On/a na filmovém plakátu 60. let aneb byli jsme tehdy velmoc, i když jen plakátová

22.12.2015 19:00

Francouzský institut  - Galerie 35 – Praha

20. 11. 2015 – 5. 1. 2016

 

Po delší přestávce, způsobené tragickými listopadovými událostmi v Paříži, jsme se za www.www-kulturaok-eu.cz vydali do výstavní galerie Francouzského institutu na výstavu filmových plakátů, na kterou jsme již před pařížskou tragédií pozvánku dostali.

 

Zde nás dychtivě očekávaly plakáty, které zachytily í ženské i mužské herecké ikony francouzské kinematografie 60. let 20. století (Gérad Philipe, Brigitte Bardot, Luis de Funés, Jean Marais, Yves Montand, Simone Signoretová,  Pierre Stalke, Alain Delon, Marie Laforetová, Lino Ventura a Jean Paul Belmondo)). Vystavili jsme vybrané originály československých filmových plakátů, které doprovázely letošní 18. ročník Festivalu francouzského filmu a které na výstavu zapůjčila NFA.

 

 

Filmový plakát

na Západě nástroj kapitalistické soutěže, reklamního nátlaku

měl být v socialistických zemích čirým uměním.

Tam, kde neexistoval volný trh ani konkurence, měl plakát sloužit jako osvětový materiál.

Měl tříbit vkus, vychovávat divácké oko. Ještě do konce 50. let zpravidla popisoval filmový děj

(viz první z chronologicky vystavených plakátů k adaptaci Dostojevského Hráče).

Na začátku 60. let se umělci od jednoznačnosti sdělení začali odklánět.

Nejlépe definoval novou podobu plakátu jeden z předních tvůrců, Karel Teissig:

“Úspěšný filmový plakát má být krásný, poněkud tajemný, svrchovaně inteligentní, stručný a nápaditý.“

A právě z tohoto předpokladu vznikl fenomén čsl. filmového plakátu 60. let 20. století.

 

Vysoké estetické kvality si však nepovažovali všichni. Především ředitelé kin cítili, že divácké oko do kina přivede spíš známá tvář.

Jak je patrné z vystavených plakátů, snažili se jim umělci do jisté míry vyhovět, aniž by ovšem rezignovali na ryze autorské pojetí.

Není-li v umělcově zájmu zobrazit tvář, obrací se jinam.

Hravá koláž s notnou dávkou fantazie je vlastní Karlu Vacovi (Nápadník).

Nejrůznějších materiálů v e tvorbě využívá Bedřich Dlouhý (struktura dřeva na plakátu Hirošima, má láska).

Jednoduchou grafikou se na počátku své tvorby vyjadřoval  MIlan Grygar. Využíval kombinace prázdných ploch s fotografií a nápadnou typografií (Muž a žena, Probuď se a zabíjej, Diamanty).

Daleko větší důraz na typografii kladl Zdeněk Ziegler (Benjamin).

Od pol. 60. let inspiruje naše umělce znovuobjevený surrealismus (Josef Vyleťal: Černý Tulipán, 1967)

a secese (Zdeněk Kaplan: Láska bez předsudků).

 

Na sklonku dekády se dokonce prosazuje pop art (Karel Machálek: Dům Boriů, Ukradené polibky, Bela-donna).

 

Od konce 50. let bylo samozřejmostí, že se pro každý uváděný zahraniční film nechal vytvořit originální plakát. Zadavatelem těchto zakázek byla Ústřední půjčovna filmů, která povinně odevzdávala k archivaci několik kusů plakátů od každého titulu, resp. verze, Československému filmovému ústavu, předchůdci Národního filmového archivu. Pracovníci ústavu přijali do sbírek 5 kusů od každého titulu a verze. Zbylé plakáty byly označeny jako skartmultiplicitní a odsouzeny k likvidaci.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

NFA se je však nyní rozhodl nabídnout široké veřejnosti a z výtěžku financovat doplňování sbírky plakátů. Všechny zde vystavené plakáty si proto můžeme zakoupit právě v Národním filmovém archivu (Helena Černohorská: e-mail: helena.cernohorska@nfa.cz.

 

www.ifp.cz

www.nfa.zc

Hodnocení:  99 %

Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva)

Foto: © Ing. Olga Koníčková