Loni v Marienbadu aneb když tajně nehynoucí láska je vždy drama

13.09.2016 09:24

 

 

 

Jsou filmy, jež zestárnou a zmizí. Jsou filmy, které nemizí a čas od času se opět vynoří, aby nám, co jsme je neviděli, umožnili přijmout k nim vlastní názor a těm, kdo je viděli, třeba ten tehdejší názor poupravit. To vše ale platí pouze pro filmy, které vzbuzují diskuzi. Kladnou, zápornou, jakoukoli. Vždyť i v případě lidí se přece říkává, že dokud se o někom mluví, dotud nezemřel, i kdyby tomu tak fyziologicky nakrásně i bylo. A to je i případ dávného filmu, v české kotlině nazývaného Loni v Marienbadu, ve Francii Annéedernière à Marienbad, L', v Itálii L'annoscorso a Marienbada, v anglicky mluvících zemích Last Yearat Marienbad

 

Může za to Galerie Rudolfinum

Není moc zlomových filmů, jež by světem otřásly. Pravda jinak, než oněch 10 dní Eizensteina, ale neméně. Snímek Loni v Marienbadu nikdo z dějin filmografie hned tak nesmaže a stále se o nich diskutovat bude. Tak jako se diskutuje už od roku 1961, kdy film vznikl. Proč?

Inu proto, že tohle 94minutové francouzsko-italské dílo – oficiálně deklarované jako drama - mysteriózní  - romantické, se zkrátka a dobře vymklo všem zaběhaným filmařským kolejím a vymyká se jim dodnes.  A to tak moc, že je proto napodobováno, citováno, uznáváno, stejně jako zesměšňováno, pomlouváno či zatracováno. Na jedné straně kultovní a při tom průkopnický film, na druhé straně oficiálně i jeden z 10 nejnudnějších filmů světa. A teď si vyberte…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Už to skoro vypadalo, že se u nás, kde tomuto filmu nikdy pšenka moc nekvetla, na jeho existenci, až na pár posedlých filmových vědátorů, zapomnělo, jako na spoustu jiných od té doby. A najednou – bum! – Galerie Rudolfinum založí Kino Rudolfinum, a aby se o něm vědělo (to je nadsázka, samozřejmě), uspořádá pozoruhodnou výstavu s názvem Loni v Marienbadu. A dovětkem Film jako umění. A ta výstava není jen o filmu, ale je i o jeho přesazích, o jeho ozvěně nesoucíse mnoha tvůrčími obory v pracích mnoha pozoruhodných tvůrců dodnes. (viz. náš článek: http://www.www-kulturaok-eu.cz/news/loni-v-marienbadu-last-year-in-marienbad-film-jako-umeni-aneb-na-artovy-film-jedine-do-kina-rudolfinum/ )

 

A protože výstava o něčem, co nikdo z běžných návštěvníků neviděl, a ti neběžní, co film kdysi viděli, už o něm vědí dnes také pramálo, by byla na nic, začnou si v nově vytvořeném artkině, Sukově sále, slovutné hudební části Rudolfina, promítat film Loni v Marienbadu. V originální verzi a s českými titulky. A najednou je o diskuzi je postaráno. A stejně rozporné jako od kdysi až podnes. PRO a PROTI. Půl na půl. Halb und halb, jak říkáme my Staročeši.

 

Na čí straně stojí www.www-kulturaok-eu.cz ?

Na té straně PRO. Proč? Nu, to, mnohými tak vysmívané označení za drama, se pro nás ukázalo opravdu jako drama jak hrom. A mimořádně mistrně gradované. Troufáme si tvrdit, že jsme dosud nikdy neviděli ´drama´, kde  by až do poslední věty a posledního záběru (doslova!) nebylo jasné, jak dopadne. A celou dobu sedíte na trní, jakže to dopadne. A nedá se to odhadnout, nedá se to ani vytipovat. To je první důvod, proč jsme na straně PRO. Samozřejmě pro diváka, který považuje za drama pouze střílečky, honičky, srázy a držkopády, týrání těl i duší, apokalyptické vize, bude toto drama oříšek, ale pro nás po zhlédnutí, na něž nás premiérově pozvalo vedení Galerie Rudolfinum, a kde jsme byli úplně prvními diváky Kina Rudolfinum, to oříšek nebyl. Pro nás to bylo a je - drama.

