Jiří Ondra: Panna Orleánská v D21 aneb Veni Creator Spiritus – Duchu Tvůrce, přijď

12.06.2017 10:28

Divadlo D21 - Praha

8. 6. 2017

 

Přišla pozvánka. Dostáváme jich na www.www-kulturaok-eu.cz mnoho. Tahle byla na premiéru v Divadle D21 hry nazvané lapidárně - Panna Orleánská. Režíroval a napsal ji Jiří Ondra, kmenový režisér divadla D21. A tím byl náš program na čtvrtek 8. 6.v 19.30 hodin dán.

 

Co čekat?

V anotaci čteme:

„Inscenace oživovacího obřadu na motivy pramenů a děl o Janě z Arku“.

A dovětek:

„Krásná poutnice/je temná noc, a vy to dobře znáte/

jak duchové zlí jako lítice za noci všude pokoušejí svaté./

Tělo do hrobu přísluší,/běda, kdos´ nedbal o duši!”

 

Inspirováno skutečnými událostmi, příběhem Panny, mravnou básní Voltaira, exorcismem, K. J. Erbenem a hřbitovem ve Velharticích…

 

 

Osud stokrát tvůrci provařený…

Osud dívky, co naslouchá - a poslouchá – když mluví svatí, je složitý a těžko uchopitelný. Ale inspirativní a jímavý. Však se také prolíná světovou literaturou, filmem, hudbou a dokonce už i videohrou. Ano, už i videohrou. Má název Wars and Warriors: Joan of Arc. Příběh už ale vzrušil, dojal a inspiroval mnohé.

 

Mimo Voltaira i  filmaře (Utrpení panny Orleánské, Francie, 1928, režie Carl Theodora Dreyera, Johanka z Arku, USA, 1948, s Ingrid Bergmanovou, Johanka z Arku u kůlu, Itálie, 1954, režie Roberto Rosselliniho, opět Bergmanová, Proces Jany z Arku, Francie, 1962, režie Robert Bresson, Johanka z Arku, Kanada, 1999 s Jacqueline Bisset, Johanka z Arku, Francie, 1999 režie Luc Besson a hvězdy Jovovich, Hoffman, Dunaway, Malkovich či Cassel).

 

Stranou nezůstali ani hudebníci (Verdi, Jana z Arku, 1845, Čajkovskij, Panna orleánská, 1881 či Honegger, Jana z Arku na hranici, 1939 a náš muzikál Soukupa, Osvaldové a Hubače, Johanka z Arku, 2000).

 

A samozřejmě i dramatizace (Schiller, Panna orleánská, 1801, Shaw, Svatá Jana, 1923, či Anouilh, Skřivánek, 1952). No a v této vzácné společnosti i Jiří Ondra z D21 se svou Pannou Orleánskou… 

Jako Jana jde Ondra – hrdě do boje – sláva nebo hranice?

Dramatizátor se nemá bát. Jinak nepřekročí svůj stín. Klasika, světice, dějinná postava a mistři řady oborů, a dokonce svatá…To glorifikuje, ale nesmí to autora srazit předem. Musí si zachovat odvahu a jít s kůží na trh, jinak to bude jen epigonský melodram. A po zhlédnutí premiéry víme a k vědění doporučujeme, že Ondra a soubor D21 šel do bitvy s otevřeným hledím. Ale i otevřenou hlavou a hlavně s nasazením, hodným fanaticky zaujaté hrdinky.

 

No slyšme, co uvádí autor dramatizace a režisér Jiří Ondra („prodáváme“, jak jsme „koupili“): 

Panna Orleánská je věčné téma mnoha adaptací. Tak proč právě tento titul?

„Došlo ke vzácné shodě. Před rokem jsem mapoval zájmy a herecké sny souboru D21.

S nápadem přišla Kristýna Podzimková.Mně se to velice líbilo jako téma. Nejde tedy v prvé řadě o titul.

Zpracováváme téma.

Je to společné dobrodružné hledání. Od začátku do konce.

Vytváříme současnou zprávu o Janě a jejím neobyčejném příběhu.

Východisko mého zájmu tvoří krutá absurdita procesu s Janou v návaznosti na pozdější rehabilitační proces, blahořečení a svatořečení

Velmi to připomíná inscenované politické procesy z dob nedávných i současných.

Důležitou roli hraje hudba, výtvarné umění, nejrůznější odkazy, atmosféra a především vzpomínky Jany.

Velmi mi záleží na tom, aby Jana byla živoucí.“

 

Čím je tedy Panna Jana jiná?

„Na tu otázku nejde pravdivě odpovědět,

protože není v možnostech člověka poznat všechna zpracování příběhu Jany.

 

Jana z Arku je nejčastěji citovanou historickou postavou v umění, převážně v literatuře.

Při psaní textu jsem kombinoval autentické historické prameny s literárními.

Hlavní osu tvoří soudní záznam z procesu v roce 1431, co vedl k upálení Jany.

Dále pracujeme s poznatky z rehabilitačního procesu, mezi lety 1450 – 1456, kdy vypovídaly osoby, které znaly Janu za jejího života, nebo byly přítomny u procesu, který ji 20 let předtím poslal na smrt.

Je neuvěřitelné, že dodnes existují velmi pečlivé soudní záznamy,

které nám na základě otázek a odpovědí podávají ucelenou zprávu o Janině osobnosti.“

Jak jste přistupoval k titulní postavě a jejímu specifickému charakteru?

„Na to jsem vlastně odpověděl už v předchozích otázkách.

Naděje Jany, smysluplnost oběti její a dalších podobných osobností spočívá podle mne v tom,

že jejich odkaz často přežije úpornou snahu současníků o devastaci všeho, co s nimi souvisí.

Víc už ale nechci prozrazovat.

To by měl vidět a snad pochopit už divák sám, až přijde na naše představení.“

 

Formát inscenace označujete jako „lidový chorál za zvuků starého harmonia“. Proč takto?

„Má to být jakýsi živý obřad.

Zpřítomnění minulosti.

Herci se mění v reálné postavy z historie.

A hlavně je to podle nás napínavý a silný příběh.“

 

Ano, silný příběh…

Jiří Ondra zdůrazňuje příběh. Je fakt silný. Zda napínavý, je otázka. Záleží na tom, jak je informovaný divák. Pro dějepisem nedotčené, netušící, kdo byla Jana z Arku, to bude i napínavé. Ostatní asi tuší, alespoň tuší, že byla upálena. Ale jak to vlastně bylo, asi ví jen někdo. Pro ty bude tedy nejzajímavější to, jak byl příběh uchopen v divadle D21. Ale i tak se dozvědí, co už zapomněli. Tak, dovolte malou průpravu předem.

Pár faktů kolem světice.

 

Nejprve trochu zmatku se jmény. Johanka z Arku, je Jana z Arku, francouzsky Jeanne d'Arc. Ve Francii ale i Panna orléanská (La Pucelle d'Orléans), Panna Jana (Jeanne la Pucelle), dokonce i Dobrá Lotrinka (La bonn Lorraine) či jen Panna (La Pucelle).

 

 

Jana z Arku.

Narodila se 6. 1. 1412 jako negramotná dcera sedláka,

na hořící hranici dokonala přesně 30. 5. 1431 v Rouenu.

Francouzská hrdinka, co stála v čele Francouzů za stoleté války s Angličany.

Vděku se za živa nedočkala.

V 19 letech byla upálena za kacířství.

Až posmrtně ji ospravedlnili a prohlásili za mučednici.

O půl tisíciletí později (v roce 1909) byla blahořečena

a v roce 1920 prohlášena za svatou.

 

Nenarodila se do dobré doby. Stoletá válka, Angličané po vylodění ve Francii (v roce 1415) ovládli severní Francii. Dokonce (v roce 1420) podepsali králové obou zemí, že po smrti krále francouzského získá vládu nad Francií král anglický, a to bez ohledu na francouzské dědice.

A (v roce 1422) se to i stalo. Karel, francouzský dědic, se stáhl a vzdal aktivity. Lid se ale nesmířil.

 

V tom vyrůstala Jana. Od 14 let slyšela hlasy a měla vidění. Navštěvovali ji archanděl Michael, sv. Kateřina a sv. Markéta. Jana se k nim modlila za Francii.  Když ale Angličané stále drancovali a vypalovali její vlast, hlasy jí sdělily, že je Bohem vyvolena osvobodit Francii. Poslechla.

Odjela (v roce 1429) za králem a přiměla ho o svém vyšším poslání, k vojenskému tažení do Orléansu. Dostala vojsko a Orléans osvobodila. A pokračovala, Angličany porážela a sever země osvobozovala. V osvobozené Remeši byl pak francouzský následník korunován na Karla VII. Nabyl převahu nad Angličany. Jana chtěla dokončit boj s Angličany úplně a její popularita mezi vojáky i lidem rostla. Král se toho začal bát a přestal ji podporovat. Když byla zradou (v roce 1431) zajata spojenci Anglie, zahájili s ní proces, s cílem prokázat její spojení s ďáblem. Řídil ho ale francouzský biskup (!). Byla odsouzena jako čarodějka a kacířka a jako taková ve svých 19 letech upálena. Když si Karel VII. zajistil vládu nad Francií, obnovil církevní proces a prohlásil Janu za oběť justičního omylu. Byla rehabilitována světským soudem v plném rozsahu a stala se symbolem Katolické ligy. Papež Pius X. ji až 18. 4. 1909 prohlásil za blahoslavenou a papež Benedikt XV. ji svatořečil 16. 5. 1920.

A o tom to je…

Šlo by říci známým sloganem. Ale klid, podání dějin je kaleidoskopicky rozpracované. Spojovací linií je proces, vedený jedním směrem. A protože se pitvá život Jany, děj prolínají obrazy příhod a událostí, kreslené tu jako až komický skeč, jindy jako dramatická scéna, či jímavý obrázek z dětství. Příběh se tak poskládá v jakýsi obraz, v němž se divák neztrácí, nenudí a užívá si škály hereckých příležitostí v etudách na všemožná témata. Od scén dokazující ženský intelekt, brnkající na mužskou ješitnost, stejně jako živočišnou, leč nevědomou touhu mladého těla Jany a drsných chlapů, temnotu a tíseň výslechů, jiskřivé promluvy krále a Jany, průnik politického realizmu a naivního fanatismu či mile fantaskní epizody z Janiných vidění. To vše s hudbou. Příhodně preludovanou na harmonium. A zpěv. Mimo jiné i burcující gregoriánský chorál Veni Creator Spiritus – Duchu Tvůrce přijď, jenž Janě sloužil za válečný hymnus. A v podání sboru všech na jevišti skoro až nutil zvednout zadky a jít na zlotřilé Anglány.

 

 

 

 

 

 

Takže…

Temná hra o osudu Jany, mleté soukolím politického intrikářství, evokuje K. H. Borovského: „Nechoď, Vašku, s pány na led, mnohý případ známe, že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ale jde o Janu a následkem nebyla zlomená noha, ale plamen. A led byl sakra tenký.

Inscenace využívá herectví a typologie tří protagonistek.

Janu u procesu hraje Hana Mathauserová. Úsporně, spíš mimicky, u pultu zprvu srší odhodláním a sebejistotou, aby v konci ztrácela víru v sebe a pevnou půdu pod nohama, neboť strach je nad hlasy Boží.

 

 

 

 

Pannu Janu, opojenou vidinami, hraje éterická Stela Chmelová, jenž se přesvědčivě zmítá mezi naivitou, nadšením, iluzemi a oddáním se vidění a slyšení, co nikdo nechápe. A Panna Orleánská podaná přesvědčivě a vyzrále Kristýnou Podzimkovou. Role jí dává šance ukázat svůj potenciál. Od rafinovaného ženského oblbování tupého chlapa, po chlapácké ´kočkování´ s mužským, kde potlačované pudy koketují s pro ni nedostupnou chutí na sex.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V roli soudce se v prvním plánu prezentuje chlapácký Lukáš Šolc, ale správně je v mezihrách využit jeho tělesný potenciál v roli drsných a před ženskou rozněžnělých chlapů, živočišných a smyslných „zvířat“. Jako vždy projeví jeho letora a chlapáctví, za nímž tušíme něžnou duši.

 

A Michal Dudek. Také víc šarží. Od zpanštělého magora po primitivního otce, vychytralého intoše, co se mu cestou k moci hodí vše, po politika, co nezná bratra, když jde o něj.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

K tomu výprava, hra světel, spíš tmy a světel, temna a naděje, kostýmy charakterizující, oč právě jde a samozřejmě hudba s osvědčenou značkou David Hlaváč. Inu nelehké, leč vrývající se představení, v duchu motta sezony D21, uvozené trojslovím: Obřad, tradice, oběť?  

 

Titul: Panna Orleánská

Režie: Jiří Ondra

Hrají:  Kristýna Podzimková, Lukáš Šolc, Stela Chmelová, Michal Dudek, Hana Mathauserová

Hudba: David Hlaváč

Výprava: Jana Hauskrechtová

 

Divadlo D21, o. s. Malé Vinohradské

120 00 Praha 2

Záhřebská 21

Premiéra: 8. 6. 2017

Vstupné: 200 Kč / 120 Kč

Nejbližší repríza: středa 14. 6. 2017 v 19.30 hodin

 

www.divadlod21.cz

 

Hodnocení:  100 %

Richard Koníček

Foto: © Ing. Olga Koníčková