Úvod > La'My: Svolení aneb ve jménu ženy, muže i pásku svatého

La'My: Svolení aneb ve jménu ženy, muže i pásku svatého

23.02.2017 08:17

Divadlo Troníček – Praha

Divadlo La'My

Generální zkouška : 22. 2. 2017

„Vážená redakce www.www-kulturaok-eu.cz, jménem našeho divadla La'My, bychom vás velmi rádi pozvali na veřejnou generální zkoušku nově připravované inscenace Svolení (Robert Askins), která proběhne v divadle Troníček…“

Dostáváme na web řadu pozvánek. I z divadel. Vítáme a upřednostňujeme ta, co voní něčím novým, neotřelým, ta, co nás osloví a získají sympatie tím, že jsou plna nadšení a chuti hrát. Nepřehlížíme je a snažíme se jim i trochu pomoci v rozjezdu.

Divadlo La´My je dvojjediné. Má start-up, ač je mu 6 let. Jak to? Sami to formulují vtipně:

„Po více než ročním spánku se divadlo probouzí s novým vedením, novou tvůrčí krví i novými ambicemi. Jsme mladý, divadelní soubor a hrajeme na nervy, city i duše.“

Tak to – uznáte sami - nejde přejít mlčením. Tak, hurá na generálku s mnohoslibným názvem Svolení.

Svolení

Svolit lze k ledasčemu. I k tomu, co nechceme. Když něco chceme. Přemůžeme se a svolíme. Svolit lze totiž z mnoha důvodů. Z lásky, zoufalství, touhy po něčem, touhy po erotice, touhy žít i přežít. A o tom všem je vlastně i hra souboru La´My - Svolení.

Hraje mladý soubor, je to hra o mladých, napsal ji mladý Robert Askins, režíroval mladý režisér, student DAMU a hraje se vlastně na docela mladé scéně, v Divadelním klubu Troníček. Co tam tedy my, v našem věku – dávnověku, děláme? Osloví nás? Oslovili. A jak! Také jsme byli mladí…

Erotika se nás dotýká…

Všech. Mladých i dávnověkých. Tak či onak. A v podtextu všeho dění na jevišti erotika je na furt. Jako v životě. Tu víc tajená, tu víc zjevná.

A erotika má plno tváří.

I těch odvracejících se, i těch úplně odvrácených. Jenže hra se děje v současnu. A tak je erotika narušována i oživována řadou vlivů. Ve hře konkrétně křesťanským dogmatizmem. Jenže ono ale nejde zdaleka jen o ten křesťanský dogmatismus. Ono jde vlastně o každý dogmatismus. Stačí totiž vyrvat větu – samozřejmě tu, co se nám hodí – z kontextu a klidně i rovnou z Bible a už se dějí věci nevídané a neslýchané. A když se k tomu ještě ke všemu začne slepě věřit, je v ruce zbraň k ovládání druhého (i druhých).

A ovládajícímu roste ego a drzost a nestoudnost v mezilidských i mocenských vztazích

A ovládanému úměrně s tím ego klesá. Podřizuje se. Je - svolný

A od svolnosti je to kousíček ke svolení. A v tom je jádro hry. Hry o lidech s dvojí morálkou, dvojí tváří, dvojí komunikací, hrajícím divadlo pro sebe, své blízké i pro ty druhé. Berou se na sebe role, které tu lákají, jindy pronásledují, jen, aby získali - svolení.

K početí, otevření zábavního parku, vzrušení, erotice bez zábran, přátelství, kariéře, pochopení se i těch kolem.

Svolení s čímkoli a za každou cenu

A protože jde o dva páry a jednu nespárovanou osobu, vznikají propletence. Erotické, nadvládné, ovládací. A motivované - dogmaty. Náboženskými, ale hlavně typicky lidskými. Kterým jedni věřit chtějí a druzí - musejí. Situace se hrotí a jako katalyzátor se objevují věci neobjevené. Tu z touhy, tu z pudu sebezáchovy, tu přemíry emocí. Do krajnosti, do extrémů, do krve.

Ale nic není jen tak pro nic za nic

Je tu to svolování

A není-li, role se obracejí. Zase kvůli svolení. Odborně se tomu říká switch (překládá se to jako přepínání). A znamená to, že ten, co není z podstaty submisivní či ten co není bytostně dominantní, po čase dojde do stavu, kdy přepne ´switchne´ a pak se role obracejí.

Z dominanta v subíka, ze subky v dominu

A nemusí jít hned o sextrém. Ono se to totiž najde v žití relativně normálním. Ale, co je vlastně to normální, že…?!

Spakuji, spankuješ, spankujeme…

Lze říci, že každý z nás by občas potřeboval zmalovat zadek. Koledujeme - si - o to, koledujeme - o to, chceme to i potřebujeme. Dát i dostat. Jak kdo, jak kdy, jak proč. Když jde o erotiku, je to spanking. Rukou, kartáčem, řemenem, vařečkou a … no fantazie nemá mezí…

Ale klídek! Ač si divák nemrava při Svolení přijde na své, ne, že ne, což je ostatně dobře v každém kuse, zde to není žádná pobuřšokárna. Mravní exces nečekejte. Porno se nekoná. Tedy na jevišti. Před námi. Ale v našich domýšleních se dá dostat daleko. Ne, že ne! A inspiruje to. Ne, že ne... Oni ostatně, už sami tvůrci v preambuli představení píší na férovku:

„Víra. Bolest. Kompromis. Nadvláda. Úspěch. (Křesťanství a spanking.) Co zvolit, jak vše skloubit dohromady? Sadismem k zisku. Zisk plodí násilí, účel světí prostředky. Pět mladých lidí a věčná otázka, je-li Jesus Superstar. A kdo k čemu nakonec svolí?“

A tak má divák ´mrava´, tím spíš pak ten nemrava, setsakra o čem přemýšlet a co si o tom potom domýšlet. Ano, domýšlet. A může to být všelijaké domýšlení. Ale mravnostní skandál nebude. Na fantazii nám to zabrnká a – zatím – nám ji ještě nikdo nekontroluje. Erotika se ve vás probudí (i po letech!), ale je to jen váš problém. Soubor se tu udržel na ostří a dobře udělal. Přece se říká, že poodhalená krása je rajcovnější než totální roztaženo, otevřeno…

A soubor?

Tři číči a dva typický chlapi, dá se říci. Nade vším na kříži stylizovaný (neživý, ale také hrající) chudák, co se na to musí (nebo chce?) dívat - Jesus. Superstar? Ano i ne. I když má hlavní roli.

A k tomu Shelly (Viktorie Hásková), kdysi asi zlatokopka, dnes už jen loutka v rukou suverénního manžela - Zacha (Jakub Kropáček), podnikatele současného typu, frajera, co může vše a všude má známé. (Nebo ne?) Zvyklého dirigovat, nařizovat, stanovovat pravidla každému kolem a trestat za protivenství (nebo ne?). Samozřejmě vše v duchu dogmat.

Druhý pár je Cindy (Adéla Koutná) a Erik (Martin Čarný). Obyčejní. Ona frustrovaná ´jakoby´ spisovatelka, on nedovyvinutý snílek, vědec, veskrze nepraktický,´co se bojí sám sebe a všeho kolem. V práci – spíš v krnění na pracovišti – mu se–kunduje (leč ne doslova, k lítosti obou) pragmatická a žádoucí asistentka Jeanie (Mária Holbová, známe ji i z Pidivadla).