 

A mysteriózní? No, aby ne. Dusivá atmosféra umocněná černošedou verzí, a to tak, že doslova, je mysteriózní už sama od sebe. Vše je na plátně totiž opravdu a důsledně pouze černé, v lepším případě šedé. I slunce, když občas v některé sekvenci probleskne, tak osvítí scénu - do šeda, a černé předlouhé stíny, údajně dokonce záměrně přibarvené a protažené, jsou svou strnulostí mysteriózní. A mysteriózní je i depresivní, přeumělkované, plytké, načapané, ale duševně zcela vyprázdněné prostředí, v němž se děj i hrdinové motají pořád dokola v jakémsi bludném kruhu a vy čekáte, zoufale, napjatě, především tou mysteriózností prostředí, čekáte, jak to dopadne.

Jak to jenom může dopadnout! A mysteriózní jsou tu i postavy. Statické vyjma tří ústředních. Mluví, občas, pohybují se, občas, drží kolektivně štronzo (zastaví hru jak fotografie - stará divadelní metoda), často, ale jsou to prázdné nádoby, mají až blízko k dnes tak oblíbeným zombie. Jenže tyhle postav jsou živé zcela dokonale, akorát, že bez smyslu toho žití.

 

 

 

 

A ústřední trojice?

Zoufalství, trpké rozhodování, napětí, strach, obavy, nejasnost vztahů, nejasnost, co je pravda, co zlý či krásný sen, co bylo, co nebylo, co nemělo být, co mělo, a bylo to tak nebo nebylo? Vzpomínky se vracejí, nebo ne? Chtě, nebo nechtě? Dežaví nebo skryté vášně blouznění? Co je sen? Co přání? Co skutečnost? Elegance zahlušující lidskou duši. Tváře, bez tvářnosti. Tápání v chápání i nechápání. To je ta mysterióznost filmu. Ale o to horší, že reálná, i ve skutečnosti opravdu možná, uskutečnitelná. Mysterióznost totiž nemusí být jen módní zjevování nemrtvých tvorů a netvorů, ale i vztahy udupané falší, přetvářkou, konvencemi a zoufalstvím i mučícími city.

 

A do třetice – romantický… Ano, film je romantický až k slze, kdyby nebyl tak mysteriózně dramatický. Není to nějaká usmrkaná Rosamunde Pichler a červená knihovna, dnes mutovaná do uslzených Harlekýnů, kde víte, že se nakonec vezmou a padnou si do náručí. A nedej bůh, kdyby ne. Takováhle pouťová a vyumělkovaná romantika v tomhle filmu fakt není. Tady je život. Cit a na druhou. Abstrahovaný a mohutný, jak z antické tragédie. Váhání, dobývání, rozhodování, odolávání, muka lásky, muka obraznosti té lásky. Extrakt lidských pocitů skrývaných za vějířem přetvářky.

Klasický trojúhelník?

Do jisté míry. Ale ten románový, není nikdy tak nepřehledný jako v životě. A tohle romanticko-mysteriózní drama je symbolika životů. Jejich dřeně i podstaty. Ona odolává, mučena láskou, touhou, trýzní a strádáním. A oni dva? Jeden usiluje, naléhá, argumentuje, překovává její strach a snaží se ji zachránit. A druhý, ten si je jí zprvu jist, v roli velkého vlastnického macho, pak ale čím dál víc chápe, že ztrácí to, co jednoznačně za vlastní, a jedná. Nebo nejedná? Nebo tím, že zdánlivě nejedná, jedná?

