Macbeth v D21 aneb když (divadelní) krev na hercích i divácích ulpí

17.01.2017 10:20

Divadlo D21 – Praha

13. 1. 2016

 

Malá divadla mají velkou smůlu (nebo štěstí?), že musejí divákům servírovat co chvíli nové premiéry. A protože inscenace po pár reprízách divadlo nenaplní, ale diváci si hry žádají, nabobtnává repertoár do nespočitatelného množství živých inscenací, jež se reprízují jen občas. Je to náročné pro herce mít v hlavě tolik rolí a her, ale současně to nabízí i příležitost vyzkoušet si takovou řadu rolí, o jakých by se ve velkém divadle s nespočetným počtem repríz jedné hry mohlo jen zdát. A to ještě malá divadla hrají jak pro velké, tak pro malé diváky a střídají i žánry.

 

Jev ten se nevyhýbá ani D21. I sezona 2016/17 chystá premiéry a jak nám potvrdila manažerka Ilona Machová z D21, nemění to ani fakt, že je rok 2017. Divadelní rok 2017 v D21 je ve znamení tématu sezóny: ´Obřad. Tradice. Oběti.´ Takže se máme nač těšit. A ve vlastním zájmu důvod sledovat www.divadlod21.cz  nebo náš www.www-kulturaok-eu.cz

 

Před bouří bývá klid

Ten, kdo počká, ten se dočká, říká se. Pomineme-li premiéru pohádky O Kváskovi a pár jiných událostí, včetně veleúspěšného zájezdu na divadelní festival do bývalé Jugoslávie, byl v D21 podezřelý klid. Hrály se rafinovaně nejžádanější kusy kmenového repertoáru. Ale byl to klid před bouří. A hlavně zdánlivý, vnímaný vně. Uvnitř se totiž rodila událost. Ne, jen pouhá nová premiéra, ale opravdu událost. Premiéra Shakespearova díla nejvypjatějšího - Macbeth.

 

Odvážnému štěstí přeje

Macbeth (The Tragedy of Macbeth) je jedna z 11 tragédií Williama Shakespeara z roku 1606. Je jiná než další tragédie. Drsná, krvavá a po čertech aktuální. I přes 400 let je stále velmi aktuální. Má neopakovatelnou sestavu vyhraněných postav. Od Duncana (skotský král) přes Malcolma (králův nejstarší syn), Donalbaina (králův  nejmladší syn), Banqua (Macbethův přítel a generál v armádě Duncana), Fleance (Duncanův syn), Macduffa (vládce ve Fife a jeho syna) až po Seytona (Macbethův sluha) a trojku vrahů autorem nepojmenovaných.

 

K tomu je třeba přidat ženy. Lady Macbeth (skotská královna), Lady Macduff a Hekaté  (vládkyně čarodějnic se třemi společnicemi).

A zapomenout nesmíme na titulní a hlavní postavu Macbetha (původně generál v armádě krále Duncana, pak skotský král).

 

A právě o to ´původně generál a pak skotský král´ a také proč v zběsilé a - při domýšlení a promítnutí do jakékoli současnosti po celých víc jak 400 let - hrůzné, hře jde. Macbeth je prostě postava obludná, tak jako jeho příběh.

 

Však Macbeth také prošel jevišti světa v bezpočtu inscenací. Neminul ho ani film, též po celé dějiny filmu. I ten náš.

 

  • V roce 1981 vznikl tehdy ještě československý televizní film Macbeth a hlavní postavu hrála plejáda největších hereckých osobností z nezapomenutelných (pro pamětníky) slovenských inscenací, vysílaných vždy v pondělí.

 

Dokonce i Terry Pratchett sáhl po Macbethovi a v roce 1988 napsal Wyrd Sisters (k nám přeloženo roku 1995 jako Soudné sestry).

 

  • Vrcholním zpracováním je ale nesmrtelná opera Giuseppe Verdiho. Mimochodem hraje se, v nastudování z roku 2015, na Národním divadle, v podání souboru Státní opery.
  •  

 

 

Ale ani české divadelnictví se té děsivé tragédii nevyhýbalo. Je doloženo, že první český překlad stvořil Karel Hynek Thám (to není překlep, šlo o méně slavného bratra Václava Tháma) pro první česky mluvenou inscenaci ve Vlasteneckém divadle, takzvané Boudě, v roce 1790.

 

No, a na březen 2017 chystá například divadlo ABC premiéru asi nejnovějšího nastudování. A do téhle vybrané společnosti se odvážilo vklínit divadlo D21? A proč ne? Odvážnému přece štěstí přeje. A přálo.

 

 

 

 

 

 

 

 

Přílivy a odlivy humoru a tragiky

Ač hru už přeložil nejeden vynikající překladatel, včetně Martina Hilského, zvolili inscenátoři za základ E. A. Saudka z roku 1957. V inscenaci se důvod v podstatě ukáže, když je citován autor překladu, jeho inscenační pokyny a dialogy jsou přechodně vedeny, jako bychom si četli dobový scénář. Působí to v tom přívalu dramatického děje až relaxačně a zábavně. A v tom je hlavní kouzlo inscenace. Změny. Přílivy a odlivy humoru a tragiky.

 

U svůdných, zrádných i zběsilých fúrií, podle Shakespeara čarodějnic, podle výkladu spíš sudiček, našeptávaček a vlastně vůbec všeho nečistého, zlého, špatného, co život lidem přináší. Stejně jako ty ´macbethy´, tu hrdinské, jindy zděšené sebou samými, a jindy komické i trapné ve svém zakalení smyslů.

Inscenátoři si vzali ponaučení z překladatelovy poznámky o nutnosti přílivu a odlivu humoru a tragiky a hru tak inscenovali. Vsuvky, skeče, gagy, nad rámec a přece v ději i textu, posouvají příběh v kolejích nastíněných velkým autorem, ale divákovi se mdlo nedělá.

 

Krev je tu hlavní součástí a symbolem všech bestiálních zločinů Macbetha, zešílivšího, schizofrenního, zprvu reka, pak zrůdy, která se točí v kolotoči svých výčitek svého zbědovaného svědomí, která se bojí už i sama sebe, ale krev je tu jen rekvizita. Krev je i názorný symbol událostí na jevišti. Cesty k moci, k opojení z moci, k šílenství mocí nemocného mocného Macbetha.

 

Ta krev je ale - v podání souboru - přiznaně divadelní. I vraždění a násilí je takt trochu přehrávané. Snad v duchu prvních inscenací kočovné divadelní společnosti, snad ze soucitu s divákem. Haldy mrtvol jsou, ano, vztahy se zabíjejí, ano, spolu s lidmi a duševním zdravím, ano, ale pořád je to jen divadlo. A neruší to tak, aby se divák prvoplánově děsil a zapomněl přemýšlet. Tak, aby ho bral děs ne z té divadelně prolévané divadelní krve, ale z toho mnohem podstatnějšího, že to tak bylo, je a zase bude.

 

A že i jinak pozitivní postava se může díky okolnostem a ambicím změnit v monstrum.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Díky našeptávačům. A těmi nemusí být jen čarodějnice, ale i kdokoli a nemusí to být ani ve Skotsku plném temných legend, ale kdekoli. A kdykoli. Dějiny nám to již ukázaly tolikrát. Nejen ty dávné, ale i ty úplně nedávné, až současné…

 

Bylo jich pět

Postav má hra víc než herců na place. V D21 už se ale hrálo víc vícepostavových her s máločetným souborem. Dělalo se to ostatně už v antickém Řecku, tak co by... A při troše inscenační invence to jde. A ta v D21 nechybí nikdy.

 

Tíha textu, gest a přerodů spočívá především na Petru Pochopovi (Macbeth). Že je mnohotvárný, dokázal v řadě her. Ale v Macbethovi a inscenačním pojetí, co hře vdechli hostující (v D21 ne poprvé) režisér Michal Hába a domácí dramaturgyně Magdalena Frydrych Gregorová, má Petr Pochop šanci předvést celý svůj herecký rejstřík  - naráz...

