Hrozinka v čaji aneb když od života chceme víc, než dokážeme

16.12.2015 10:19

CEVRO Institut – Praha

13. 12. 2015

 

Už  dávno pro pražské příznivce  ´malých´ divadel není pojem neznámý - divadlo Puls Praha. Působí hlavně v Divadle Na Prádle. Pomineme-li řadu her pro děti, stačí připomenout kusy, jež má momentálně na repertoárové listině a které už mnohý z diváků (holdujících alternativě na divadle víc, než podivně se zmítajícím divadlům pevným a zatuchle kamenným) viděl. Dospělácké hry Divadla Puls jako ´Rozlučka´, ´Příšerné příběhy Strýce Montaguea´ či ´Let č. 321´ už patří ke stálicím tohoto ansámblu. Ale kromě této relativně standardní programové výbavy soubor s chutí a nadšením vstupuje i do projektů až mnohdy experimentálních. O dvou z nich jsme dokonce referovali v naší divadelní rubrice na našem webu www.www-kulturaok-eu.cz.

 

Prvním byla hra ´Hotel (Z)matek´ autorů Jany Fleglová a Matouše Danzera, v režii Jiřího Hajdyly, premiérovaná 2014, s derniérou v září 2015. (viz. článek http://www.www-kulturaok-eu.cz/news/hotel-z-matek-aneb-scenicka-kolaz-hrana-harpyjemi-na-pavlacich-/).

 

Druhé představení, jež je v repertoáru dosud, je hra Natálie Kocábové ´WTF´, opět v režii Jiřího Hajdyly, kde se o dramaturgii postarala Jana Fleglová. (viz http://www.www-kulturaok-eu.cz/news/wtf-what-the-fuck-aneb-jak-muzes-mit-nazor-kdyz-nemas-mobil/). 

Další site specific projekt na světě

Stejně jako kdysi hra Hotel (Z)matek se i nejnovější site specific experimentální projekt divadla Puls ´Hrozinka v čaji´  přestěhoval do inspirativního – díky ´školním prázdninám´ a hlavně pochopení CEVRO Institutu – volného prostředí foyer tohoto komplexu budov.

 

Důvod? Jasný a jinde neopakovatelný. Pavlače. Pavlače kolem dokola. A dole mezi nimi dvůr - v případě představení hlediště - na scény odehrávající se všude na pavlačích kolem. Dole zůstávají povětšině pouze (vzor slunečnic za sluncem) hlavami otáčející diváci, otáčející se za nasvícenými postavami právě probíhající scény na pavlačích. Představení ´Hrozinka v čaji´, jehož premiéra se uskutečnila 13. 12. 2015, napsali opět osvědčení autoři - Jana Fleglová (na foto vlevo dole)  a Matouš Danzer (s přípisem & kol., což bylo v tomto případě rovných 17 herců, 17 postav). Na výpravě se podíleli Vojtěch Hanyš a Martin Šimek, hudbu připravil Ivo Sedláček a režii měl tak jako u Hotelu (Z)matek Jiří Hajdyla.

 

Četné herecké obsazení představovala následující jména: Václav Werner Kraus, Lucie Hejnová, Josef Horák / Jiří Kniha, Táňa Hlostová, Alexandra Pereira, Barbora Mudrová, Barbora Hrušková, Klára Miklasová, Vladimír Bastl, Vera Hejková, Petr Florián / Jiří Hajdyla, Barbora Jelínková, Tereza Pachtová, Lenka Vahalová / Kristina Sitková, Jana Valentová, Václav Hoskovec asamozřejmě i duše celého Divadla Puls Lucie Radimerská.

 

 A protože, jak uvádí dramaturgie přestavení, jde o příběh o jednom tichém domě, o lidských snech a o tom, jak s tím vším zamotají Vánoce“, a protože jsme příznivci nových dramatických pokusů a cest a unikátní pavlačový systém ´jeviště´ je zajímavý pokaždé, pozvání na premiéru jsme neodmítli a v neděli 13. 12. 2015 natěšeně vyrazili do ´arény´ jménem CEVRO Institut.

 

Vánoce tak trochu jinak, nebo že by úplně normálně?

Oficiální anotace slibovala mnohé a možné: „Na začátku byl jen prostor, sedmnáct herců, téma Vánoc a dva týdny na přípravu. Jeden dům, jeho obyvatelé a Vánoce, které jsou krásné, ale i složité období. A ještě když začne sněžit, to jedou emoce na plné obrátky. Tradiční i netradiční situace v jednom velkém příběhu plném vůně jehličí a smažených vinných klobás. ´Když nemáš dárek, dej si párek´. Anebo čaj. S rumem. A hrozinkou.“

 

A jak, že jsme to tedy viděli my?

