O čo ide Idě aneb jak hledat lásku k ostatním v sobě samých

27.02.2017 10:15

Kino Rudolfinum – Praha

16. 2. 2017

 

Galerie Rudolfinum si předsevzala nelehký a nevděčný úkol rozšířit už beztak neotřelou výstavní dramaturgii, v rámci doprovodných akcí, neméně neotřelými filmovými projekcemi. Proto, po dohodě s hudební částí Rudolfina, v prostoru Sukova sálu vzniklo příležitostné Kino Rudolfinum.

 

Projekce zde uskutečňované jsou zdarma a vždy nějak navázány k právě probíhající výstavě. Dávají jí tak svým přesahem další rozměr. K současné výstavě Juergen Teller: Enjoy Your Life! (viz. náš článek http://www.www-kulturaok-eu.cz/news/juergen-teller-enjoy-your-life-aneb-budme-pritom-stale-svi/) to byl mimo jiné film Je muž, který je vysoký, šťastný? (viz. náš článek  http://www.www-kulturaok-eu.cz/news/je-muz-ktery-je-vysoky-stastny-aneb-kdyz-zrusime-syndrom-mluvicich-hlav/) a také film O čo ide Idě, který jsme v Kině Rudolfinum zhlédli za www.www-kulturaok-eu.cz  16. 2. 2017.

 

Distribuce to vidí pragmaticky…

„Neuvěřitelný zájezd hráčů České filharmonie do romských osad na východním Slovensku a jejich spolupráce s Idou Kelarovou, souborem Čhavorenge a místními romskými dětmi. Měli deset dní na to, aby děti naučily písně, které spolu s nimi na pódiu zahraje skupina hráčů České filharmonie.“

 

 

 

 

 

 

 

 

A to je vše. Jenže, co vše se za tím skrývá, se z té informace nedozvíme.

 

Dá se říci, proč by, je na divákovi, aby na film šel a aby si zjistil, co a jak. Ale není divák jako divák. O čemž jsme se koneckonců přesvědčili při projekci i na vlastní oči a uši i my, na www.www-kulturaok-eu.cz. Měli jsme totiž ´štěstí´, že do plného promítacího sálu se usadili - kus od nás - dva hoši, co celý film prosmáli. Pokud možno tak, abychom my kolem věděli, že se smějí. Neříkáme, že ve filmu nebyly i veselé záběry, ale zajímavé bylo, že my ostatní jsme ten film viděli jinak. A náš spontánní potlesk, všech až na ty dva a ve stoje, provázející závěrečné titulky, hovořil o tom, že to celé zase až taková bžunda nebyla…

 

Ida Kelarová

Kdo ona dokumentární Ida je? Nelze sice říci, že bychom o ní neměli povědomí, ale přece jen. 

Narodila se jako Bittová a je sestrou jiné výjimečné postavy hudební scény, Ivy Bittové.

Ida Kelarová je unikátní a nezaměnitelnou postavou našeho a dávno už i minimálně evropského hudebního světa. Je, jak neustále a hrdě zdůrazňuje, poloviční Romka. Nestydí se za to, je na to pyšná. A jak ve filmu opakovaně dodává, její otec byl Rom. A – jak doplňuje – styděl se za to, a to tak moc, že se s tím stigmatem utrápil k smrti.

 

Romové mají vesměs blízko k muzice. Ida v takové hudební rodině vyrostla. Není divu, že i ona se odmala hudbě věnovala. Vystudovala hru na klavír a violoncello na Janáčkově konzervatoři v Brně. A jak kdesi uvedla, za svého největšího učitele ale považuje otce.

Koloman Bitt byl vynikající muzikant a hudbou žil. Zasvětil jí i Idu a Ivu, dvě ze tří jeho dcer.

Ida Kelarová prožila část života v zahraničí. V Norsku, Dánsku a v Anglii. Stala se tam především mimořádně respektovanou a specifickou zpěvačkou. Je ale také skvělou muzikantkou, sbormistryní, hudební aranžérkou a schopnou producentkou.

Po návratu do ČR dokázala skloubit zkušenosti, znalosti a schopnosti ze zahraničí s kořeny, jež nikdy neopustila a které svou prací povznáší – s východní a hlavně romskou kulturou.

 

 

Z Anglie se vrátila v roce 1995. Ihned pokračovala v tom, co dělala už tam. V rámci školy ISHV (International School for Human Voice), kterou tam založila, pracuje s talenty a zejména lidským hlasem jako takovým. K tomu si přidala ještě pořádně těžké břemeno, jímž je specializovaná pomoc talentovaným romským dětem a mládeži.