 

Často až ve filmových střizích

 

Mění nálady, postoje, povahu, chování

Tu gestem, tu kostýmem, tu jeho absencí

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A divák vidí nejen herce recitovat jakýsi text, ale přímo události a pohnutky stále více chořícího mozku a následky, které ten mozek působí

 

Nevzbouzí lítost, nelze ho chápat či jen pochopit v konkrétních činech a rozhodnutích

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Varuje jako celek. Děsí jako celek. Nutí přemýšlet, jak snadné (či nesnadné?) být bestií? Když máme nadměrné ambice a špatné rádce? A nezvladatelnou touhu po moci? I za cenu potoků krve?

 

Petr Pochop září a předvádí svůj možný (i místy až fyzicky nemožný) herecký potenciál

 

Společnost mu tvoří ostatní postavy

 

V podání čtyř čarodějnic. Ale zastupují i vědmy, stíny minula i budoucna, muže, ženy, děti, oběti i vrahy. Čtyři dívky. S divadelně nasazenými vousy, muži, bez vousů tu máme, ejhle,  ženy! A nevyznívá to nepřehledně. Prolínají se, mění si role a mnohé symbolizují. Rej. Minulost i současnost světa zla i dobra.

 

Jak kdy. Libují si v krvi,tak jako se jí i štítí. Polévají se jí (a v zápalu hry často i první řady diváků), aby se vzápětí přerodily v mžiku a opět filmovým střihem ve svůdnice a ženské, jak mají být. Jsou si rovnocenné a společně jsou rovnocenné i svému mužskému partneru, Petru Pochopovi. Bez nich, nejen jako všech jimi hraných postav, ale hlavně bez jejich hereckých vkladů, by z inscenace byla feérie. Mají navíc každá i své etudy, žertovné, vážné, vždy ale potřebné a posouvající či dokreslující děj.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

U kmenových herců D21 Stely Chmelové a Kristýny Podzimkové to nepřekvapí. U stále hostující Mariany Čížkové také ne. A u hostující, s řadou alternativních projektů a aktivit kované Johany Schmidtmajerové, už vůbec ne. Prostě koncert pro pět zkrvavených (a sakra hybných) těl.

 

Tak co, dá se to vidět? Jo, mělo by…

Macbeth v režii Michala Háby je určitě zajímavou podívanou, rovněž  netradičním pojetím klasiky. K atmosféře funkčně a bohatě, ale přece jen uměřeně, využívá režisér i autorské projekce natočené Markem Brožkem a nečekané hudební motivy, které připravil Jindřich Čížek. A svébytnou, jednoduchou a hlavně omyvatelnou scénou Adriany Černé.

Příběh Shakespearova Macbetha je tu prostě zpracován hodně specificky a hodně jinak, než jsme zvyklí z velkých divadel. Ale uvidíte, že je díky jisté symbolice až děsivě aktuální. Ale tak to u malých divadel má být, ne? Proto přece existují a proto tam také chodíme…

 

Tak neváhat a jít na to. Do první řady doporučujeme omyvatelný oděv. Divadelní krev stříká až tam. Ještě ráno jsme na oděvech objevili stopy zločinů Macbetha a jeho krvoženek...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Titul: Macbeth

Režie: Michal Hába

Asistent režie: Zlatko Teskeredžič

Dramaturgie: Magdalena Frydrych Gregorová

Hudba: Jindřich Čížek

Výprava: Adriana Černá

Hrají: Kristýna Podzimková, Mariana Čížková, Petr Pochop, Stela Chmelová, Johana Schmidtmajerová j. h.

Nejbližší reprízy: 17. 1. a 2. 2. 2017

 

Divadlo D21, o. s. Malé Vinohradské

120 00 Praha 2

Záhřebská 21

www.divadlod21.cz

 

 

 

Hodnocení:  100 %

Richard Koníček

Foto: © Ing. Olga Koníčková