Socha, co ve filmu hraje, v první části se o ní dost mluví, tam není náhodou. Jako nic. Vše, co se zjeví, má význam. Něco stihneme vnímat hned, něco uniká a postupně si pak uvědomíme, že jsme to přehlédli, přeslechli a že to byl náznak v pátrání a bádání, jak to celé dopadne.

 

Je dobré, že se výstava promítá a film vystavuje

Není asi v moci organizátorů zajistit nepřetržité promítání filmu tak, aby každý návštěvník výstavy mohl současně zhlédnout film. Hraje se zatím občas. A obáváme se, že výstava bez zhlédnutí filmu je jen půl zážitku a uvědomění. Po filmu zaručeně vidíte výstavu jinak. Po výstavě rozumíte víc filmu. Do budoucna se to snad srovná. Jak nám bylo naznačeno, otcem myšlenky a ´zakladatelem´ kina Rudolfinum, Petrem Nedomou, uvažuje se nadále o propojení výstav s filmovými a dokonce i zvukovými (ve spolupráci s hudebníky z 2. poloviny Rudolfina) propojeními. Držme si palce. Bude to pak opravdu plně multimediální zážitek. A při úrovni pozoruhodných výstav Rudolfinu konaných, si vnímající divák, tenhle ´komfort´ zaslouží.

 

 

 

 

 

Film Loni v Marienbaduse bude promítat znovu, a to vždy od 17.00 hodin v termínech:

25. 9. / 3. 11. / 10. 11. 2016

Vstup na film i na výstavu je zdarma!

 

Titul: Loni v Marienbadu

Produkce: Francie / Itálie, 1961, 94 minut

Režie: Alain Resnais

Scénář: Alain Robbe-Grillet

Kamera: SachaVierny

Hrají: Delphine Seyrig, Giorgio Albertazzi, Sacha Pitoëff, Françoise Bertin, Françoise Spira, Luce Garcia-Ville, Pierre Barbaud, Jean Lanier

Producenti: Robert Dorfmann, Anatole Dauman

Zvuk: Guy Villette, Jean-Claude Marchetti

Scénografie: Jacques Saulnier

Kostýmy: Bernard Evein

 

Slovo filmového distributora: V honosném barokním hotelu muž přichází na setkání se ženou, které jí přislíbil před rokem. Žena si na slíbenou schůzku nevzpomíná. Muž se ji tedy snaží znovu dobýt v labyrintu z mramoru a zlata, v němž se jakoby zastavil čas…

 

Ocenění:

1961 - Zlatý lev - filmový festival Benátky

1963 – Oscar - Alain Robbe-Grillet (Původní scénář)

1963– BAFTA - Nejlepší film

 

Ona: Delphine Seyrig (10. 4. 1932, Bejrút, Libanon -  15. 10. 1990 (58), Paříž, Francie)

  • francouzská herečka
  • hereckou průpravu získala na Centre Dramatique de l'Est a Comédie de Saint-Étienne, kde získala i první roli v americkém seriálu Sherlock Holmes (1954), jenž se natáčel ve Francii
  • v New Yorku, pokračovala ve studiu herectví v Actors Studio
  • v roce 1960 se vrátila do Francie a začala aktivně hrát divadlo především v Théâtre Hebertot a Théâtre Antoine. Doménou byl moderní francouzský repertoár, ale i ruská klasika
  • za divadelní role byla oceněna Syndikátem kritiků (1967 a 1983)
  • od počátku 60. let 20. stol. začala i její filmografie pro slavné režiséry
  • role ve filmu Loni v Marienbadu byla její první hlavní rolí
  • režisér tohoto filmu Resnais si ji vybral do filmu i později a opět získal ocenění v Benátkách
  • Delphine Seyrig disponovala vynikajícím jazykovým vybavením (francouzsky, anglicky a německy) a v těch zemí také točila. Byla zvána i do Hollywoodu (psychodrama Nehoda, 1967/).

