Gérard Berréby: Tabule času. / Krajina a území. Městská laboratoř/ / LE PAYSAGE ET LE TERRITOIRE. LE LABORATOIRE URBAIN aneb když vlastně není co vyjadřovat…
Galerie 35/Francouzský institut - Praha
2. 6. - 11. 9. 2017
Na vernisáži nové výstavy fotografií a videoprojekcí, konající se v Galerii 35 v suterénu Francouzského institutu v Praze, druhé části výstavy fotografií Krajina a území. Městská laboratoř, jejímž autorem je francouzský umělec Gérard Berréby, jsme se mohli se sympatickým autorem osobně seznámit. Jeho fotografie nám na první pohled mohly připadat jako pohled do dětského kukátka....
„Na hlubších rovinách vědomí dovede umělec pracovat nediferencovanými, ničím nesvázanými metodami, které se zásadně liší od zřetelně vymezené racionální techniky. Nástroje tu splývají s opracovávaným materiálem, jako by se nořily do hloubi svého prapůvodního stavu.“
Robert Smithson
Na vernisáži nás uvítala ředitelka Francouzského institutu v Praze, Isabelle Guisnel. Omluvila francouzského velvyslance, který se zúčastnil souběžné výstavy autora v DOXu, a to o den dříve, a na toto zahájení se již z časových důvodů nedostal. Pak předala slovo svému zástupci, jímž je Alexandre Pajon.
Vysvětlil nám, že zde shromážděné fotografie jsou odrazem cest autora fotografií do nadreálných krajin. Je v nich koncentrován kritický postoj autora k současnému stavu světa a společnosti. Autor fotografií že se rád vrací do Prahy a že zde má své přátele i spolupracovníky. Potvrzuje tak fakt, že Evropa se stává jedním společným svazkem, bez rozdílu národů. Dvě právě v Praze pořádané výstavy dokazují invenci autora a je dobře, že právě tento autor vstoupil i na českou scénu nejen jako osobnost, ale také přímo svými díly.
Poté se ujal slova sám autor fotografií Gérard Berréby:
„
Jsem vděčný Alexandru Pajonovi za to, že zprostředkoval mé dvě výstavy v Praze. Jsem občan Evropy, a tak nevidím rozdíl, zda vystavuji u nás ve Francii nebo kdekoli v Evropě. Ale Prahu mám rád a tak si považuji toho, že zde mohu vystavovat. Jsem tu tentokrát na celý týden, nejen kvůli oběma výstavám, ale hlavně kvůli Praze. Slyšel jsem o ní už tolik a teď jsem si mohl najít čas, aby ji spolu se svými českými průvodci prošel a seznámil se s ní podrobněji.
Rád navštěvuji nejrůznější města Evropy, rád v nich fotografuji. Nefotím ale jen to, co se fotit má, co za to stojí, osobnosti, se kterými se setkám, ale fotím i to, co se běžně nefotí. Chodím a dívám se, co mám pod nohami. Je to špína, dlažba, bláto, nejrůznější odpadky. Nejrůznější povrchy chodníků. Ale když to pak všechno dohromady vhodně zkomponuji, získávám zcela nový výtvarný materiál. Vše dostává nový aspekt. A jen já vím, které město to zrovna je. Prostě vidím města jinak. Jako obrazy dojmů a pocitů a nevšední všednosti.
Pro zajímavost jsem ale na tuto výstavu umístil i jedno ze svých videí. Také točím. Je na něm jedna chodba v Paříži. Nic víc. Podzemní, šedá vybetonovaná. Ale když se ty jednotlivé záběry, které jsem v ní pořídil, správně sestaví a stále se pak ve smyčce opakují, dostává se i ta chodba do jiné dimenze. A najednou ta betonová podzemní chodba vypadá jinak a má i jinou zvláštní vypovídací hodnotu“.
****
„Když ponecháme stranou kritické tautologie, dosahují kompozice Gérarda Berrébyho úrovně ontologického zamyšlení se (a to doslova) nad způsobem zobrazování, který od začátku moderního věku řídí vztah mezi realitou a jejím vnímáním. (…)
Tabule jsou uspořádány tak, aby nabouraly klasický vztah mezi formou a obsahem, kterému se dílo nakonec naštěstí vyhne a unikne tak pandemii kritického sebezalíbení, kterému umění podléhá již od poloviny minulého století. Díla byla stvořena coby nezávislé symbolické stroje, které nicméně podléhají, v rámci zachování své vlastní autonomie, potvrzení společné pravdy. To, co každé dílo svým způsobem vyjadřuje je, že vlastně není co vyjadřovat.”
Francesco Masci
"Když jsem se odvážil do neviditelných záhad času, v době mužů dvou tváří, ptal jsem se sám sebe, co tak ještě mohu objevit, když se zrcadlo v jiném odráží a když ani nepotřebujeme vidět svůj odraz, abychom mluvili sami pro sebe.
Když nepřítomnost lidského těla poukazuje na vzrušující scénu pornografické produkce zjednodušené reality a strach se rychle šíří, je třeba si znovu sestavit roztříštěný život, smrt a vše ostatní a z hlouby vydolovat smysl toho všeho.
Abych mohl znovu spojit, co bylo již jednou rozděleno, musel jsem se chopit toho, z čeho jde strach, opustit své jistoty a nevyhnutelně se postavit úlomkům reality, které plují v pozůstatcích času.
Nešlo ani o to zachytit realitu, ale představit ji po svém, abych ji mohl přesáhnout.
Drsnost a smyslnost těla jsem dráždil až do jejich samého základu, jejich odhmotnění, v plném slunci. Zničit a uchránit před zničením.
Zvíře není daleko, číhá hned vedle pasti.
Slib jako výhrůžka.
Abychom ji odhalili, potřebujeme knihu psanou Braillovým písmem.
Kombinace realistických předmětů, které vychází z představy mé běžnodennosti, zde dosahuje takřka mnemonických rozměrů. Působí jako odpověď přeludům z onoho světa. Vrhám se, abych se v ústraní mohl lépe proměnit.
Ticho po pěšině.
A v tu chvíli se objeví spojitost, která rozhodně nebyla plánovaná.
Aby byla zachována věrnost, je třeba riskovat.
Člověk budoucnosti je ten, kterému bude sloužit paměť.
Jistě, pojmenovávat již znamená tvořit. (text: Gérard Berréby)
Gérard Berréby
- se narodil v roce 1950
- žije v Paříži
- 1982 založil nakladatelství Allia, jehož katalog dnes čítá již na 750 děl
- autor dvou sbírek poezie Stations des profondeurs (2010) a Joker et mat (2016)
- 2011 se stal šéfredaktorem časopisu Feuilleton
- jeho video La Colle ne fait pas lecollage bylo v roce 2012 zinscenováno v divadle v Gennevilliers
- výstavu Les Tables du temps (Tabule času) představil v Mezinárodním centru poezie v Marseille v roce 2015
K výstavě byl vydán minikatalog, jehož vydání podpořila Mezinárodní společnost pro vzpomínky lidí bez paměti, vydáno v Evropské unii.
110 00 Praha 1
Štěpánská 644/35
Vstup: volný
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková