Luděk Filipský: ´Ozvěny biblických textů´ aneb mnohostrannost a mnohotvarost umělcova pokračuje

15.10.2013 15:51

Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně – Praha 3

Nám. Jiřího z Poděbrad

20. 9. – 20. 10. 2013

 

Dostali jsme pozvání na vernisáž  výstavy barevných tušových kreseb od kutnohorského malíře a restaurátora  Luďka Filipského ´Ozvěny biblických textů´, kterou připravila Galerie Josipa Plečnika v unikátním prostoru podzemní krypty, kterou navrhl  slovinský  architekt Josipe Plečnik.

Můžeme zhlédnout výběr z rozsáhlého cyklu ´Ozvěny biblických textů´´, kde se autor pokouší ozřejmit si a ujasnit si osobní  vztah k hodnotám, které tvoří základ evropského myšlení. Židovsko-křesťanská tradice ustanovila náš vztah k transcendenci, tedy k něčemu, co nás přesahuje, ale s čím jsme nezrušitelně spjati a otevřela nám otázku svobody a jejích hranic.

 

Ozvěny biblických textů

Od přelomu tisíciletí vzniká kontinuálně mnoho intimních děl vytvářených vlastní technikou- kresba skalpelem, ubírání a přidávání vrstev papíru, malba barevnými tušemi a akvarelem na vlastnoručně litém papíře.

 

Pomalou, pracnou technikou, která vylučuje jakoukoliv unáhlenost, protože je sama přemýšlením a meditací, vytváří autor složitou, mnohovrstevnou síť, v níž barevný prostor nevnímáme jako pevně hmotově vymezený, ale jako živé světlo, které je základní energií.

 

Umělec pracuje nejen se světlem dopadajícím, ale i se světlem prostupujícím.

 

A zvolav Ježíš hlasem velikým, řekl: „Otče,  v ruce tvé poroučím ducha svého. “ A to pověděv, umřel. (Evangelium sv.Lukáše)

 

Luděk Filipský (1945)

vystudoval Akademii výtvarných umění

  • po dokončení studií v 70. letech asistentem profesora Jana Smetany na AVU
  • přes smutná léta normalizační vládla v této  škole atmosféra jakéhosi úkrytu, kde se studenti vzájemně inspirovali
  • jeho témata vycházejí  z figurativních tendencí 60. let 20. stol.
  • v centru  jeho malířského zájmu je  člověk postavený do nepřízně světa, hledání místa k životu a činu, hledání nejosobnějšího prostoru, z něhož může individualita vidět svět a rozumět mu
  •  v 90. letech 20. stol.  vytváří i trojrozměrné objekty
  • vystavoval na mnoha samostatných i společných výstavách po celé České republice (Praha, Kutná Hora, Kolín, Mělník, Olomouc, České Budějovice, Liberec)
  • kromě volné tvorby se věnuje také restaurování uměleckých děl
  • žije a pracuje v Kutné Hoře

 

Máme otevřeno:  od středy do neděle od 15.00  -   18.00 hodin (vstup zadním vchodem).

Vstup: zdarma

Hodnocení: 90 %

 

www.artium-os.cz,

www.srdcepane.cz

Ing. Olga Koníčková

Foto: autorka

 

Pro fajnšmekry:

Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze

Plečnikův kostel na pražských Vinohradech patří mezi nejvýznamnější moderní sakrální stavby. V době, kdy se dosud bezvýhradně věřilo v přísné postuláty funkcionalizmu, o něm Karel Teige údajně dokonce prohlásil: „Plečnik je vůl.“ Padesát let po architektově smrti, kdy se funkcionalizmus definitivně vyčerpal a zažili jsme už i jeho protiklad – postmodernu, můžeme stavbu snáze a nestranněji hodnotit.  Jsip Plečnik nesledoval hlavní proud moderní architektury a byl vůči němu velmi zdrženlivý. Upozorňoval na klasické lidské hodnoty, které se v nezadržitelné touze po nových věcech stále více vytrácely z dohledu. Jeho pražský kostel vznikl uprostřed moderního ideového vření, a proto musel v určitém pohledu také reagovat na dobové výzvy, zároveň však nastolil i řadu dnes směrodatných architektonických otázek. Ve své tvarové a významové mnohovrstevnatosti přečkal všechny módní směry dvacátého století, a právě proto jeho tvorbu není možné obsáhnout pouze v jedné konvenční stylové kategorii. Projevil se jako nadčasové klasické dílo, před kterým si každá generace může promnout oči a otevřít duši. Stavba má delší prehistorii, neboť její stavební výbor byl ustanoven už před první světovou válkou, kdy bylo jasné, že rychle rostoucímu pražskému předměstí Vinohrady nebude stávající farní kostel sv. Ludmily stačit.