Ač se tvůrci, sehraní a sžití s nabízejícím se prostorem nepokusili o nemožné, to jest vstup do téže řeky podruhé, přece jen tu podobnost her je. Četnost minijevišť umožňuje četnost osudů, postav, minipříběhů na jednotlivých minijevištích. Tedy opět mozaika. V námi zhlédnuté hře Hotel (Z)matek tu mozaiku jednotlivých sond do lidských duší a povah na jednotlivých pavlačových postech spojovala zoufalá průvodkyně organizující původní – dosud nevystěhované - hosty ze spíše nefunkčního hotelu s nově po nastěhování toužícím zájezdem hostů dalších. Ve hře Hrozinka v čaji tento lidský spojovací prvek není. Stejně tak i vzájemné vazby jednotlivých rodin. Minicelky nejsou až na vzácné výjimky se sebou v kontaktu.

Hra se tak do jisté míry rozpadá na několik paralelních příběhů, jež jsou samy o sobě sice samonosné, ale divák – nebo alespoň my – jsme očekávali na konci pointu, kde se to vše vzájemně nějak propojí. Fakt, že jde o jeden dům a jeho obyvatele, a že jejich osudy utne, či dočasně rozhřeší romantika padajícího sněhu uprostřed štědrovečerní atmosféry, nám přišlo málo scelující. Ale možná je to jen náš názor. Možná šlo o jednotlivé osudy jednotlivých nájemníků, opět zdárně a věrohodně okoukané a odposlouchané od života. A pak to bylo O. K.

 

 

 

 

 

 

Působivý a výmluvný začátek

Než nahlédneme do děje a jednotlivých partají, musíme pochválit perfektní nápad s prologem. Všech 17 herců se totiž při příchodu diváků nalézá v dolní dvoraně, pohybuje se mezi nimi při hledání míst a sedadel a spolu s nimi i konzumuje u improvizovaného baru. Odbourává to dokonale bariéru mezi jevištěm a hledištěm, mezi herci a diváky. Všiml jsem si jednoho diváka, kterého atakovala jedna z hereček a cosi mu nabízela. Byl tak zmaten, že nevěděl, zda jde o začátek hry nebo o mimoherní kontakt. A takových nás bylo víc.

 

 

 

 

 

 

 

Druhým plánem tohoto prolínání herců, hry a diváků bylo přestavení chorobného tržního a konzumního pojímání Vánoc, tedy to, čím každý z nás prošel už cestou od MHD ke vchodu do Institutu, a hektickými křečovitými záchvěvy mizejících tradic dávných Vánoc s koledami a zastavením. Zde bleskovým a působivým divadelním ´štronzo´ (stará herecká akce. Dá se realizovat jen v domluvené skupině, kde je jasné, kdo může ´štronzo´ vyhlásit a jak. Na signál ´štronzo´ – zde cinknutí - musí všichni hráči v jakékoliv akci okamžitě strnout v pohybu a zůstat nehybně stát až do odvolání – zde koncem hudebního předělu, při němž brumendo zpívali lajtmotiv z chronicky známé koledy). A pak už zas následoval bezbřehý jarmark. Suprové antré. Tleskáme. Takhle nějak totiž vypadají současné Vánoce. Hon, shon, div ne skon, a najednou se umravníme, rozteskníme, pustíme si koledu a pak zas začne všechno znova. Tomu se říká tnutí do živého. A o tom je vlastně pak i celá hra.    

 

Několik momentek ze života nájemníků jednoho domu

Ségry Martina a Václava (Lenka Vahalová a Jana Valentová) jsou vymaškařené, aby bylo znát, že jsou dvě – možná ne doslova, ale duchem tutově - staré panny, jimž už zas patří ten pavlačový dům. Nikdo jim není po chuti, nikdo jim nevyhoví, na nikom nenechají suchou niť. Sice melou jedna přes druhou, jako když kdákají slepice na hřadě, aniž by se poslouchaly, ale jim to nevadí. Cítí se tu pány, a ne jako staré panny. Byly možná trochu herecky přetažené, ale karikatura těchhle týpků je nejlepší pojetí, jak zpaničkovatělé nicky předvést.

 

 

Snad největší pifku mají ty dvě domácí (čúzy) na rodinu Stárkových. Táta (Petr Florián) a máma s dcerou (Bára Jelínková a Tereza Pachtová). Na první pohled ideální rodinka. Na druhý pohled, nešťastná a sebetrýznící se máma, dcera, která už má všeho divadla Vánoc po krk (na foto vpravo - navíc je nežádoucně těhotná) a manžílek, dramaticky převzorný otec, kterého pronásleduje špatné svědomí v podobě neustále telefonující a otravující nadržené milky. Každý z nich trpně jako miluje Vánoce, ale nejraději by z toho vybředl. Falešné ohledy, falešné pohledy a svátky plné překvapení, odhalení, duševních zranění a hry, jako, že teď huj, a až po svátcích fuj.

