James Ensor: Zemřít pro nesmrtelnost aneb život je krátký, umění však věčné

05.01.2015 15:04

Muzeum Montanelli, MuMo – Praha

17. 10. 2014 - 1. 2. 2015

 

Na vernisáži nové výstavy v Muzeu Montanelli, MuMo jsme poprvé  v českém prostředí představili  tvorbu  ´vizionáře moderny´, předchůdce expresionismu a surrealismu, belgického malíře a grafika Jamese Ensora (1860 – 1949). Můžeme zde zhlédnout kolekci 52 černobílých i barevných litografií (i na ručním papíře), rytin, kreseb a leptů ze sbírky, která je již přes 100 let majetkem Nadace sárského kulturního dědictví  v Sárském muzeu v německém Saarbrückenu. Musíme říci, že některé Ensorovy artefakty jsou však hodně drsné.

James Ensor nebyl nábožensky založený člověk…

přesto se na 38 z 52 Ensorových grafických listů ve sbírkách Sárského muzea objevují motivy zaobírající se křesťanskou náboženskou tematikou – a v 35 případech se umělec věnuje přímo Kristovu životu.

 

James Ensor viděl Ježíšův život jako podobenství, jako způsob vnímání sebe samého jakožto umělce a posuzování kulturních, politických a sociálních aspektů světa.

 

Jeho postavy Ježíše mají často rysy připomínající jeho vlastní a v jednom případě je ukřižovaný Ježíš označen nápisem „ENSOR“.

 

Když se umělec rozhodne učinit podobný krok, nepracuje ve službách náboženství, ale na budování své vlastní legendy.

Znovu a znovu Ensor ve svých dílech využívajících motiv Ježíše líčí čiré neporozumění, kterého se Spasiteli dostávalo, i nekonečnou nespravedlnost, jíž ho světská moc zahrnovala.

 

Ensor vyzdvihuje utrpení, které Ježíš ve jménu svého pozemského poslání přijal na svá bedra. I na jeho obrazech dokáže Ježíš navzdory veškerým strastem a utrpení, jimž musí čelit, nemožné – překonat smrt. K tomu ovšem nejprve musí zemřít. V mýtech a úvahách o umění se již odpradávna setkáváme s toposem, že život je krátký, umění však věčné. Tento názor pochopitelně vychází z přesvědčení, že umělcův život pokračuje v jeho tvorbě, a touhy, aby tomu tak skutečně bylo. Ostatně James Ensor tuto naději vyjádřil přímo slovně: „Chci žít dál, ještě dlouho promlouvat k budoucím generacím. Přemýšlím o trvanlivosti mědi, stálosti tiskařských barev, snadné reprodukovatelnosti – a jako výrazový prostředek si volím leptání.“

V těchto slovech se ukrývá též vysvětlení, proč se počínaje rokem 1886 zničehonic začíná věnovat grafickým tiskům a malba přestává tvořit stěžejní část jeho tvorby. Ensor dospívá k přesvědčení, že lepty jsou vhodným prostředkem, který mu zajistí „další život“, život i po smrti. Na druhé straně však pomocí mnoha motivů a narážek oslavuje vlastní smrt. Na jednom ze svých autoportrétů, který vyleptal do desky podle fotografie, přetváří vlastní obličej. Po prvním tisku, na němž byl Ensor po vzoru fotografické předlohy vyobrazen jako sebevědomý muž na černém pozadí, se rozhodl desku přepracovat a svůj obličej nahrazuje umrlčí lebkou. Ensor zde v uměleckém tvůrčím procesu simuluje vlastní smrt a zároveň jí tím přiznává osobitou tvůrčí sílu. I na upravené verzi díla však lebkou stále prosvítá autorova podobizna zachycující jej zaživa.

V jiném leptaném autoportrétu z roku 1888 představuje Ensor svůj věrný obraz datovaný letopočtem 1960, rokem svých 100. narozenin. V tomto případě se jedná o časovou hříčku. Buď zde může jít o manipulaci s historií, nebo musí být Ensor prorokem. Dílo jej zachycuje v podobě budící dojem, že autor několik posledních let strávil v hrobce. Na umělcových kostech není již ani kousek masa a jeho účes utrpěl značné škody, boty má však stále ve velmi dobrém stavu. Na jedné straně zde Ensor karikuje touhu po věčném životě, zároveň ji však tímto způsobem naplňuje. Jeho obraz totiž bude i nadále žít – přesně v tom médiu, které si k tomuto účelu zvolil: jako lept. (Dr. Roland Augustin)

Kurátorka:  Dadja Altenburg-Kohl, Dr. Roland Augustin

 

Praha 1

Nerudova 13

Máme otevřeno: středa –sobota:  14.00 – 18.00 hodin

www.museummontanelli.com

Milí malíři,

oddejme se bez váhání  nejčistšímu závanu povětří, slastem moře, živme

ponejprv své myšlenky, až poté tělo, okusme ovoce prostoru vůně a zvuky

barev, oduševňujme své vize…

A zvolejme. Ano, budeme velcí, silní a smyslní…a křičme společně. Naše

ženy budou ještě krásnější!

Múzo malování, tobě ó, vždy mladá, odevzdávám teď své srdce, věnuji ti své i

tělo.

Ty žiješ! A já tě miluji!

James Ensor, Ostende, 21. 6. 1934

 

Hodnocení: 50 %

 

Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva)

Foto: © Ing. Olga Koníčková