 

 

 

 

 

 

 

 

Její až neuvěřitelná schopnost, vložit niterné emoce do hlasu, je proslulá. A přestože zpívá jen romsky a my, Neromové, slovům nerozumíme, není to na překážku. Už tím, jak zpívá, v nás vzbouzí emoce, jako kdybychom slovům rozuměli, a oslovuje tak vlastně kohokoli, bez jazykové bariéry. Podvědomě rozumíme, neboť zpívá o nás a za nás. O tom, co je v nás a co si - na rozdíl od Romů – už nedokážeme ani pořádně uvědomovat. 

 

Desiderius Dužda – Dežo

Partnerem a nejbližším spolupracovníkem Idy Kelarové je kytarista, zpěvák a skladatel, jeden z nejvýraznějších romských muzikantů vůbec. I on začal hrát už ve 4 letech, i on je z hudební rodiny, i jeho vyučil otec - Vojtěch Bela Dužda (jeden z nejznámějších bračistů).

 

Dežo začal po jejím návratu s Idou Kelarovou v roce 1997 spolupracovat.  Vznikla jejich společná skupina Romano rat (Romská krev) a mezinárodní pěvecký sbor Apsora (Slzičky).

Symbióza obou je dokonalá. Ida zpívá, Dežo skládá. Jeho písně, převážně v podání Idy, se zpívají u nás i cizině. Je specialista na romské vícehlasy a vokálové harmonie. I on rád předává. Zejména techniku hry na kytaru a harmonické postupy. Věnuje se romským talentům, aby jim vštípil to nejtypičtější pro jejich – bytostně romskou - hudbu.

 

Oba vedou občanské sdružení Miret, podporující talentovanou romskou mládež.

 

Romano drom 2016

Dokument O čo ide Idě je o jedné z jejích aktivit, pravidelné každoroční letní škole Romano drom (Romská cesta).

Film zachycuje Idu a jejího společníka, jejich neskutečně obětavé úsilí na cestě od výběru talentů, přes jejich soustředění na letním táboře, zvládnutí jejich odlišných povah a společného temperamentu, jak je motivují k cílevědomé práci zakončené koncerty.

 

Díky Romano dromu prožije 6 desítek vybraných romských dětí z České a Slovenské republiky velkou školu. Jde vždy o děti od 13 do 19 let, ze sociálně slabých rodin, z vyloučených lokalit, z romských osad a z ghett.

O děti, které si díky vedení Idy, během těch dvou týdnů tábora postupně uvědomí samy sebe, najdou svou identitu, získají hrdost na své romské tradice, z nichž sice vyšly, ale už jim samy moc nerozumí, a také s pocitem sounáležitosti a sebevědomím, že jsou schopny dokázat společně i cosi krásného a silného.

Jsou to 2 týdny tvrdé práce, hudby a tance pod vedením Idy a nakonec – ano - i hudebníků České filharmonie.

 

Během tábora se Ida nesnaží jen secvičit s dětmi zpěv a nazkoušet vystoupení.

 

  • Cíl její školy je závažnější.
  • Snaží se přesvědčit ty talenty, že talent sám o sobě ještě moc neznamená, že musí mít samy zájem se rozvíjet i po táboře a motivuje je tak, k cílevědomé práci na sobě samých.

 

Ve snímku jsme svědky, že Ida s dětmi jedná vždy s úctou, pochopením, ale také tvrdě, přísně a nekompromisně. Spatříme ji ve chvílích naprostého vyčerpání, zmítající se v pochybách o reálnosti své cesty, o tom, zda to vůbec má smysl, stejně jako její pozvolné radosti, že se nakonec práce přece jen daří, až k nádhernému triumfu při závěrečném koncertě v pražském Rudolfinu, kde ona řídí sbor a šéfdirigent filharmonie Jiří Bělohlávek osobně filharmoniky.

Je to nádherné vítězství nad malostí, uvědomění si osobitosti protagonistů ve sboru i naznačení jejich další možné cesty. Teď už záleží jen a jen na každém z nich.

 

 

 

 

 

„Děkuji vám, naše milé děti. Děkuji za vaši pokoru, úctu k nám všem, za to že si uvědomujete svoji zodpovědnost samy za sebe, za vše, co jste objevily ve svých nitrech a předaly na koncertech dál. Všem se vám klaním. Ušly jste společně kus cesty. Byl to opět nadlidský úkol. Ale Romská cesta (Romano drom) je trnitá. Je i bolavá, ale i plná radosti, lásky, pokory a života. Pevně věřím, že to vše, co společně prožíváme, tvoříme a budujeme, má obrovský význam,“

říká Ida a pro nás k tomu ještě dodává:

