Divadlo Puls - Rozlučka 2 aneb když chlapi hledají díru (… na trhu)

03.10.2016 10:15

Od produkce výrazného a specifického divadla PULS jsme dostali pozvánku na premiéru nového představení - Rozlučka 2. Po zkušenostech s tímto souborem a jeho inscenacemi jsme pozvání rádi přijali. Divadlo PULS se totiž snaží prošlapávat vlastní cestu ve spleti jiných cest, jiných malých divadel, jimiž je Praha prošpikována. Snadné to není, ale daří se…

 

 

Něco na tom PULSu prostě je

S divadlem PULS a jeho specifickým repertoárem jsme se na www.www-kulturaok-eu.cz setkali shodou okolností třikrát. Jedním bylo představení autorky Natalie Kocábové - "What The Fuck?!", inscenované na jevišti multižánrového clubu Rock Cafe (viz. náš článek http://www.www-kulturaok-eu.cz/news/wtf-what-the-fuck-aneb-jak-muzes-mit-nazor-kdyz-nemas-mobil/).

 

 

Další dvě představení divadla PULS - Hrozinka v čaji (viz. náš článek http://www.www-kulturaok-eu.cz/news/hrozinka-v-caji-aneb-kdyz-od-zivota-chceme-vic-nez-dokazeme/) a Hotel (Z)matek (viz. náš článek http://www.www-kulturaok-eu.cz/news/hotel-z-matek-aneb-scenicka-kolaz-hrana-harpyjemi-na-pavlacich-/), obě autorská díla Jany Fléglové, jsme zhlédli pro změnu ve vzácně přístupném a inscenačně ojedinělém prostoru atria dnešního CEVRO Institutu – jinak 170 let starého stánku pražské kultury, zvaného Měšťanská beseda, odkud mimo jiné před 60 lety započalo vysílání právě vzniklé České televize. A hle, PULS oba prostory, komorní jeviště v Rock Cafe i monumentální atrium CEVRO institutu dokázal účinně využít. Což už samo o sobě o něčem svědčí…

 

Neformální, současné a trefné… 

Tak by šly charakterizovat všechny námi dosud zhlédnuté inscenace. Žádná velká dramata, žádná divadelní macha, žádné hraní si na světoborný příběh. Ne. Ve všech případech sonda do všedního žití všedních lidí. Do jejich neduhů, vlastností, způsobu vyjadřování. A vždy důvod se zamyslet se. Ani ne tak nad velikostí myšlenky, jež v té které hře je, a ona tam je, o tom pochyb není. Ale hlavně k zamyšlení se nad sebou samými. Zrcadlem nás a našich vlastností.

Jakýmsi pohledem z odstupu. Jak se chováme, jak jednáme, jak mluvíme. Ale také jak si nerozumíme, jak se neposloucháme, jak se chvástáme a jak ze sebe děláme něco jiného, než jsme, včetně blbce.

 

Všechny zmíněné hry jsou také v podstatě konverzačky. Tu v malém kolektivu rodiny, jindy ve velkém kolektivu osazenstva domu či hotelu. Rozbitý džbán jakéhosi organického celku, z nějž každá střepina má své JÁ a dohromady se z nich skládá ono ošidné - MY.

 

Inscenace, které jsme shlédli, jsou vždy výrazně neformální, totálně současné a tvrdě trefné. Trefné tak, že až v duchu, aby to ostatní nevěděli, každý z diváků zakejhá, jsa potrefenou husou. A – snad – alespoň některý z nich - se zamyslí. Nad sebou, nad svým jednáním, chováním, mluvou a nad svým vztahem k těm kolem. A pokud se tak stane, a my si myslíme, že ano, tak hra měla smysl, i když to nebyl žádný „Šejkspír“.

 

Rozlučka 2

Hra, na kterou jsme šli při její druhé premiéře, shodou okolností v den naší státnosti (ale s tou to nemělo nic společného, i když… no, nemělo) tedy 28. 9. 2016 večer, nesla název Rozlučka 2. A předem prozradíme, že z trendu, který je nám v PULSových inscenacích znám, setrvává. Pojem Rozlučka nám samozřejmě cosi naznačoval. A po vstupu do divadelního sálu, kde na scéně byly židle a lehce prostřený stůl i potvrzoval, že tušíme správně. Fajn. Ale co ta dvojka? Dvojka, kmenovým divákům PULS uměla naznačit, že jednička už byla. Což jsme my – neznaje celý repertoár divadla – netušili. A tak, takříkajíc nezatíženi minulostí, jsme po představení odcházeli s tím, že by se měl napsat a inscenovat protipól zhlédnutého mužského, no spíš chlapáckého představení.

Rozlučka 2, byla totiž skoro výhradně typicky pánská záležitost, a – podle nás - by to chtělo tedy v podobném duchu připravit i obdobu téhož - dámskou. Až doma, při přípravě tohoto článku jsme však zjistili, že to, co napadlo nás, po představení, napadlo už dávno před námi dramaturgii divadla PULS a že ta dvojka je v názvu proto, že dámská Rozlučka už vznikla. A dokonce už v roce 2014. A protože měla mimořádný úspěch, a dámy, tam tou hrou potrefené, to zatoužili oplatit pánům, vznikla námi zhlédnutá Rozlučka 2. Aby si obě pohlaví byla kvit. A jsou. A protože jsou obě hry o mladých, a my jsme už přestárlí, myslíme si, že se nabízí  ještě jedna možnost pokračování v dramaturgii další hry. Totéž, jenže po 40 letech (námět dáváme dramaturgii divadla zdarma, jako bonus a dík za představení zhlédnuté… )

 

A co nám tedy dala Rozlučka 2?

