Eva del Risco: Arkádie aneb citlivý voyerismus s mírou vkusu a performancí NEWkusu
Galerijní Laboratoř 6. - (A)void Floating Gallery/Výtoň - Praha
15. - 16. 9. 2018
Proč psát o počinu, který pominul? Není zvykem www.www-kulturaok-eu.cz informovovat o tom, co už neuvidí. Ale každé pravidlo má mít výjimku, aby pravidlem bylo, natož zvyklost.
Stylová tečka za dalším ročníkem
Kratičká dvoudenní výstava Evy del Risco: Arkádie, která se konala na lodi (A)void v plovoucí galerii Floating Gallery sice pominula, ale uskutečnění zavinilo - nadějnou - ozvěnu. Ozvěnu, že Galerijní Laboratoř (letos zaznamenala 6. ročník) nejen byla, ale i je a hlavně bude zas. Něco jako - král zemřel, ať žije král! Skončila GL 6, ať žije GL7. Což je důvod o výstavě, akci i projektu referovat, ač právě skonal. Bylo by totiž dobré, abychom se v GL zase scházeli. Třeba na lodi, i třeba jinde. Konala se přece za svou existenci už v Galerii Makráč, stejně jako v odsvěcené kapli v Praze - Holyni a nyní tedy na lodi pod Vyšehradem, na Náplavce, v kotvišti, poblíž podskalské Celnice na Výtoni. Vždy v netradičním prostředí, vždy v letní pohodě a vždy laboratorně experimentující. Včetně tématu, jež jediné jak takž jednotí volně a často až nečekaně se projevující a výstavním prostorem se inspirující autory.
Eva del Risco a její Arkádie
Vybočením ze zvyklostí nebyla ani výstava uspořádaná Evou del Risco. Eva del Risco Koupová je absolventkou Střední umělecko-průmyslová školy v Ostravě - obor malba, Pedagogické fakulty OU, Ostrava, Akademie výtvarných umění v Praze - obor Grafika I. a doktorandkou Katedry výtvarné pedagogiky Masarykovy univerzity v Brně.
V tajemném, poryvy větru, duněním vlnu a houpáním řeky zintimnělém a mírně mysticizujícím podpalubí nám připravila, podle svých slov ´arkadickou smršť pohody´. I ona totiž - uhranuta ´místem činu´ - vybočila ze standardu.
Ač zkušená výtvarnice, úspěšná ilustrátorka dětských knih, organizátorka řady dětských výtvarných dílen, píšící do internetového magazínu Little Modernist a aktivní spolupracovnice profesionálního webu Město pro děti, jenž mapuje aktivity a zábavu pro děti v českých městech, zvolila pro Floating Gallery jinou náplň, než by se dalo čekat. Instalovala zde fotonegativy. Nainstalovala je tak, že vznikl imaginární, něžně intimní prostorový archiv nevyvolaných, ale i dobově surrealisticky nedokonale vyvolaných fotografií jedné, blíže neurčené (údajně pražské), rodiny z 50. a 60. let 20. století.
Dala si práci a stvořila z nich celek, vhled do atmosféry doby, do soukromí běžné rodiny, do cítění a radostí té doby. Bez příkras a aranže. Obrázky vypovídají o malých radostech, jaké umožňovala tehdejší technika a sporé vybavení fotoamatérů, jež ale ve výsledku byly velké události a radost té které rodiny. Čím méně, tím více.
Každý snímek či negativ byla událost, zážitek, euforie a cenný dokument. Což dnešní generace uvyklá digitální technologii, s níž se dá navíc fotit kdečím, nemůže docenit. Zázrak záznamu zevšedněl a stal se kvantitativním balastem a rutinou. Spotřebním čímsi, co slouží k tomu, aby se to dalo na facebook nebo poslalo komusi, kdo o to ani nestojí. Plevel.
Zatímco dávné snímky a dávné negativy, z nichž se vybíralo na lékárnických váhách, které okénko nechat vyvolat, jsou o něčem jiném. Hovoří asi spíše k pamětníkům těch dob, ale mohou apelovat i na dnešní zhýčkanou generaci, v níž kvantita povrchnosti vítězí na silou prožitku.
Milá tečka na závěr
Každá výstava GL nabízí performanci. Také mimo mísu, dá se říci. Tečkou za letošním ročníkem bylo vystoupení dvou odvážných studentek proslulé Lenky Klodové, jež přijuchaly z Brna, performerek, co si ´drze´ říkají NEWkus.
Jejich happening Singulární Individuum ale nevkus nebyl. Spíš pohybové divadlo, provokace, happening, za nímž je znát vliv a ´rukopis´ Lenky Klodové.
Vystoupení v útrobách lodě mezi exponáty myšlenku nepostrádalo. Šlo o ohlédnutí dvou dívek, jež to nemohou pamatovat, ale znají to z vyprávění, starých filmů a dobových fotek. Vystoupení na téma dnešní pohled na dobu z fotografií a negativů instalovaných Evou del Risco.
Začátek dětsky naivní a pohádkově okouzlený. Za doprovodu proslulé melodie a nápěvu písně Rozvíjej se poupátko, z nezapomenutelného filmu Pyšná princezna (1952) Bořivoje Zemana podle Boženy Němcové, kterou pro film napsal v té době neúnavný komponista hudby k řadě filmů, Dalibor C. Vačkář na malebný text Františka Hrubína. Kdo by neznal slova básníka:
Rozvíjej se poupátko,
nejkrásnější z květů,
od rána až do noci,
budeš vonět světu.
Láska jako květina
žene do poupěte,
ten, kdo lidi miluje
tomu nejvíc kvete.
A pak po krátkém pionýrsky stylizovaném předělu s čestnými strážemi pionýrů u pomníků padlých, skok do fenoménu doby - Spartakiád. A, jak jinak, než s Poupaty. Kolovrátkovou tehdy přeúspěšně diskotékovou skladbou Františka Janečka (Kroky) a správně optimistickým textem Jaroslava Machka v podání věčného Michala Davida. Kdo by neznal i tahle slova:
Krásný úděl máte dnes,
kráčet k zítřku, žít a kvést.
Krásný úděl, před očima růst,
vzhůru k výškám, každou chvíli kus.
Když se podaří, co se dařit má,
když rozkvete růže z poupěte.
Když se podaří, co se dařit má,
tak je přece krásně na světě.
Když se podaří, co se dařit má,
když je slunce jako ze zlata.
Když se podaří, co podařit se má,
podaří se také poupata.
Opakující se pořád do kola, do zblbnutí. Inu jiná doba. A mladí to vidí po svém. Vtipné kreace Sary Wollasch a Barbory Smékalové, dua NEWkus, na spartakiádní čísla (ženy s kužely, zde s pivními láhvemi, dívky s lentou, muži s činkami, zde s rohlíkem s paštikou, z nějž dávaly publiku i ochutnat) vyvolaly právem smích. Pohybové umění není nutně jen o dokonalosti pohybu, či simultánní koordinaci, ale je to o nápadu a ten oběma dívkám nechyběl.
Závěr?
Večer se zdařil, vystoupení to korunovalo a atmosféra GL byla zachována. Držme tedy palce ´pachatelům´ netradičního projektu, jímž jsou Matouš Karel Zavadil (* 1976), absolvent Ateliéru konceptuální a intermediální tvorby Adély Matasové na VŠUP v Praze, jenž se vedle výtvarné tvorby věnuje publicisticev tištěných médiích jako Ateliér, Art &Antiques, Literární noviny a Marta Zava (*1979), jež vystudovala fotografii, andragogiku a aktivně se věnuje problematice vzdělávání dospělých. Ve fotografii se zaměřuje na dokument a reportáž. V minulosti žila v Anglii, kde spolupracovala na fotoprojektech s Českým centrem v Londýně.
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková