Hans Jörg Glattfelder / Jan Kubíček aneb jak zachráníme konkrétní umění před muzeálním ustrnutím?!
Galerie Petr žaloudek – Praha
26. 2. - 8. 4. 2016
Na vernisáži neprodejní výstavy děl (akrylů na plátně), jejichž autory jsou Hans Jörg Glattfelder a Jan Kubíček, jsme si mohli provést srovnání odlišného přístupu, který měli oba vystavení autoři ke konstruktivismu. Osobně byl přítomen sympatický Hans Jörg Glattfelder (na foto vlevo) i kurátor Hans Peter Riese (na foto vpravo).
Výstava děl dvou významných protagonistů evropského systémového konstruktivismu, jež je logickým setkáním obou malířů, dokazuje, že jejichž tvorba je si - i přes silnou individuálnost každého z umělců - navzájem velmi blízká.
„Mluvíme-li dnes o konstruktivním umění, představujeme si pod tímto pojmem často rozdílná umělecká východiska. Jeho základní axiomy, formulované před téměř stovkou let, se změnily a rozšířily, takže již sotva můžeme hovořit o jednotných estetických pravidlech.
I dílo obou umělců. Hanse Jörga Glattfeldera a Jana Kubíčka, představuje dvě polohy, které v rámci konstruktivního umění charakterizují jeho různé vývojové linie. Pochopitelně ty mají co do činění také s životními osudy autorů, stejně jako s místy, kde žili a pracovali.
Bereme-li za estetické měřítko tehdejší mainstream, byl Kubíček za svého života v Praze outsiderem. Jen v počátcích, tedy v pozdních 50. letech, nalezneme v jeho pracích lettristické prvky, jež byly tenkrát pro pražskou uměleckou scénu typické. Kubíčkova cesta k přísně konstruktivnímu výtvarnému vyjadřování tedy vede přes písmeno. Autor je osamostatňuje a hledá jeho stavbu. Z těchto konstrukčních elementů poté pramení jeho nezaměnitelný estetický jazyk, jenž se zakládá na čtverci a obdélníku.
Kubíčka, který svou cestou kráčel prakticky izolovaně, můžeme označit za ´klasického´ konstruktivistu, neboť ve své formální řeči lpěl na neustálých změnách základních prvků, které obměňoval jejich dělením a dekonstrukcí. To jej přivedlo až na hranici formálního kánonu, neboť byl tvůrcem nanejvýš systematickým a pracovitým.
V tomto období byl vnímán jako umělec, který, aniž by vzhlížel k nějakým vzorům, dospěl až k projevu amerických minimalistů. Tato blízkost je znatelná zejména při pozorování jeho černobílých prací z pozdních 60. let, ve kterých jen rozdělil čtverec jednou čarou, nebo jeho plastik, které představují černý a bílý kvádr.
V poslední fázi tvorby se ovšem Kubíčkovi podařilo formální jazyk konstruktivistů inovovat. Jako jeden z mála si za výchozí bod zkoumání zvolil kruh. Tvar, se kterým konstruktivismus pracoval jen zřídka. Umělci byli z valné části toho názoru, že tento geometrický prvek je sám o sobě tak dokonalý, že se pro umění nehodí. Kubíček propojil možnost dělení čtverce a kruhu, a vytvořil tak variabilní spojení obou forem. Tím formální vyjadřovací možnosti konstruktivismu zásadním způsobem obohatil.
Podobně lze charakterizovat také dílo Hanse Jörga Glattfeldera . Jako Švýcar vyrostl v tradici curyšských konkretistů, tedy Maxe Billa, Richarda Paula Lohseho, Vereny Loewensbergové, a na jeho raných pracích je vliv těchto vzorů patrný. Glattfelder však v jednom rozhovoru řekl, že umělecké pojetí ´klasiků´, jako třeba Maxe Billa, považuje za způsob myšlení, tedy za otevřené změnám a dalšímu rozvíjení. Potud patří Glattfelder spíše k umělcům intelektuálům, kteří své tvorbě přikládají významovost pramenící z filozofického učení. V rozhovoru říká: ..“Jak bylo řečeno, jsem zastáncem principů, ale zacházím s nimi diskursivně, dotazuji se na ně a ověřuji je pořád dokola pomocí syntaktických obměn.“
Jednou z těchto obměn je zavedení optické roviny, jež nevyplývá bezprostředně z konstrukce či principu. Pozorujeme-li obrazy tohoto autora, zdají se zakřivené, třebaže na zdi přirozeně visí plochá plátna. Efektu Glattfelder dosahuje tím, že používá neeuklidovskou geometrii. Je to radikální a dalekosáhlý odklon od principů prakticky celého konkrétního umění, jehož základem je ´normální´ algebra a její zákony. Glattfelder to odůvodňuje svou ambicí zachovat konstruktivní umění naživu, tedy zbavit ho jednoduchých a rovných tvarů a přímočarého řazení forem. Glattfeldera lze ve smyslu hegelovské filozofie označit zaškoleného dialektika, jenž se pokouší svět, a v jeho případě to znamená především umění, ideově vyzdvihnout z ´totality´, jak sám říká. Princip ´jednoznačnosti´ , na kterém podle definice Maxe Billa konkrétní umění spočívá, je pro Glattfeldera příliš jednorozměrný. Jeho vlastní tvorba je tudíž mnohoznačná, není jasně rozklíčovatelná ´krok za krokem.´
Ve schopnosti inovovat jsou oba umělci, kteří vycházeli naprosto z odlišných podmínek, tedy srovnatelní. I Kubíčkovy kruhy vyvolávají dojem mnohoznačnosti, zdůrazňované Glattfelderem. Každopádně se oba osvobodili od jednoduchých principů konkretismu, jež mají původ v dělení čtverce, a nalezli formy nové. Dva umělci, kdysi odděleni a rozděleni, jeden na Východě a druhý na Západě, pracovali na tomtéž estetickém a filozofickém záměru: na rozšíření konkrétního umění a na jeho záchraně před muzeálním ustrnutím. Proto také mají právo být prezentování na společné výstavě. „
(Zdroj: Hans Peter Riese, Berlín, leden 2016)
Pasáž Černá růže
110 00 Praha 1
Na Příkopě 12
Máme otevřeno: úterý – sobota: 13.00 – 18.00 hodin
Více zde: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/konstrukce-diagonaly-linie-aneb-umeni-nezna-hranic/
Hodnocení: 99 %
Ing. Olga Koníčková (zdroj: Hans Peter Riese)
Foto: © Ing. Olga Koníčková