Gould podle Egona Tobiáše aneb taková malá velká milá - konceptuální kýča

12.10.2014 17:46

D21 – Praha

 

 

 

Ve čtvrtek 9. 10. 2014 jsme se - v bezmála letní podvečer - sešli na dvorku před vchodem do našich oblíbených prostor D21, abychom poté absolvovali první premiéru letošní sezony tohoto divadla, uvedenou v rámci celosezonního projektu ´Umělec – vizionář nebo parazit´. Název nám na první přečtení nic neříkal. Gould…Jméno. Jen inertní jméno. Co, to tedy asi bude…

Tvůrci tak trochu z jiného světa

To tvůrci už byli pro nás, co dojmen a prací, o poznání obsažnější. Autorem hry je totiž Egon Tobiáš. Třiačtyřicetiletý dramatik a výtvarník, žák Jiřího Šalamouna, co do výtvarna a jako absolvent scénografie na DAMU. Není divu, že píše scénáře, libreta, prózu i poezii. A není ani divu, že je i tvůrcem četných komiksů a působí jako grafický designér. Kombinace, jak vidno, víc než zavádějící. Při psaní to prostě vidí barevně a obsah u něj vyvolává živé abstraktní obrazy ze scény a herců. To vše v poněkud gagové zkratce a s myšlenkou balenou na způsob art-brut. Takže na hru přímo nadějné vyhlídky.

 

Scénář je ale jenom jedna z věcí, které tvoří dobré divadlo. Záleží i na hercích. A to, že soubor a dramaturgie D21 má značně blízko k pohybovému i výtvarnému divadlu, jsme už psali na našem webu www.www-kulturaok-eu.cz x-krát. Takže pro hru Egona Tobiáše ansámbl jak stvořený. A jak vyplynulo s pozvánky, dokonce posílený. Kromě kmenových opor Petra Pochopa a Michala Dudka se totiž na soupisce objevila rovnou čtyři „j. h.“.

Předně staronová multimediální Jana Kozubková (přestavila se na této scéně v roli Komářice v pohádkovém představení o vosičce Marcelce, o kterém (a o níž) jsme psali na www.www-kulturaok-eu.cz už v naší fotorepo (http://www.www-kulturaok-eu.cz/news/jak-byla-vosa-marcelka-rada-ze-je-aneb-marcelka-uz-doletla-az-na-prkna-d21/). No, a pak dvě „neznámé“ (na scéně D21!) postavy. Dívky - Hana Marie Maroušková a Mariana Čížková. Nakonec jsme si nechali toho hlavního muže – osobnost, živel a unikát – Jakuba Folvarčného, známého to performera, hudebníka, básníka, herce a režiséra, kterého už diváci D21 také zažili, www.www-kulturaok-eu.cz byla při tom a samozřejmě si tehdy své dojmy nenechala jen pro sebe (http://www.www-kulturaok-eu.cz/news/jakub-folvarcny%3a-%c2%b4velky-tresk-a-maly-vesmir%c2%b4-aneb-%e2%80%a6-proc-basnik-stvoril-zenu-%21/)

V Gouldovi ale živel jménem Folvarčný „jenom“ hrál. Režii si ponechal domácí režisér Jiří Ondra, o kterém píšeme skoro u každé hry divadla D21.

 

A proč, že mluví náš mezititulek o tvůrcích z jiného světa? Inu, protože jsou z jiného světa. Jiného, než je ten náš běžný český divadelní kachňák. A to bylo - a je - dobře. Moc dobře.

 

 

A teď k tomu Gouldovi

Autor hry, Egon Tobiáš, není, mimochodem, také už na scéně D21 neznámý a www.www-kulturaok-eu.cz už také o jeho předchozím počinu pro D21 referovala (http://www.www-kulturaok-eu.cz/news/egon-tobias-ten-kun-nelze-aneb-divadelni-hra-s-zivymi-koni-herci-a-hudebniky-/). Tentokrát Tobiáš sáhl po bezmála klasickém díle. Inspiroval se poměrně známým románem Horse’ s Mouth od Joyce Caryho, anglo-irského spisovatele žijícího a tvořícího v první polovině 20. století. V originále byl román vydán v roce 1957, u nás vyšel pod názvem „Kopytem do hlavy“ z iniciativy Nakladatelství Odeon v Klubu čtenářů v roce 1984. Autorem českého překladu byl Jiří Josek. Román je vnímán jako groteskní dílo, které líčí osudy nonkonformního umělce. Jde pestrou mozaiku vypointovaných anekdot i úchvatného světa malířových představ.

Děj je přehledný a jasný. Hrdina románu se vrací z vězení, je mu 67 let. Je z něj kleptoman, výtržník a recidivista stižený prokletím. Je to malíř. Kdysi dávno maloval podle módy a obrazy prodával. Posledních 15 let ale neprodal ani jeden. Vydal se jinou tvůrčí cestou. A tak i přesto, že se jeho starší plátna mezi sběrateli vysoce cení, on sám musí podvádět a krást, aby mohl vůbec malovat...

 

Koncert živlu jménem Folvarčný

Není malých rolí. Při vší úctě. Ale Jakub Folvarčný ovládl jeviště a hypnotizoval hlediště. Role malíře Goulda – nebyla–li mu už autorem psána takříkajíc na tělo – byla pro Folvarčného jako stvořená a režisér Ondra si toho byl nesporně velmi dobře vědom.

Inscenace se tak stala jakousi permanentní divadelní groteskou, která příběh sice vypráví – a vůbec ne nijak atypický – ale jde dál. Hrdina je totiž pro okolí nestravitelný a díky své nepřizpůsobivosti se sám sebou vytěsňuje z každé společnosti a z každého prostředí. Utápí se ve vlastních vizích, mystifikacích, sebeklamu, nekritickém optimismu a hlavně v tvrdé okolní realitě. Bere to ale s neuvěřitelným optimismem až vizionářstvím, a tak v divákovi nevyvolává kýčovitou lítost či odsudek, ale spíš podiv a trpké pochopení.

 

 

Režijně i autorsky je ale myšleno i na druhý plán hry. Ten graduje napětí, smích i pestrost.  Citace, narážky a odkazy. Tu na slavná díla velkých mistrů plátna z minulosti i té nedávné.Vesměs taková, že i divák méně honěný v malířství ví, že to už někde viděl (Pieter Brueghel, apod.).  Jindy na slavná filmová díla (Hříšný tanec a další). Je pak na divácích, kolik odkazů objeví. Dokonce by se dalo v případě více členů jedné party testovat, kdo kolik odkazů našel a poznal. A nechybí tu ani citace textové, slovní (třeba dnes tak zprofanované a na vernisážích současných umělců trapně nadužívané slovo „konceptuální“. Vyslovované kurátory tak často, že se stává zaklínadlem či balastním slovem jako právě všudypřítomné „jakoby“ (viz. suprový minisong zpívaný s vážnou tváří zasvěcenky, Janou Kozubkovou: „Jsem konceptuální kýča…“)

Patláma, patláma, patláma…

Scéna se prostě stává jedním obživlým malířským plátnem a maluje se tam po všem i po hercích. Body painting spolu s promyšleným a výtvarně jasně iniciovaným světelným parkem dotváří představení v jakousi akční malbu vznikající a zanikající přímo s bezpočetnou mozaikou gagů. K tomu je třeba připočíst žánrově přepestrou živou hudbu, překvapivou scénografii a pohybové herectví. Prostě takový perforační divadelní obraz. A že barva teče proudem po hercích, kulisách, nakonec i po až nebezpečně kluzké podlaze, je vlastně nutnou daní celé kompozici.

 

Ještě krátce o ostatních postavách

V našich reportech o přestavení D21 bývá zvykem zmínit všechny postavy děje. O Jakubu Folvarčném už zmínka padla. Jana Kozubková dokázala, že není jen rozkošná Komářice, ale že je (alespoň v tomto kuse)i skvělá komička, která dokáže plně využívat svých tělesných i hlasových dispozic k tvorbě dokonalých karikatur ztvárňovaných postav. Obě dívky (Hana Marie Maroušková a Mariana Čížková) postupně představují partnerky nešťastně šťastného malíře. Dokážou přehrávat a parodovat i velká dramata bez křeče a topornosti. Zejména představitelka první partnerky zaujala nás i diváky až k potlesku na otevřené scéně. Její hříšný tanec s Folvarčným či v závěru pro změnu vznosný „renesanční“ song s Petrem Pochopem, stojí za to vidět a slyšet. A Petr Pochop, mimochodem, jediný během představení, nepomalovaný účastník, působil zase skvěle v zastoupení reálné, neumělecké, šedé a movité „veřejnosti“. V rolích představující tu esenci mecenáše, jindy mravokárce či zase pro změnu tolerující většiny dokládal současnou tragédii umění.

 

Ten, koho umění zajímá a má k němu vztah, ten na ně nemá, a ten, kdo na ně má, toho nezajímá – a když už – tak jen jako zboží. A nechápe z něj vůbec nic. Nakonec ještě Michal Dudek. Čím dál tím víc zabydlený na jevišti D21. Čím dál tím víc tvárný pro různé bizarní role, které mu jsou přidělovány a které, bez trapnosti podání a se ziskem sympatií pravidelnějších diváků, zvládá. Tentokrát kupříkladu mimo jiné i oddaného psa. Inu opravdový herec musí umět zahrát cokoli. (Vzpomínám na nedávno zesnulého Václava Sloupa, který v podobné souvislosti koketoval se svým jménem, když potvrdil, že herec musí umět zahrát cokoli, a třeba i věc neživou. A jemu, že jde, ani sám neví proč - bezvadně třeba sloup…).

 

Chvála free bláznům a nesmyslům, co mají smysl

Přestavení Gould není určitě úplně pro každého. Při premiéře seděl vedle mne mladší muž. Nepostřehl jsem, že by se kdy zasmál, nevšiml jsem si, že by se kdy nad něčím alespoň nějak projevil. Ten tam byl evidentně omylem. A nevypadal jako antidivadelní typ ani jako blbec, prostě pro něj to nebylo. Možná moc free, možná moc nepřehledné, nevím. Naštěstí byl ale jediný s podobnou reakcí. My ostatní jsme se bavili dle svých znalostí a přehledu (s ohledem na četné odrazy a citace) tu víc, tu ještě víc. A o to šlo. Klasiku prostě předem nečekejte. Vstupujete do světa úletů, kde tečou barvy, nervy i děj. A když dotečou, tak zjistíte, že si odnášíte v hlavě abstraktní obraz, v němž vidíte každý to, co vidět chcete. A to je dobře.

A ještě malá vsuvka

A rozhodně ne na okraj. Vtipně se podařilo zkombinovat hlavní aktivitu D21 - tedy divadelní představení – s vedlejší aktivitou – galerií. Autorem obrazů, které zahájily novou galerijní sezonu a otevřely nový galerijní prostor ve foyer D21 (i s živým aligátorem v jednom ZOO koutku a již tradičními želvičkami v druhém) byl právě autor premiérované hry Egon Tobiáš. Jeho soubor obrazů nazvaný ´Whatever´ tak plně ladil jak s autorem samým, tak i s jeho hrou.

 

 

 

Titul: Gould

Autor: Egon Tobiáš

Režie: Jiří Ondra

Dramaturgie: Lucie Ferenzová

Hudba: Jana Kozubková a kol.

Výprava: Jitka Nejedlá

Animace: Pavel Lukáš

Produkce: Hana Mathauserová

Světová  premiéra: 9. 10. 2014

Nejbližší repríza: 12. 11. 2014 v 19.30 hodin

Hrají: Jakub Folvarčný j. h., Michal Dudek, Petr Pochop, Hana Marie Maroušková j. h., Mariana Čížková j. h., Jana Kozubková j. h.


Divadlo D21

Záhřebská 21, Praha 2, 120 00

rezervace@divadlod21.cz

T.: 222 512 922

M.: 774 512 922

www.divadlod21.cz

 

 

  • Arthur Joyce Lunel Cary (7. 12. 1888 - 29. 3. 1957), anglo-irský spisovatel a umělec
  • Egon Tobiáš - dramatik a scénograf , * 27. 4. 1971 v Kladně. Absolvoval scénografii na DAMU a postgraduální studium knižní ilustrace a grafiky na VŠUP u profesora Jiřího Šalamouna. Věnuje se televizní a filmové scenáristice, píše operní libreta, prózu a poezii; kreslí komiksy, maluje, pracuje jako grafický designér. Žije v Praze.


Hodnocení:  75 %

Richard Koníček                                                                                                                  

Foto: © Ing. Olga Koníčková

 

     

 

  Přijďte  zase, mám vás rád!