dalším významným ostravskýmdivadlem, jež jsme ale neviděli vůbec, je osvědčené Divadlo Petra Bezruče. Ač nás také zajímalo, čas nám vyměřený (tedy ten v Ostravě) to nedovolil.

 

Proč, Komorní scéna Aréna (na foto u mostu vpravo) a my?

 

A tak jediné divadlo, jež jsme v Ostravě navštívili, bylo divadlo - Komorní scéna Aréna. Proč? Důvodů bylo víc. Jednak se právě v době naší návštěvy Ostravy konalo zahájení nové sezóny tohoto divadla, jednak se v týž den konala i vernisáž výstavy ve foyer divadla, jednak bylo přišedším ten den umožněno prošmejdit celé divadlo i za kulisami, jednak byla Komorní scéna Aréna, vyhlášena v roce 2013 Divadlem roku a jednak se od 26.10. do 2.11. 2015 bude konat v Praze festival ´Ostrava v Praze´, kde se představí Pražákům ostravská divadla, mezi nimiž nebude chybět ani Komorní scéna Aréna. No, a pak tam k nim nezamiřte…

 

Jak šel čas? 

I Komorní scéna Aréna má své předobdobí. Vznikla totiž z někdejšího ostravského Divadla hudby. I když šlo zprvu opravdu o divadlo hudby, divadelní představení se na program vkrádala stále víc a víc a stále pravidelněji. Za zlatou éru označují Ostraváci samozřejmě 60. léta, kdy zde působilo proslulé amatérské (sic!) Divadlo Waterloo. A situace se stávala, co do dramaturgie, ale neúnosnou i poté. A původní Divadlo hudby se rok od roku víc měnilo v komorní divadelní scénu. Až přišel rok 1986 a tehdejší ředitel Divadla hudby, Jaroslav Pochmon, začal zcela nekompromisně prosazovat novou koncepci tohoto stánku. Trvalo to až do roku 1993, kdy už vznikl stabilní a stálý samostatný herecký soubor. A od roku 1994 se už nemluví o Divadle hudby, ale o Komorní scéně Aréna.

A pak už to šlo, ráz dva.Od úspěchu k úspěchu. Stačí jmenovat přímo přelomovou inscenaci, o které povědomí přeteklo až za hranice Ostravy. Byla to kultovní inscenace Radovana Lipuse ´Průběžná O(s)trava krve´, inspirovaná hornickým folklórem a místní kabaretní tradicí.

Divadlo sbírá každoročně nominace i ceny Thálie, nominace i ceny Alfreda Radoka a jiné další pocty. Asi největší úspěch Aréna ale dosáhla v roce 2014. Na slavnostním večeru v pražském Studiu Hrdinů získala cenu nejvyšší - stala se Divadlem roku 2013. Mimochodem, jako první nejen ostravské, ale moravské divadlo vůbec.

Před vernisáží hurá za oponu

Pohled do zákulisí divadla je vždy lákavý. Nenechali jsme si ho pochopitelně ujít ani my. Jednalo se ale o komentovanou prohlídku, protože divadlo není holubník a lidé z venku by tam zabloudili nebo něco pokazili. Anebo obojí. Tak raději s doprovodem zkušeného herce. A na škodu to nebylo. Mnohé jsme se dozvěděli, na mnohé mohli zeptat a mnohé jsme viděli.

Připomeňme důležitou informaci. Komorní scéna Aréna – jak už řečeno - vznikla v roce 1994. Kromě divadelních představení se věnuje i jiným žánrům od promítání filmů, přednesům básní až po komponované večery. Až do roku 2005 sídlila v několika patrech domu na ostravském Masarykově náměstí. Byla tam krajně nezvyklá dispozice divadla. Ze šatny spojené s bufetem se procházelo úzkou chodbou zákulisím divadla přes jeviště do malého stupňovitého hlediště s dřevěnými lavicemi. To bylo sice kuriózní, trochu to připomínalo obdobný problém pražského divadla Na zábradlí, ale už to tak dál nešlo.   

Proto od roku 2005 sídlí Komorní scéna Aréna v jiné budově, v budově bývalé knihovny, v námi navštívených prostorách na nábřeží řeky Ostravice. Relativně nedávno, v roce 2011 je divadlu a jeho návštěvníkům k dispozici nový prostor - zastřešená terasa. Autorem návrhu je ing. arch. Witold Sikora. My jsme se tam potkali s roztomilou kravičkou. Byla ale z plastu.

 

A teď k prohlídce. Odborníci hovoří o novém divadelním umístění jako o ´noblese a syrovosti´.  Snahou autorů bylo stvořit interiér, ´s nímž se mohou návštěvníci i soubor scény identifikovat´.  Ano, divácký interiér na nás opravdu působil komorně, intimně a lidsky. To můžeme potvrdit. Od vstupního průchodu až po hlediště. Ale zákulisí, nemůžeme si pomoci – snad tím fofrem při prohlídce – na nás působilo děsně spletitě a místy i záludně. Místa zoufale málo. A sám průvodce nám prozradil, že divadelní zkušebna je současně i sušárnou vypraných kostýmů, čímž pádem se velké umění připravuje běžně pod šňůrami s velkým prádlem. Napadlo nás, sjednocující pojmenování pro sušárnu a zkušebnu jako ´sušebna´.

Ale co divák nevidí, to diváka netíží. Herci si zjevně nestěžovali.

 

 

 

 

 

Návrh interiéru zkrátka a dobře prostě vycházelz možností a charakteru samotných prostorů. Z dispozic budovy z 20. let 20. Stol. A to je vlastně chvályhodné, i když nesporně limitující. Původní interiéry se tvůrci snažili ´podpořit a dotvořit´. Nepoužívali třeba podhledy, ale trámové stropy. Je to milý výtvarný prvek. A to je šlechtí. Vizuální účin takových stropů na schodišti navíc násobí průsvitný závěs ohraničující prostor. Závěs a světlo za ním působí na diváka dobře, ale špatně se – a navíc v davu jdoucím ve svižném tempu – fotí.

Nosné zdi bez štuku a jen omítkové jádro upozorní na nosnost a věk. Prostor mezi schodištěm a foyer propojen. Zajímavé jsou ponechané industriální detaily. Starobylý hydrant, rozvaděč, či vzduchotechnika jako přiznaná součást designu. Dělící stěny barevně a ornamentálně oživeny. Světla s logikou, jakož i nátěr na betonové podlaze, ocelové dveře či kožený závěs.

Podium baru variabilní. Pro malý koncert i autorská čtení. Bar je navíc svůdně prosvětlen. I foyer nabízí varianty. Včetně skládacích posedů, stolky, lampy a opět nerušící světla. Radiátor je tu tak trochu za sochu. Dveře na terasu jsou samozřejmě prosklené a zvětšují prostor.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pozornost zaslouží toalety. MgA. Marcela Steinbachová a MgA. Rastislav Juhás to vidí takto:

 

„Místnost s neonovými nápisy. Místnost květinová. Místnost zrcadlová. Místnost s ornamenty. Dámská umývárna bílá, pánská černá. Místnost s pisoáry jako místo Duchampova surrealismu. Toalety navrženy do nejmenšího detailu. Vestavěné zásobníky na papírové ručníky, vestavěné koše. Atypické věšáčky, zarážky, kliky. Radost z detailu i z celku.“

 

Potvrzujeme. Jedno jsme stačili navštívit. Foto doloží, že to stálo za to, a že to je bomba…

 

Dodejme, už jen věcně, že jeviště má hloubku 5,875 m, šířku 7,507 m a výšku cca 6 metrů. Nad jevištěm ve výšce 3,1 metr  vede technická lávka (po té jsme se v obavách a téměř ve tmě osobně přeplížili) a o dalších 2,5 metru výš je umístěna stropní konstrukce se světly. Hlediště je pro 100 diváků.

Foyer divadla je koncipován pro konání výstav.V den naší návštěvy tu byla první výstava nové sezony, jež se má odehrát pod mnohoslibným heslem: Rok něčím tragikomický. Tak uvidíme. Ostraváci po celou sezonu, my v Praze, při hostování Komorní scény Aréna.   

 

Výstava: Evžen Sobek - Life in Blue – fotografie

Evžen Sobek - autor vystavených fotografií se narodil v roce 1967 v Brně. Vystudoval strojní fakultu ČVUT v Brně a Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. V současnosti působí jako nezávislý fotograf a pedagog.Vede semináře a fotografické workshopy na univerzitách a odborných školách v ČR. Je zakladatelem Fotoškoly Brno a mezinárodní fotografické soutěže Frame. V tvorbě se věnuje zejména dokumentární fotografii. Jeho práce jsou zastoupeny ve veřejných i soukromých sbírkách v Evropě, USA, Izraeli a Japonsku.

Výstava, kterou jsme shlédlive foyer Komorní scény Aréna, měla název Life  in Blue.

Autor se na umělecko-dokumentárních fotografiích ptal, kdo jsou majitelé nafocených přístřešků, kteří pro své stavby používají obdobný recyklovaný stavební materiál jako obyvatelé latinskoamerických favel, černošských ghett či afrických slumů? Co je motivovalo budovat druhý domov právě takový a právě tam, kam ho umístili? Co vede členy komunity (manželky, děti, příbuzné, známé) k takovému dobrovolnému (?) přebývání? Je to potřeba, povinnost, radost následovat spřízněného člověka kamkoliv? Touha po meditaci v přírodě? Čím je kompenzován pobyt obyvatel karavanového ghetta? Sobkovy fotografie neprozrazují interiéry karavanů. Jejich přístavby, vylepšení, výzdobu, doplňky, detaily, jejich skryté kouzlo a intimní tajemství obyvatel. Otevírá se tak prostor pro naši fantazii, naše pokusy vmyslet se do role těchto svébytných karavanistů. A o tom byly vystavené fotografie Evžena Sobka.

Bujnou autogramiádou herců divadla konanou přímo v průjezdu divadla jsme neradi opouštěli Komorní scénu Aréna, pádili jsme totiž  za dalšími a dalšími objevy a poznáváním Ostravy.

 

 

 

 

 

Komorní scéna Aréna

28. října 2 - 701 85 Moravská Ostrava

Mgr. Renáta Huserová, ředitelka

Bc. Ivan Krejčí, umělecký šéf

Tomáš Vůjtek, dramaturgie

www.divadloarena.cz

 

Email: info@divadloarena.cz

Telefon: +420 595 155 595

Pokladna: tel.: 595 155 595

e-mail: rezervace@divadloarena.cz

Pokladna je otevřena:

po – pá: 10.00 - 12.00 a 13.00 - 18.30 hodin

so, ne a svátek: hodinu před představením

 

Hodnocení:  99 %

 Richard Koníček

Foto: © Ing. Olga Koníčková