  • Jakmile skončila  válka,  vypsali jsme  soutěž, jíž se Plečnik neúčastnil. Ačkoliv už byla soutěž v běhu, řada předních českých architektů – mezi nimi Josef Gočár, Pavel Janák, Josef Chochol, Vlastislav Hofman, Otakar Novotný, Bohumír Kozák, František Roith, Bohumil Hübschmann, Oldřich Tyl a Josef Kalous – se společně podepsala pod stanovisko, že právě on je pro takový úkol nejvhodnější osobou. Soutěže se účastnilo 31 architektů nejrůznějších směrů, avšak nejvyšší ocenění si vysloužili právě dva Plečnikovi žáci. Na přímluvy ostatních pak farář František Škarda přizval k realizaci Plečnika. Ten se nejprve bránil, že prý není dostatečně dobře obeznámen s náboženským cítěním Čechů. Na základě svých vídeňských zkušeností s kostelem sv. Ducha faráři navrhl, aby pro potřeby bohoslužeb raději dočasně upravil nedalekou školní kapli sv. Aloisia a peníze potřebné na nový kostel získal odprodejem okolních pozemků na bytovou výstavbu. Nakreslil mu také, jak by se ke stávající kapli sv. Aloisia dala přistavět větší rotunda, která by vyřešila zalomenou osu kostela, a zároveň mu citoval z knihy Camilla Sitteho o umělecké výstavbě měst, že dokonce ani v Římě nejsou skoro žádné volně stojící kostely.
  • Plečnik se pustil do svěřeného úkolu až poté, co se spřátelil s vinohradským kaplanem Alexandrem Titlem. Necelých 10 let předtím postavil na dělnickém předměstí Vídně železobetonový kostel sv. Ducha v souznění s Wagnerovým kostelem v psychiatrické léčebně na Steinhofu. Byl přesvědčen, že velkoměstská Vídeň nepotřebuje tak okázalé kostely, jako je ten Wagnerův, nýbrž skromnější, které by umožňovaly ryzejší kontakt věřících s Bohem. Plečnikovým ideálem byla starokřesťanská bazilika přizpůsobená moderní době. Ta měla výrazně profánními konstrukčními a ozdobnými prvky přiblížit stavbu předměstskému dělnictvu.
  • Situace v Praze byla úplně jiná. Plečnik měl k dispozici mimořádně velké náměstí obklopené novými vysokými bytovými domy, které se mu nelíbily, ale chtě nechtě s nimi musel soutěžit. Ve svém prvním projektu proto navrhoval velký, řeckému chrámu podobný kostel se samostatnou vysokou zvonicí benátského typu. Zde není možné přehlédnout vliv německého teoretika Gottfrieda Sempera, který pokládal antiku za základ moderní architektury. Plečnik nakreslil ještě několik méně nápadných variant, avšak kvůli komplikacím s pozemkem k výstavbě nedošlo. Pražští levičáci stavebnímu výboru vyčítali, že pozemek přijal darem od nenáviděného habsburského císaře. Celá záležitost se začala řešit u soudu a táhla by se zřejmě ještě dlouho, kdyby prezident Masaryk za pomoci stanoviska právnické fakulty nerozhodl ve prospěch kostela. Plečnik mohl díky tomuto prostoji svou myšlenku důkladně uvážit, neboť shromážděné prostředky zatím zdaleka nestačily na mohutnou stavbu s kolosálními dórskými sloupy. Později se ukázalo, že kvůli špatné nosnosti pozemku, která vyžadovala zvláštní betonovou desku pod celou stavbou, bude stavba ještě mnohem dražší, než se předpokládalo.
  •  K rozhodujícímu obratu přispělo, že stavební výbor nesehnal  dostatek peněz na výstavbu  většího kostela. Plečnik se rozhodl pro radikální novinku: velký sál bez nijak akcentovaného presbyteria s řadou ciboriových oltářů nepravidelně rozmístěných po prostoru. Ty se měly stavět postupně, jak by se shromažďovaly peníze ve farní pokladně. Kvůli úspoře, ale také kvůli problémům s akustikou a vyhříváním, navrhl poměrně nízkou stavbu. Aby se neztratila na příliš velkém náměstí a nezanikla mezi vysokou okolní zástavbou, doplnil ji o zvonici. Neopíral ji už o kostel, nýbrž ji vsadil mezi oltářní stěnu a sakristii, rozšířil ji až po obvodové zdi a dal jí dvojnásobek výšky celé stavby. Vinohradský kostel dostal mohutnou kulisu pro dominantní pohled v podélné ose náměstí. Protože šlo o čistě racionální přístup ke komplikovanému urbanistickému a architektonickému úkolu, upustil Plečnik od sloupů, oblouků, architrávů a podobného klasického inventáře svých předchozích projektů. Místo toho potáhl zevnějšek stavby dvouvrstvou fasádou semperovského typu. Už od dob studia ve Vídni si rád vypomáhal Semperovou teorií odívání, přičemž v Praze vytvořil jednu z jejích nejpůvodnějších realizací. Dvakrát pálené cihly klinker, do nichž jsou vsazeny poněkud světlejší kamenné bloky, vytvářejí dojem hermelínového pláště, symbolu královské výsosti. To je v souladu se zasvěcením kostela Kristu Králi, s pojmenováním náměstí po králi Jiřím z Poděbrad i celou městskou částí Královské Vinohrady.
  • Krypta pod presbyteriem je jakýmsi mezičlánkem mezi radikálností vnitřku zvonice a tradicí. Na rozdíl od Vídně, kde ji Plečnik zjevně spojil s hlavní lodí, nebyla v Praze krypta nutně potřebná. K architektově radosti se stavební výbor rozhodl dokonce pro větší z obou navrhovaných variant. Půlkruhovitě klenutý prostor vybudovaný z neomítnutých cihel prosvětlují okna v podlaze kostela. Prostor je ukončen světelnými zrcadly v podobě krátkých závěsů. Jde o velmi čisté architektonické řešení. Podél stěn se vine kamenná lavice, což Plečnikovu kryptu přibližuje duchu středomořských měst. Oblouk nad oltářní menzou je složen z kamenů, které byly vykopány při archeologických průzkumech třetího nádvoří Pražského hradu. Kostel vzniklý na pozemku bez opravdové historické tradice tak získal díky reliktům nejstarších českých sakrálních staveb přenesených odjinud potřebnou relikvii pro svou legitimitu.

 

Plečnikův pražský kostel přináší řadu novinek, které měly ohlas v architektově dalším díle. O několik let později navrhl záhřebským františkánům téměř čtvercový kostel se zdánlivě nepravidelně rozmístěnými sloupy. Jimi symbolizoval posvátný les kostela zasvěceného Panně Marie Lurdské. Ačkoliv tím vytvořil mnoho mrtvých úhlů, odkud by nebylo vidět na hlavní oltář, je tato koncepce přímou odvozeninou pražského projektu. Mohutná vinohradská zvonice stála během druhé světové války vzorem zajímavému projektu jezuitského kláštera v chorvatském Osijeku, který chtěl Plečnik umístit přímo do kostelní věže podobné mrakodrapu. V neposlední řadě postavil podle jejího vzoru také plochou zvonici kostela sv. Michaela na Lublaňských blatech. Myšlenku „textilního“ fasádního pláště však Plečnik poněkud jinak a neméně původním způsobem zopakoval na Univerzitní knihovně v Lublani. Přestože ho domácí poměry nenutily k tak radikálnímu soutěžení se současníky, zbystřila mu intenzivní práce na pražském kostele pohled na bohoslužební prostor. Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně byl současně také posledním velkým milníkem při pokusech o úpravu klasického bazilikálního typu, po nichž následovaly častější experimenty s centrálně koncipovanými půdorysy. 

(výběr z článku:  Damjan Prelovšek)