„Děti na sobě velmi tvrdě pracují a jako Romové na sobě musejí pracovat dvakrát více než děti neromské. Učíme je, že jako Romové mohou být nejen oceněni, ale i přijati společností. Získávají tak sebedůvěru, která je důležitá pro jejich osobní růst. Zároveň motivují i další děti, své vrstevníky. Záleží nám na tom, abychom tvořili vzory, které dětem chybí. A těmi vzory už dnes jsou. … Motivujeme děti k tomu, aby si uvědomovaly, že v dnešní době mají více možností, než měli jejich rodiče, těchto možností využily a vážily si jich, i příležitostí, které dostaly. Svou práci děláme pravdivě a celým srdcem, protože nám záleží na tom, aby romské děti v této nastoupené cestě dále pokračovaly.

 

A i když se nám nepodaří namotivovat všechny děti ke vzdělání, staráme se o to, aby si vybudovaly lepší život, než se podařilo jejich rodičům. Chceme, aby byli všichni v dospělosti soběstační, zakládali funkční rodiny, a mohli se tak stát dobrými rodiči. Aby romské děti uspěly, musejí na sobě opravdu tvrdě a intenzivně pracovat,“

 

 

Při letní škole se totiž děje něco, co je na první pohled skoro až neuvěřitelné a zdá se i nemožné. Díky Romano drom a její duchovní, ale skoro už i fyzické ´matce´ Idě Kelarové se na jednom pódiu koncertní síně Rudolfina setkávají akademičtí filharmonici, členové jednoho z vůbec nejprestižnějších světových těles a s nimi talentované romské děti z vyloučených lokalit, ghett a osad. A hle, jsou si tu v té chvíli vlastně rovni. Pojí je hudba,kterou žijí.

 

Unikátnost a dalekosáhlý význam akce si ale plně uvědomuje právě i Česká filharmonie. Hudebníci, dobrovolně a s pochopením pro to, o co ide Idě nejen, že doprovázejí dětský romský pěvecký soubor na koncertech, ale z čistého pochopení a vlastního zájmu dětem pořádají navíc i zábavné, ale poučné a inspirující muzikantské workshopy.

 

Česká filharmonie se do projektu zapojila již potřetí. A zájem špičkových hudebníků trvá dál.

 

A o co tedy ide Idě Kelarové, po zhlédnutí filmu už vlastně víme i my diváci. A držíme palce jí i těm ´jejím´ dětem.

 

A až na ty hošany bylo znát, že lásku k druhým v nás nalézt i přes okoralost doby, lze. Jen to chce chtít. Což ale platí pro obě strany jedné lidské mince. Zázraky neudělá ani Ida Kelarová.  

Malá vizitka režiséra, scénáristy a spoluproducenta filmu O čo ide Idě?

 

 

Tomáš Kudrna

  •  narodil se v Praze (1974)
  • vystudoval na FAMU režii (2001), o něco dříve i kameru (1999)
  • podílel se na pořadech pro ČT (Za zdí, 2004, České hlavy, 2006, Port, 2007, Příběhy domů, 2009, Vesnicopis, 2011, Na cestě, 2011)
  • výrazně zabodoval filmy o domácím násilí (To všechno z lásky, 2004 a Jen se dívej, 2005). Za oba dostal při udílení ceny Trilobit, čestná uznání
  • z autorských filmů uspěly První mezi rovnými (2007)a Vládneme,nerušit(2007), který dostal cenu Trilobit
  • spolu s ARTE France a ČT natočil i dokument Trouble making Genius o Ottovi Wichterle. Film byl uveden jako jeden z mála českých dokumentárních pořadů v televizích 40 zemí světa a kromě českého Trilobita získal i Golden Remi Award v Houstonu
  • film Mlčeti zlato (2010) o sporech obyvatel kyrgyzské vesnice, ležící v blízkosti zlatého dolu byl zase jako první český dokument podpořen americkou nadací Sundance Documentary Film Fund.
  • 2011 uvedl do kin také film Po dlouhé noci den (v koprodukci s německou televizí RBB) o osudech tří nuceně nasazených žen v nacistickém Německu
  • Stejná koprodukce stála i za celovečerním dokumentem Hledá se prezident o naší první přímé volbě hlavy státu
  • film O čo ide Idě je zatím jeho poslední (2016)

 

Titul: O čo ide Idě (TV film)

Anglicky: Ida’s Mission

Země původu: Česko / Slovensko, 2016, 67 min

Režie a scénář: Tomáš Kudrna 

Produkce: Tomáš Kudrna, Alena Müllerová 

Střih: Evženie Brabcová 

Zvuk: Daniel Němec

Žánr: Dokument

 

Hodnocení:  100 %

Richard Koníček

Foto: internet