 

Točila s Françoisem Truffautem (Ukradené polibky – nominace na Oscara), s Luisem Buñuelem (Nenápadný půvab buržoazie). V zámoří to byl třeba slavný politický thriller Šakal. Nejvíce filmů ale natočila s režisérkou Marguerite Duras. 

  • mimo film se angažovala za práva žen
  • zemřela v Paříži 15. 10. 1990 ve věku 58 let následkem plicního onemocnění

 

Manžel: Sacha Pitoëff (11. 3. 1920, Ženeva, Švýcarsko - 21. 7. 1990 (70), Paříž, Francie)

  • francouzský herec
  • v režii otce (ruský režisér) se již koncem 30. let 20. stol. začal uplatňovat na divadle. V Théâtre des Mathurins hrál v Dumasově Dámě s kaméliemi či Ibsenově Nepříteli lidu
  • před kamerou se objevil poprvé v roce 1952 v povídkovém filmu Sedm smrtelných hříchů
  • hrál i ve filmech jako Rasputin, Anastasie, v u nás známých verzích dobrodružných filmů, jako byli Tři mušketýři(1961), Kapitán Fracasse (1961)
  • do encyklopedií dějin filmu se zapsal ale svou kreací manžela v Resnaisově snímku Loni v Marienbadu

 

Mezitím se i kvůli svému ruskému původu prosadil v divadle, nejen jako herec, ale i režisér a věnoval se uvádění ruských autorů (Čechov - Tři sestry, Racek, Strýček Váňa, Višňový sad, Ivanov).

  • i jeho filmové a televizní role byly často ve znamení ruské národnosti. Naposledy to bylo v italském hororu Inferno (1980)
  • zemřel v Paříži 21. července 1990 ve věku 70 let
  •  

Nápadník: Giorgio Albertazzi (20. 8. 1923, Fiesole, Itálie - 28. 5. 2016 (92), Roccastrada) - na foto vlevo dole

  • italský herec a filmový režisér
  • za svou práci byl oceněn Řádem za zásluhy o Italskou republiku (1996)
  • studoval původně architekturu, ale pak se dal do studia herectví
  • na divadle debutoval v Shakespearově Troilus a Cressida a i v dalších letech hrál zejména klasické role. V divadle, ve filmu a mnohé i pro televizi
  • hrál ve více jak 50 filmech
  • od roku 1969 režíroval několik televizních filmů, včetně miniseriálu George Sand v roce 1981
  • od roku 2003 působil jako ředitel Teatro di Roma
  • v roce 1988 napsal své paměti

 

 

Zajímavosti uvedené k filmu v Česko-Slovenské filmové databázi (http://www.csfd.cz/):

 

Téměř půl filmu vzniklo v ateliéru. Exteriéry (park) byl na zámku Nymphenburg u Mnichova.

Sousoší Muž a žena bylo z papíru, aby se s ním dalo podle potřeby natáčení manipulovat.

Alain Robbe-Grillet (scénář) se po zhlédnutí filmu hněval na Alaina Resnaise (režisér), když v jedné scéně ´Marienbadského domina´ je okamžik, kdy nemusel vyhrát Manžel.

 

Robbe-Grillet pečlivost vyžadoval a Resnaisovi vytýkal nedůslednost.

Alain Robbe-Grillet je francouzský spisovatel, jenž psal scénář k filmu současně s románem. Film a kniha se tak téměř shodují. Kniha ale nedosáhla zdaleka takového úspěchu jako film.

Kostýmy pro film vytvořila Coco Chanel (v dokumentaci filmu je ale uveden Bernard Evein).

 

Trailer k filmu:

https://www.youtube.com/watch?v=yc6n2McMAnY

 

Hodnocení:  100 %

Richard Koníček

Foto: © Ing. Olga Koníčková, internet