Tím jsou karty rozdány. Ale hra se rozbíhá. A při přestavení zvolna zjišťujeme, že vše není tak, jak vypadalo na začátku, že každý člověk sestává z vrstev a ty nejhlubší mohou být i temné. A vlivem dogmat a potlačované erotiky to uvnitř bují rozkošnictvím, smyslností a touhami až – ano – až k bolesti. Třeba té od pásku na zadečku. Ale hlavně, touhou po svolení. Všech, všem, ke všemu. Motivy se různí. A s nimi i role.

Nejde-li to po dobrém, půjde to po zlém

A nejde-li to po zlém, zkusíme to zase po dobrém

Zraňují se, milují, nenávidí, zbožňují, mučí tělesně i duševně. Co dřív a co potom? Zvolení určuje touha po – Svolení.

Celá parta tu hraje jak o život. Až jiskry létají. A střepy a židle i a emoce, a vůbec všechno, co peří nemá. Nálady se tu mění, atmosféra se mění, herectví je plně uvěřitelné, civilní, gesta převzatá z reálného žití. A divák se i směje. Má čemu. Humor je slovní, gestikulační i situační. Krutý, sarkastický, odhalující, bodající, urážející… Inu jako, když se sejde taková parta lidí v reálu. A pásky jdou dolů, zadečky nahoru a už to sviští po kolbišti.

Divadlo La´My

Pár slov o souboru jako takovém. Divadlo La´My se věnuje hlavně a chvályhodně současným dílům našich, a – jak vidno ze Svolení – i světovým autorům (hra má tady a teď dokonce světovou premiéru!!!). Nepomíjí ani tvorbu autorskou. Hry jsou raději převážně komického charakteru, ale žádné třesky plesky a řachandy bez hlav a pat. Jsou aktuální, tak se najde vždy něco navíc, v druhém plánu. Něco, co nám neunikne. A co si odnášíme (jako bonus) sebou. Krom zážitku z přestavení, samozřejmě. Přednost mají v hrách divadla La´My především mezilidské vztahy. Nás, u nás a v nás. A i když jde o soubor mladý a inovovaný, tak – jak jsme se dozvěděli a mnozí diváci pamatují - prezentovali se už nejen po Praze, ale i na fesťákách po Česku i za hranicemi. Současný soubor tvoří 5 stálých členů a pár spolupracujících externistů.

Principálkou je Mária Holbová (ve Svolení se představila jako asistentka Jeanie).

Tleskat jsme nesměli…

A tleskat jsme chtěli a jak. A nejen my za www.www-kulturaok-eu.cz, ale i přítomní. Ale nesměli. Je totiž dávná herecká pověra, že před premiérou ani jedna ruka netleská. Jinak je to v pytli. A tak jsme (se sebezapřením) netleskali, aby se úspěšné představení stalo úspěšným i pro jiné. Aby uspělo, žilo a táhlo diváky. Je nám ho třeba. Každý nějaké takové vztahy přece řešíme, řešili jsme a řešit budeme. A i když třeba ne hned vzrušivou nakládačkou na zadínku či přes hřbet mezkovitého mužského na Golgotě životního soužití. Třeba po svém, po našem.

Odcházeli jsme nadšeni. A cosi z přestavení nám zbylo. Což je to nejlepší, co divadlo umí!

K tomu jen závěrem jedna malá perlička. Nevím, jak moc byla v té chvíli rozskočena Paní šéfredaktorka našeho webu. Ale když se po představení protla kdesi ve dveřích jednoho blízkého úřadu s neznámým mužem středního věku, dal ji galantně přednost. To už se moc nevidí. Co na tom ale bylo zvláštní a co nezažila za šest desetiletí, bylo, že jí ten dobrý muž dal přednost ne gestem, pohybem těla či slovně, ale tím, že ji do dveří popohnal plesknutím – ano, fakt! - přes zadek (!), jako by byl býval byl i on jedním – ovšem neviditelným – divákem Svolení. Nečertila se. Není to v její povaze a… No, co, viděli jsme, co jsme viděli ve Troníčku, ne? Tak co by…