Hotel (Z)matek aneb scénická koláž hraná na pavlačích
CEVRO Institut - Praha - premiéra: 27. 8. 2014, derniéra 31. 8. 2014
Jan Werich kdysi kdesi řekl něco v tom smyslu, že jsou na světě divadla a dividla. V dividlech se diví, když vůbec přijde divák, zatímco v divadlech je vskutku nač se dívat. A týž Jan Werich také ještě řekl, že jsou hry (tehdy mluvil sice o Miroslavu Horníčkovi, jakožto autorovi divadelních her, ale myslím, že to lze vztáhnout i na jiné autory), které promlouvají k chytrým lidem a nejsou jen programy vyráběnými pro hlupáky. A do třetice dejme ještě slovo zmíněnému panu Horníčkovi: „Kdybych měl pojmenovat své hry, tak jsou to vždy koláže, které záměrně neodpovídají klasickému půdorysu dramatu. Mne vždy zajímalo drama především jako představení, nikoli jenom jako text. Proto bych výsledek dokonce nazval scénickou koláží, protože mám rád výslednou jevištní realizaci, která nemusí vůbec odpovídat kánonu dramatu.“
Moje hlava má mnoho děr…
Tato slova mi napsala hlavní autorka divadelního představení ´Hotel (Z)matek´ Jana Fleglová, když nám připomínala v obavě, že zapomněla, pozvání na pětičetnou sérii představení své prvotiny. Odehrávala se v až neuvěřitelně hravém prostředí (ve smyslu, že hrálo i to prostředí) současného CEVRO Institutu - původně však již170 let starého slovutného svatostánku kultury v Praze - Měšťanské besedy, kde mimochodem (před šedesáti lety) začala poprvé vysílat standardně nově vzniklá Česká televize. Odpověděl jsem jí prorocky, že mnoho děr v hlavě nemusí být jen důvodem k úniku informací, ale také k široké škále možností, jak informace nasávat a posléze využívat. Prorocky píši proto, že jsem netušil, jakou hru nám autorka připravila, ale vzhledem k její osobě se dalo tušit netušené. Stalo se.
Pavlač místo pro drby, drbny, ale i lidské osudy
Když jsme po představení odcházeli z inscenačního prostoru třípavlačového vnitrobloku dočasně zabydleného devíti typy žen – vesměs matek - a jedním, také značně typickým, mužským, kteří před našima očima, na pavlačích i dvorku, spoluprožili jeden jediný den, přemýšlel jsem, kam a jak tu hru zařadit. O co šlo? Vlastně o nic a vlastně o strašně moc.
O typologii lidí, které jsou v současnosti kolem nás, a my je vnímáme, řadíme, ale vlastně nikdy si je neseřadíme, tak přehledně, jako to provedla autorka. Vlastně, abychom byli úplně přesní, spoluautorka, protože hru napsala nejen Jana Fleglová, ale spolu s ní i Matouš Danzer, oba momentální studenti Literární Akademie. A nesporně významnou roli ve vzniku představení tak, jak vyznělo, tedy jako scénická koláž, měl i Jiří Hajdyla, zkušený režisér avantgardního divadla Puls. A v té chvíli mi to padlo do hlavy. Ano, scénická koláž. Taková, jako psal, režíroval a hrál můj milovaný pan Horníček. Žádné shakespearovské osudy, žádná dramata, ale koláž lidských typů, jejich vztahů, a autorky chytrého zobecnění. To bylo ono! A proto jsem si dovolil v úvodu citovat mistry. K objasnění použitého pojmu, scénická koláž, to bylo myslím potřebné.
Takové laškovné a lehoučké site-specific
Opravdu? Na první pohled možná, ale když si to člověk v hlavě probral, tak to tak laškovné s těmi figurami nebylo, stejně jako to nebylo ani lehoučké. Ano, divák se bavil, divák se smál, divák dokonce místy i řval smíchy a lámal v pase, ale to bylo na povrchu. Vzápětí ho polila lítost, soucit, opanoval ho vztek, a zdravé nas…štvání, deprimovala ho tupost a blbství, komerčnost a opičení se po mediálních vzorech… No jedním slovem život. Odpozorovaný, odposlouchaný, odkoukaný a koncentrovaný do těch deseti postav, které jako bychom znali ze svého okolí. A že jich kolem sebe známe - až tma…
Co všechno se ale může stát, když na dovolenou odjede ředitel hotelu?