Oficiální synopse zní: Hlavní hrdina večera Jan má pár dní před svatbou. S kamarády odjíždí na horskou chatu prožít z jeho pohledu tradiční rozlučku se svobodou. Představy všech hostů o tom, jak má vypadat správná rozlučka, se však diametrálně liší. Plán prožít klidný večer mimo civilizaci a dosah mobilního signálu rychle válcují drogy, sex a rock´n´ roll. K tomu se na horskou chatu pomalu blíží ještě jeden nezvaný host…“

 

A Lucie Radimerská, naše pozorná hostitelka, jinak ale především režisérka a vlastně i autorka celé inscenace a umělecká šéfka Divadla Puls a protagonistka celé řady her divadla i herecky, ale hlavně duše souboru a všeho dění, k tomuto představení dodala: "Naše inscenace volně navazuje na velmi úspěšnou inscenaci Rozlučka, kterou jsme uvedli na jaře 2014. Zatímco první díl vyprávěl o událostech, které se odehrály jedné noci na jedné holčičí rozlučce se svobodou, v tomto druhém dílu se naopak zaobíráme čistě mužskými pohledy na to, jaký má v dnešní době význam svatba a manželství, co pro muže znamená láska a věrnost".

 

 

 

 

 

 

 

 

A jak k inscenaci soubor přistoupil, jak předvedl chlapáctví a debility, co přináší taková sešlost pánů tvorstva, jež jsou uvnitř stejně jen obyčejní lidé, je to přehlídka charakterů a typů, vyřkla dramaturgyně Rozlučky 2, Natálie Preslová: "Při zkoušení vycházíme z improvizací. Rozlučka se svobodou je podle mě událost, která nutí trochu rekapitulovat dosavadní život. Proto s herci často rozebíráme vlastní zkušenosti s různými modely partnerských vztahů".

 

A výsledek?

 

 

 

 

 

 

 

 

Takový, jaký jsme od přestavení čekali. Přirozené projevy, odposlouchané dialogy a neformálnost. Pohybová, slovní, dějová, herecká. Tak, že divák má až pocit, že se nekouká na děj, ale je jeho součástí. Že je hostem na rozlučce, že je tam. Že je účastník. A vidí to, co sám někdy zažil a třeba zažívá často a třeba už zažít ani raději nechce. Nikdo tu není superman. Ač se tak všichni tváří. A nikdo není ani splachovací nula s hroší kůží, i když tak zkouší působit.

 

 

 

 

 

 

 

 

Životnosti přestavení napomáhá i scéna sama. Diváci jsou totiž rozděleni na dvě části. Jedni na jedné straně prostoru, druzí na druhé. A v pruhu mezi nimi se odehrává děj. A to ještě tak, že střídavě. Na jedné straně vnitřního pruhu a pak zas na té druhé. Jsme tak svědky paralelních dějů. Kdy – jak už to tak na mejdanech či kalbách bývá – o tom, kdo zrovna není přítomen, se může otevřeně mluvit, a ten, kdo se od ostatních vzdálil, si konečně může říci či myslet či dělat, co chce. Známe to, ne? Navíc je tu i docela účinný efekt pro diváka, který po celou dobu přestavení díky přesunům herců nesedí jako pecka a nekouká jen jedním směrem, ale musí se otáčet. Kdo může, tak hlavou, kdo už ne, tak celým tělem. Je tak oživován a vtahován k spoluúčasti. Je to dokonale funkční a soubor s tím má už své zkušenosti, které plně využil třeba v obou výše zmíněných hrách realizovaných v atriu CEVRO institutu. Boďáky, nasměrované tam či onam, ho vedou na jiné místo, k jinému zlomku děje, který pak zapadá do sledu a přesto je plně samostojací. Takže, živé přestavení s živými postavami, mírně nadsazenými, mírně zkarikovanými, ale v zásadě, a to je to smutné, veselé, moudré, jak chcete, ale to je prostě to hlavní, v zásadě takovými, jaké potkáváme kolem nás, takovými jací jsme i my sami. Jen kdybychom se takhle z odstupu, jako v zrcadle, někdy viděli a slyšeli…

 

 

 

 

 

 

 

 

Titul: Rozlučka 2-  Inscenace Divadla Puls  - Klub Rock Café - Praha

Hrají: Jiří Perůtka, Václav Hoskovec, Josef Kovář, Josef Horák/Radek Kottnauer (my zhlédli představení s Radkem Kottnauerem) a Gabriela Dorantová

Režie: Lucie Radimerská, režijní supervize: Jiří Hajdyla

Text: Lucie Radimerská, Matouš Danzer a kolektiv

Dramaturgie: Natálie Preslová

 

Produkce: Jana Střížovská Matyášová

Kontakt:  608 35 12 11

E-mail: produkce@divadlopuls.cz

 

www.divadlopuls.cz

Nejbližší repríza: 11. 10. 2016, úterý, 19.30 hodin, Rock Café

 

Hodnocení:  90 %

Richard Koníček

Foto: © Ing. Olga Koníčková