 

 

 

 

 

Hana a Jáchym (Věra Hejková a Vladimír Bastl). První vánoce s mimčem Barunkou. První Štědrý spolu a po jejich. Ale co je to - po jejich? Po jeho? Jejím? Po kompromisním? Ideál za své vzal a s ním vše, za co ještě v létě horoval, dal by se citovat jeden dávný song. Život se ukáže přehouplý z romantiky v realitu. Kapr ve vaně. Vraždit, nebo dál dusit v chlorované vodě. A není jen to. Maminka to dělala tak, u nás se to dělalo tak a najednou jsou tu dva lidé, co stojí každý na jiném břehu. Velké rozmazlené dítě, otec a převtělená ekomatka – matka.  

 

 

Lenka a Marek (Lucie Radimerská a Václav Hoskovec). Sexem sed sem znaven ráno, řvouc tys divoch, nevídáno. Tak nějak to u nich je. A funguje. Ale k soužití málo, k souložení akorát. Akorát, že o Vánocích to moc nesedí. Mají přesahy do duše i citů. Prstýnek s nabídkou, přichází najednou krajně nevhod. Mimochodem, tahle krátká etuda z té nabízečky sňatku, to byl v podání obou snad nejlepší kousek z celé hry. Herecky. Mrazilo. Jako to život umí.

 

Tchýně a uzený, nejlepší studený. Řekněme, že jednodušší, ale celkem spoluexistující, dvojku potká nejhorší možné. Návštěva tchýně. (Táňa Hlostová, Alexandra Pereira a Josef Horák /na premiéře/ jinak alternoval i Jiří Kniha). Nadělení a dárek, co je spíš dáreček. Zejména, když tchyně gravíruje do snachy a oprašuje chudáčka synáčka, který chce mít klid od obou, aby mohl sledovat v bedně - Mrazíka. Komická, přízemní (bydlí jako jediní dokonce i v přízemí, a ne na pavlači), ale jinak dokonalá trojka. Co se scénáře týče a životní reality kolem nás.

 

Jiná trojka koček - asi manažerek, protože míchají spisovnou češtinu s jazykem dlaždičů (Barbora Mudrová, Klára Miklasová, Barbora Hrušková), jimž k reálnosti chybí snad už jen to dnes tak módní ´jakobínství´, čili za každým druhým slovem balastní jakoby. Sekly se vším. Najaly si, tak nějak komunálně, byteček a čekaly velký průlom v dosavadních Vánocích. A ejhle, místo průlomu je to průser, a místo urvání se konvencím, sní o Vánocích bílých a domácích. Tlachají, a tím, jak se ožírají, se i docela slušně užírají. Nakonec zjistí, že dámská jízda je fajn, ale zrovna na Štědrý večer to zas tak moc supér není.

 

A nakonec, i když rozhodně ne v poslední řadě (hráli to jak z partesu) je tu barman Evžen (Václav W. Kraus) a tak trochu zneuznaná herečka (Lucie Hejnová). Takoví ti životní outsideři, co se pachtí na piedestal, a nakonec vždycky končí pod stolem. On zneuznaný reklamní génius, plus minus, ona herka, co do rolí dává tělo (hlavně rejžovi, samozřejmě). Jemu se daří ztrapnit cokoli, co vypotí (hlavou), jí získat namísto vysněné hlavní role Maryši jen štěk, její matku. Oba se cítí na odpis a oba jsou na šrot – skoro.

Ale život jde dál. On bere ze zoufalství pozvání tří zoufalek z patra, ona se v mlžném oparu Tequily vidí, jak tomu svému ´Vávrovi´ na divadle, otráví místo kafe kapra - doma před Štědrou večeří…

 

A pak se rozpadá sníh a hra končí. Trable pryč, na chvíli, romantika nástup, na chvíli, protože Ježíšek, Santa Klaus, Per Nöel, či kdo, sype krapet bílé romantiky na rozbolavělé duše jednoho domu s pavlačemi. A zase ´štronzo´. Tentokrát od sebetýrání a reality. Kouzlo Vánoc vklouzlo pod kůže těch 17 - z nás. Nadlouho? Do tání a posvátčí. Jak jinak… 

 

Prostě, dá se to vidět, dá se v tom vidět. Pasuje to na náš barák, na váš barák, na každý barák...

 

My na www.www-kulturaok-eu.cz máme prostě rádi divadla, kde se možná nehraje tak úplně podle Stanislavského či jako v Shakespearovském Globe, ale zato rádo a se zápalem.

 

I když se ta hra už asi hned tak nezopákne, on ten CEVRO Institut není přece jen divadelní scéna, hledejte na webu Divadla Puls. Třeba se to zase někdy zadaří. A když tak, hrají přece i jiné hry. I když bez pavlačí a ´jenom´ v Divadle na Prádle. Ale to už jsme psali…

 

Site specific projekt Divadla Puls: Hrozinka v čaji  se poprvé a snad ne naposledy

uskutečnil ve dnech 13., 14., 15., 17. a 18. 12. 2015 od 20:00 hodin ve foyer CEVRO Institutu

 

110 00 Praha1

Jungmannova 17

 

Vstup: 150 Kč

 

Hodnocení:  69 %

Richard Koníček

Foto: © Ing. Olga Koníčková