Syžet a kostra představení je o tom, že do hotelu, vyhrazenému v mrtvém bodě, shluku typických a typizovaných žen, napochoduje, nějakým omylem cestovky houf natěšených turistů. Ti ale mají smůlu. Matky tu byly dřív. A turisté jsou nahraní. Uvíznou v bezčasí na dvoře jejich hotelu, který tu ale není momentálně pro ně, a jsou nucenými a nechtěnými svědky divadla. Doslova. Divadla, kde se předvádějí – díky pavlačím – tedy v jakési reality show, ženy, matky, baby, týpky…
Tak například typ - Matka precizní
Ve všem přísně daný řád. Doma nechala manuál, který musí manžel dodržovat a telefonicky ho urputně permanentně kontroluje. Má tendence organizovat dovolenou i ostatním. Je samozřejmě dokonalá, všechno pochopitelně stíhá a jedině ona všechno umí. Jo, a má vždycky ve všem jedině pravdu. Znáte takové typy? No aby ne!?
Anebo jiný příklad – Matka psycholožka
Rozvedená psychoterapeutka hraje je tu se sestrou. Ta je – jak jinak – i její klientka v oblasti manželského poradenství. Má praxi, a to všem dokola opakuje. Vše je pro ni freudovská teorie. Těžký intelektuální snob, cítící se tak totálně emancipovaná, že jen ona zvládne klidně v rodině roli matky i otce najednou. I tyhle typy máme kolem sebe, a ne že ne…
A tak bychom mohli pokračovat. Blbá blondýna, bioesoterička, opičí matka, životem převálcovaná pesimistka, dietářka a antidietářka, povinně optimisticky vlezlá referentka a další…
Prostě, jak zaznělo při představení ´Klub pseudoemancipovaných harpyjí´. Každá si troubí tu svou, kvokají jedna přes druhou, melou si svoje, a neposlouchají se navzájem, a nakonec zjišťujeme, že to tak, jak to hlásají, vlastně vůbec není. Pózy a divadlo. Scénická koláž figurek, které přinesla doba a které už asi nic nevymaže. Scénická koláž kravin od přesvědčení, že ´hladké paty – hladký porod´, či slovních zhovadilostí jako ´ani se nehni a pomalu se otoč´ až po marné znechucení a potlačené pokusy o revoltu: „ta je tak posedlá tou biovýživou, že se už třese, až sežere mojí placentu“…
Masturbace je emancipace
I to zazní v představení a ne samoúčelně, dokonce i jinde se tepe extrémní, směšná, absurdní ženská emancipace. Ale i to je jen zrcadlo době a názorové módnosti.
Překvapilo mě na celé hře jedno zásadní. Ta hra mi mluví z duše. Jenže mě táhne na sedmdesátku, žil jsem a vyrostl ve zcela jiné době. Já bych potenciálně mohl nadávat na novoty. Ale autoři jsou přece mláďata - studenti. A oni to vidí podobně, ne-li stejně? A pak mi to došlo. Stačilo se rozhlédnout. Diváci nebyli děleni věkem. Směrem k mé olysalé lebce ani směrem k bujným dredům. Diváci byli řečeno slovy pana Wericha ´chytří lidé a hra nebyla jen program vyrobený pro hlupáky´. Proto jsem se také úvodem uchýlil k těm citacím. Jasně, nebudu to přehánět, pan Horníček to nebyl, ani herecky ani autorsky. Jistě by představení erudovaný kritik něco vytkl, ale o to přece nejde. Já se bavil tak jako na hrách pana Horníčka a že jsem jich viděl, a našel jsem příbuznost. Vždyť on Suchý se Šlitrem také přece nebyli opisně jejich slavní předchůdci V+W. Ale ta příbuznost tu byla. Vnitřní a citová. A chytrý divák to pozná a ocení.
