Jiří Hilmar: Adagio/ práce z 60. - 80. let aneb kdy bude zase platit rovnice 1 + 1 = 1?!
Museum Kampa - Praha
14. 2. – 17. 5. 2015
Každý umělec musí hledat svou vlastní cestu a jít ji sám, protože náboženství nebo zákony, které stanovují druzí, nemohou učinit rozhodnutí.
Jiří Hilmar
Byli jsme na www.www-kulturaok-eu.cz pozváni na tiskovou konferenci a vernisáž 1. retrospektivní výstavy prací Jiřího Hilmara ´Adagio´ (tj. volně –pomalu) v Praze. Ne příliš široké veřejnosti známý sochař, malíř a grafik Jiří Hilmar je výrazný představitel české geometrické abstrakce a op-artu, který si přál mít také v Museu Kampa svou výstavu kinetických objektů a papírových reliéfů z konce 60. let a kresby a monochromních reliéfů z vrstveného pauzovacího papíru ze 70. let 20. stol.
Přítomni byli JUDr. Jiří Pospíšil a o umělci a výstavě promluvila kurátorka Ilona Víchová (Brno). Zdůraznila, že autora již od počátku jeho tvorby zajímal především prostor a pohyb, ať již se jedná o pohyb reálný, vizuální - optický, latentní, světelný …a pokud jde o papírové reliéfy, ty vznikaly vyřezáváním papíru a pak následným slepováním jednotlivých proužků…a že Hilmar v posledních letech znepokojivě sleduje, že dochází k nesouladu člověka s přírodou, že je stále více příroda člověkem narušována ve své struktuře a že příroda má svůj řád, který bohužel už vůbec nerespektujeme…
Dejme slovo kurátorce
„Výstava Jiřího Hilmara v Museu Kampa se zaměřuje na umělcovu tvorbu v období 60. až 80. let. S
tyčným bodem je rok 1967,
kdy se uskutečnila první umělcova samostatná výstava v pražské Galerii Fronta,
která představila první Hilmarovy kinetické objekty a papírové reliéfy.
Základem práce Jiřího Hilmara je téma prostoru, který vnímá nejen jako třídimenzionální vymezení,
ale především jako prostředí, jehož historické a společenské aspekty jsou formovány člověkem.
Lidská existence pro něj není otázkou jednotlivce,
ale vzájemnosti, v níž člověk představuje součást vyššího celku – přírody.
Toto poznání Hilmar citlivě kóduje do svých reliéfů, objektů a instalací,
společně s poselstvím, ž
e právě v tomto bodě se člověk a příroda v mnohém rozcházejí.
V době založení Klubu konkretistů v roce 1967
se Jiří Hilmar
soustředil na téma pohybu, reálného i optického,
který sledoval v kinetických objektech a optických papírových reliéfech.
Vedle mechanických ´strojků´, zaměřených čistě na možnosti strojového pohybu,
existovaly i objekty pracující se světelným zdrojem,
které po uvedení do chodu utvářely efekty proměňujících se stínů.
Na optických jevech jsou založeny taktéž zmíněné papírové reliéfy. V
ytvořeny jsou z prolamovaného a prořezávaného papíru, který vytváří na první pohled pravidelnou strukturu.
Pro jejich ´čtení´ umělec od počátku počítal s aktivní účastí pozorovatele, který kolem díla prochází. ´
Kinetika objektů-strojků zde byla nahrazena
reálným pohybem diváka a vizuálními ději vznikajícími v ploše díla.
V průběhu 70. let začal Jiří Hilmar kromě papíru a kartonu uplatňovat i další materiály,
ako jsou šňůry, látky a dřevo, přičemž využíval jejich významových kvalit.
Postupně dospíval k stále svobodnějšímu narušování a změkčování pravoúhlého řádu.
Vznikl okruh reliéfů tvořený dvěma systémy vertikálních šňůr,
z nichž jedna vrstva je pevně fixována k podkladu a druhá přes ně volně visí v dalším prostorovém plánu.
Statické dílo, které může rozpohybovat průvan procházející osoby, v sobě ukrývá latentní pohyb. Paralelně začala vznikat také díla založená na vrstvení transparentního papíru, který umělec fixoval na plátno a desku. Jako se usazují vrstvy půdy, jako se v průběhu tisíciletí vrství lidská zkušenost, překrýval Hilmar podkladovou plochu téměř nehmotnými papírovými pláty, které je divák schopen rozlišit pouze v místech, kde je některá z vrstev zvrásnělá, perforovaná nebo odchlípnutá. Tyto citlivé monochromy jsou dalším stupněm vzájemného dialogu mezi výtvarným dílem a jeho pozorovatelem. Přímý vztah optického reliéfu a diváka založený na vyvolání výše popsaných jevů je zde vystřídán psychologickou situací, kdy je pozorovatel přiváděn do stavu ztišení a maximální koncentrace.
Od poloviny 70. let se Hilmar stále intenzivněji soustředí
na problematiku přírody a jejího ohrožení ze strany technické civilizace.
Přímá konfrontace s devastovanou krajinou v centru průmyslové zóny Porúří,
kam se Hilmar v roce 1974 přesunul z panenské přírody v Inningu am Ammersee nedaleko Mnichova,
autora utvrdila o důležitosti rovnováhy mezi člověkem a přírodou,
o nutnosti nalézt jejich porušenou sounáležitost a harmonii.
V tom kontextu začaly vznikat Hilmarovy dřevěné objekty.
Dřevěné latě vyříznuté z kmene stromu umělec opět svazuje šňůrou, spojuje a klíží do nového celku.
K rozštípnutému špalku dosazuje chybějící polovinu a celek vyhlazuje do tvaru plodu.
Dekonstrukce se mění v konstrukci, princip lidské síly (tvorby) se prolne s principem síly přírody (růstu).“
Rovnice: Jedna a jedna se rovná jedné
Hilmar tak pojmenovává své poslední tvůrčí období.
Jeho dřevěné sochy jsou koncipovány jako poznávací modely,
na nichž je možné znovupochopení původní jednoty člověka s přírodou a smíření lidského rozumu
s rozumově téměř nikdy plně postižitelnou zákonitostí přírody smyslově konkrétně poznat.
(text: Sepp Hiekisch- Picard)
Řečeno lépe: člověk + příroda = sounáležitost čili
proto by měla platit rovnice 1 + 1= 1
Jiří Hilmar
- 28. 5. 1937 – Hradec Králové
- 1952 – 1956: studium Střední školy uměleckoprůmyslové (prof. Richard Pípal)
- 1967 – zakládá na pražské Kampě Klub konkretistů (spolu s Tomášem Rajlichem, Radkem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným)
- 1969 – v důsledku politické situace odchází z Československa do Spolkové republiky Německo
- žije ve Frankfurtu nad Mohanem, Mnichově
- 1974 – v Gelsenkirchenu v uměleckém sídlišti
- brzy se integroval do tamní umělecké scény
- 1973 – výstava v Muzeu v Bochumi
- 1983 – spoluzaložil uměleckou skupinu Die Gruppe Gerade
- pol. 90. let – studijní pobyt v Chile
- od 1991 – pražská galerie Opatov, Dům v Českých Budějovicích, Nová síň a Topičův salon v Praze, Brno Gallery CZ
- 2005 – 2008 – spolupráce s Univerzitou v Dortmundu
- 2013 – Galerie AMB v Hradci Králové
- 2013 Galerie města Pardubic
- 2013 - čestné občanství rodného města
- trvalý pobyt v republice
Z tiskovky na vernisáž
Na večerní vernisáži byl již přítomen sám autor, Jiří Hilmar, v doprovodu své (původem z Německa) manželky. Pan JUDr. Jiří Pospíšil zahájil vernisáž radostnou zprávou, že se v minulém roce, tj. v roce 2014 se zvýšila návštěvnost Musea Kampa ze 40 tisíc na 85 tisíc přišedších, což za poslední 3 roky znamená dvojnásobný nárůst a že od 1. 4. 2015 přijímají novou sílu, v nové funkci šéfkurátorky, paní Helenu Musilovou (*1974), kterou jistě všichni dobře známe z Národní galerie Praha (odvolaná ředitelka Sbírky moderního a současného umění NG), a to nejen pro její odbornost, ale i pro její dobré kontakty se zahraničím (Francie).
/Pozn. www.www-kulturaok-eu.cz : Doufáme, že to nebude apríl! - Byla by to škoda pro všechny strany/.
Po úvodním slově PhDr. Ilony Víchové jsme si na návrh pana Jiřího Pospíšila v doprovodu dudáka na závěr zazpívali dvě písničky ´Žádnej neví, co sou Domažlice´ a ´Kdyby byl Bavorov´.
Poté paní Meda Mládková jako vždy zahájila výstavu zazvoněním na zvonec (ale pohádky není však konec).
Doprovodný program:
21. 4. 2015 prohlídka s kurátorkou výstavy od 18.30 hodin
Kurátorka: Ilona Víchová
Doprovodný katalog: Ilona Víchová
Museum Kampa /přízemí Musea Kampa a Konírna)
118 00 Praha 1
U Sovových mlýnů 2
Máme otevřeno: denně od 10.00 - 18.00 hodin
Hodnocení: 99 %
Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva)
Foto: © Ing. Olga Koníčková
Dále srdečně zveme všechny ctitele umění od 19. 2. 2015 na další výstavu
"Přežije-li kultura, přežije národ.“
Jan Mládek