I do not see ve Výstavní síni Antonína Navrátila aneb i když název výstavy praví opak, vidět je tam víc než dost
I do not see
Valexia a Irina Klomp Stanescu
5. 3. – 28. 3. 2024
Výstavní síň Antonína Navrátila
Společnou výstavu dvou zahraničních členek NSPU
Valexie (rodem z Francie) a
Iriny Klomp Stanescu (rodem z Rumunska),
které však obě působí i v České republice
spojuje zájem o krajinu, přírodu a její paměť.
Název výstavy byl zvolen podle básně Valexie,
napsané původně v její mateřštině, tedy francouzsky –
Je ne vois pas.
Pro stále větší část naší populace, pro niž je angličtina komunikační základ
byla báseň přeložena její autorkou
za pomoci Barbary Day do angličtiny -
I do not see.
A protože autorka veršů působí i v Čechách, přeložila ji
tentokrát s pomocí Jany Doškové i do češtiny –
To nevidím.
Všechna tři znění lze na výstavě objevit a
přečíst si ji v té řeči, která je komu milá.
Kosmopolitní doba, kosmopolitní umění
Výstavní síň Antonína Navrátila, je nevelká žižkovská galerie. Řeklo by se, lokální galerie kdesi v uličkách žižkovských činžáků. Ale zdání klame. Výstavní síň provozuje NSPU, čili Nové sdružení pražských umělců, tedy sdružení sdružující malíře, grafiky a sochaře. Všech směrů, všech věkových kategorií, všech stylů. A když na to přijde, tak klidně i všech zemí světa. Svět se totiž globalizuje a kosmopolitní doba už nehledí na hranice tak moc, jako politici, a už vůbec ne tak úzkostlivě, jako nejrůznější nacionalisté.
Příkladem jdou umělci, neboť umění, je srozumitelné i bez jazykové bariéry. Zejména to malířské, grafické a sochařské. Tak proč se uzavírat ostatním a krnět ve své domácké provinční ulitě.
Ne vždy a všude je to takto široce chápáno, ale v NSPU, tedy Novém sdružení pražských umělců, ano. Jen tak lze mezi členy sdružení objevit i autory z jiných koutů světa. V případě nejnovější výstavy konané ve Výstavní síni Antonína Navrátila jmenovitě dvě autorky, z nichž jedna pochází z Francie a druhá z druhého konce Evropy, z Rumunska. I ony jsou ale plnoprávnými členkami NSPU, což lze kvalifikovat jako skvělý počin.
Srovnání není soutěž
Nikdy nikdo nemůže tvrdit, že jeho – národní – umění je to jediné a jedině správné. To je dogmatismus a nesmysl. Bude-li, ale – známe to z doby železné opony – jedno umění před jiným uzavřeno, bude se vyvíjet sice také dál, dokonce bude docházet často i tam, kam dochází, či spíše už došlo, umění za železnou oponou, ale posun – a na obou stranách oné opony, se bude dít bez vzájemné komunikace, bez vzájemného srovnávání, bez vzájemných impulzů. Tedy pomaleji než by mohlo.
Tato chyba a blokace už naštěstí pominuly a dnes v maličké galerii na Žižkově můžeme objevit umění ze dvou konců Evropy, A srovnávat. Ne soutěžit, ne se překřikovat kdo je lepší. Jen a prostě srovnávat. Inspirovat se navzájem. Objevovat se navzájem. A posouvat se, jak se dnes módně říká vývoji kupředu. Navzájem!
Je proto dobré a chvályhodné, že právě Nové sdružení pražských umělců se takového srovnávání nebojí a klidně do řady svých členů přijímá i cizí autory. Pravda, aktuálně obě malířky působí a tvoří v Praze, ale ještě „včera“ se malířkami stávaly ve svých zemích a své umělecké vidění si sebou vnášejí do Prahy. A tím nabízejí nejen ono srovnání, ale i obohacení. Oboustranné obohacení! Kdo ví, zda se zase „zítra“, nepřesunou do rodné vlasti, nebo zase úplně jinam. Ale to už budou obohaceny o to, co nasály u nás, stejně tak jako naši tvůrci, budou už napořád obohaceni zase o to, co nasáli od nich.
A v tom je smysl umění. A v tom by měl být smysl i všeho lidského ubírání se. Ale to nám - lidem této planety - zatím k naší škodě spíš nejde než jde.
Tak hurá, že alespoň to umělecké obohacování se koná. Alespoň to.
Krajina, příroda a její paměť
Hlavní myšlenkové směry tvorby jsou u obou autorek vlastně shodné.
Obě se zamýšlejí ve svých obrazech a dílech nad vývojem krajiny, kterou obohacuje či naopak ochuzuje lidská ruka, vývoj a život sám. Obě se zabývají přírodou, která se buď sama vyvíjí po svém, což je už ale vzácnost, nebo – a to častěji – svůj vývoj směruje k vyrovnání se s lidským působením. A stejně tak, jako si lidé pamatují co a jak, kdy a kde, bylo a proč, tak i příroda si pamatuje co a jak, kdy a kde, v ní bylo a proč. A vzájemná nedorozumění mezi lidským myšlením a přírodními zákonitostmi jsou od věků časté. Tu k lepšímu, častěji k horšímu…
Obě autorky si tohle moc dobře uvědomují a ve svých dílech, náznakem, abstrakcí, se to snaží zachytit. Upozornit na to nás, diváky.
A je zcela fuk, že jedna pochází z Francie a druhé z Rumunska. Platí to totiž všude. I u nás, v české kotlině.
Lidská činnost a přírodní vývoj je neustálé setkávání se. V dobrém, častěji, žel, ve zlém. Což my, k našemu neprospěchu, „to nevidíme“…
Je ne vois pas / I do not see / To nevidím
VALEXIA
Přes výlohu vidím cihly
Rudý cement styl dutá zem
Přes výlohu to nevidím
V lehkém peří styl úplňku
Z terasy vidím dveře
Ebenové styl černá zem
Z terasy to nevidím
Světlý blesk styl rudý měsíc
Z ateliéru vidím střechy
Zelená měď styl pevná zem
Z ateliéru to nevidím
Mdlý diamant styl vodní měsíc
Z podkroví vidím pláně
Bourbon lilie styl vzácná zem
Z podkroví to nevidím
Proud lásky styl měsíc – země
Je lepší vidět, než nevidět
Je lepší to, o čem jsou obrazy obou autorek, vidět. Třeba jen tak pro své potěšení, ale ještě lépe pro své poučení se a k zamyšlení se nad sebou, nad tím, o čem jsou ty obrazy a také nad tím, „a co já s tím?“. Je zkrátka lepší do Výstavní síně Antonína Navrátila zavítat než jenom číst tyto řádky a vidět zprostředkované fotky.
Text: Marie Kubíčková, DiS. a Richard Koníček
Foto: Marie Kubíčková, DiS. a Filip Koníček
I do not see
Valexia a Irina Klomp Stanescu
5. 3. – 28. 3. 2024
Výstavní síň Antonína Navrátila
Nové sdružení, Husinecká 8, Praha 3
Otevřeno: Út – Čt 15 – 18.
https://martinfryc.eu/galerie/vystavni-sin-antonina-navratila-nove-sdruzeni-prazskych-umelcu/