Povzdech a potlesk
Na našem webu se snaží paní šéfredaktorka razit, že ono - kultura OK - je nejen její web, ale také upozornění na to, co považujeme za OK i pro ostatní. O NE-OK prostě nepíšeme. Problém hry ´Hotel (Z)matek´ je ale v tom, že jako OK vidíme něco, co neuvidí už asi nikdo. Přestavení mělo jen 5 repríz a možnost využít prostoru, kde se odehrávalo, se nebude opakovat. A inscenovat tuhle hru do jiného prostředí je sice snem autorů i souboru, ale kdekoli jinde to prostě nebude ono.
Verdiho AIDA také potřebuje dvě podlaží nad sebou a nijak jinak to rozumně nejde. ´Hotel (Z)matek´ ta podlaží potřebuje dokonce tři a přízemí k tomu. Takže sice OK, ale s tímto povzdechem.
A ten potlesk? No, snad takhle: sledujte soubor Divadla Puls, sledujte v tirážích představení jména autorů Jana Fleglová nebo Matouš Danzer a nebo režisér Jiří Hajdyla. A věřme, že když si vyšlápli až k takovéhle ´scénické koláži´, mají našlápnuto i k dalším a dalším. K tomu ten potlesk a žmoulání palců. To vše jménem diváků, kteří nehledají jen ´programy vyrobené pro hlupáky´.
- Divadlo Puls
Hotel (Z)matek
Jana Fleglová, Matouš Danzer
Premiéra: 27. 8.2014 a derniéra 31. 8. 2014
Režie: Jiří Hajdyla.
Hráli: Josef Horák, Gabriela Dorantová /Jiří Hajdyla, Lucie Radimerská, Lenka Vahalová, Barbora Jelínková, Tereza Pachtová, Jana Valentová / Táňa Hlostová, Veronika Soumarová, Lucie Hejnová, Barbora Hrušková (herci a hosté Divadla Puls)
- Jana Fleglová
Divadelní publicistice (prý) sice moc nerozumí (tvrdí, že není žádná žurnalistka ani kritička – ha ha!), nicméně se snaží vše vyvažovat dávkou nadšení a upřímné divadelní lásky. Srdce jí tluče někdy méně, někdy více, ale vždycky tluče pro divadlo. V roce 2012 působila v magazínu Topzine.
- Divadlo Puls
Mladé, profesionální divadlo, působící pátým rokem na pražské scéně. Repertoár tvoří hry mladých dramatiků, zabývajících se problematikou současných třicátníků. Na vzniku každé inscenace spolupracují s nadějnými českými i zahraničními režiséry a výtvarníky.
Pulsují pravidelně v Rock Café a Divadle Kampa.
Kontakty
Divadlo PULS o. s.
110 00 Praha 1
Štěpánská 622/36
Produkce:
Veronika Řezníková
Telefon: 775 572 831
E-mail: produkce@divadlopuls.cz
Umělecký šéf:
Lucie Radimerská
Telefon: 602 387 840
E-mail: lucie@divadlopuls.cz
Výkonný ředitel:
Václav Strmiska
E-mail: vaclav@divadlopuls.cz
- Sídlo vysoké školy CEVRO Institutu
Historická budova staroslavného spolku českého měšťanstva (založeného r. 1845), nazvaná podle jeho jména – Měšťanská beseda.
Dnešní podobu získala budova zejména díky přestavbám z druhé poloviny 19. století.
Z Měšťanské besedy bylo v roce 1953 zahájeno historicky první televizní vysílání v Československu.
Později zde svoji činnosti zahájila i první komerční televizní stanice v České republice – TV NOVA.
Působivým místem je především atriový dvůr budovy.
Celá budova prošla v roce 2006 komplexní rekonstrukcí, aby mohla plně sloužit potřebám vysoké školy.
- Vysoká škola CEVRO Institut
Má akreditovány bakalářské i navazující magisterské obory se zaměřením na právní a sociální vědy, v rámci nichž se studentům dostává vzdělání v právních disciplínách, politologii, ekonomii, sociologii, politické filosofii i moderních metodách řízení či marketingu.
Rektor: Josef Šíma
Hodnocení: 90 %
Richard Koníček
(na foto vpravo v rozhovoru s Janou Fleglovou))
Foto: © Ing. Olga Koníčková