Divadlo Na zábradlí aneb den otevřených dveří DNz

03.11.2017 11:56

Divadlo Na zábradlí/DNz  - Praha

27. 10. 2017

Psal se rok 2015 a datum ukazovalo 11. února. Tehdy se v Divadle Na zábradlí uskutečnila  tisková konference o tom, jak to bude, až to bude, s kultovním Divadlem Na zábradlí. Zúčastnili jsme se té konference i prohlídky, seznámili jsme se s plány a chtěli (v naší krajině jsou velké, ba až velkolepé, plány, jak se ze zkušenosti říkává „plány – eroplány“) jsme věřit, že to tak jednou bude (viz. náš článek http://www.www-kulturaok-eu.cz/news/divadlo-na-zabradli-zastresime-a-vytvorime-novy-prostor-pro-vstup-pro-divaky-aneb-ldyz-se-ledy-hnuly-/). Chtěli, ale v hloubi duše, jsme byli - bohužel a ze zvyku - skeptičtí. Ale ono se to nakonec opravdu povedlo! A pak, že se zázraky nedějí. Dějí. Alespoň kolem Divadla Na zábradlí se zdá, že ano.

 

Držte se Zábradlí - míříme domů!

Slogan, jenž povzbuzoval, rozdmýchával víru a nakonec (bingo!) stal se i skutkem!

Psal se rok 2017 a datum ukazovalo předvečer výročí vzniku tehdejšího Československa,

tedy 27. 10. 2017a my, spolu se všemi divadlamilovnými, četli:

 

„Vážení diváci, naše dočasné hostování v Divadle Komedie dospělo ke svému závěru.

V pátek 27. října 2017 jsme otevřeli Divadlo Na zábradlí po rekonstrukci!

Vstupenky na listopad jsou v prodeji

a předprodej na prosinec startuje ve čtvrtek 2. listopadu 2017 v 11.00 hodin.

pokladna@nazabradli.cz,

222 868 868.“

 

No, tam musíme být. Zrušili jsme závazky na www.www-kulturaok-eu.cz a zamířili tam.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zábava v plném proudu

Vřava, stovky lidí, umělci, primátorka Adriana Krnáčová, otevřená náruč otevřeného divadla.  Známí divadelní, naši, změť srdcařů divadla vůbec toho Na zábradlí najmě. Každý jsme chtěli vidět nové foyer, každý jsme si chtěli sednout do lavic a snažili se prolézt vše, co to staré dobré nově otevřené Divadlo Na zábradlí nabízí.

 

 

A u pokladny stál … dav lidí, skoro jak dávná národní fronta. A lístky šustily víc než esa při mariáši. Být tam! Být první! Nebo alespoň mezi prvními… Toť bylo téma té frontové ofenzivy. A jak by ne. Divadlo Na zábradlí otevřelo po rekonstrukci těžkým kalibrem a velkou symbolikou – úspěšnou inscenací Miloše Orsona Štědroně- Velvet Havel. A dál to jde – pecka za peckou – i v dalších předprodejních dnech. Jasně, hry i známé reprízy osvědčených hitů, ano, ale zase na Anenském náměstí, zase v Divadle Na zábradlí.

 

 

Z minulosti do budoucnosti

Lokalita, kde se dnes divadlo nachází, byla osídlena už od počátku Prahy vůbec. Doloženo je to až ve 12. století, ale lidé tu žili a byli i dřív. A rádi. Zprvu v dřevěných domech, od konce 14. století už kamenných. V místě divadla stály dva. A asi ne nepodstatné, když „Kronika Královské Prahy“ z 15. století uvádí Dům u zeleného kloboučku (že by už tehdy nějaký tyjátr?), pak Dům Milevských (majetek kláštera v Milevsku) - známá to útulna pro nově do Prahy přišedší služebné - „Josefeum". V 16. století tyto domy vlastnili Valdštejnové a oba domy spojili v jeden nový. A vznikla i ulička, jež dala jméno našemu divadlu - „Na zábradlí".

Jak už to u historických názvů bývá, jsou dva výklady. Buď, že název byl odvozen podle zbytku staré městské hradby (zábrany) k brodu na Vltavě, nebo podle označení ´Zábrodlí´, jako že za brodem.

 

Do roku 1836 tu byla kartounka (barví a potiskuje bavlněné látky). Šlo to, tak byl dům přestavěn (arch. Vítek). Vznikla hala pro tiskací stoly. A klasicistní novostavba je to, co vidíme dnes.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Konec 19. století znamenal změnu majitele. Stala se jím Jednota katolických tovaryšů. Nadace skýtala bezplatné bydlení a jídlo chudinskému řemeslnickému dorostu. A protože platilo už tehdy, že po práci má být legrace, Jednota provozovala i ochotnický spolek. Křesťanské hry pro jiné. Takže už divadlo, jak (boží) zákon káže. A fungovalo do roku 1933. Z haly pro stroje vzniklo divadlo. Za okupace sice oněmělo, jako mnoho jiného, ale už v roce 1947 se hrálo zase.

 

Pak ale přišel rok 1948 a křesťanské divadlo nebylo to pravé. V roce 1954 se dům změnil na bytový s minijednopokojáky a společnou umývárnou. Naštěstí ne na dlouho.

 

V roce 1958 si dům vybrali Helena Phillipová, Vladimír Vodička, Jiří Suchý a Ivan Vyskočil. Vchod do hlediště byl přes atrium (dvorek), vcházelo se průjezdem ve vstupním foyer.

Divadlo dostalo jméno dle sousední uličky. Jiří Suchý sám vymaloval divadelní sál šedo-bílými pruhy, sedadla se sehnala ze zrušeného kina. Šatny a herecké zázemí nebylo.

Vstřícná správcová domu ale natáhla v domovní prádelně šňůru, zavěsila dvě prostěradla a šatna byla (páni vpravo, dámy vlevo).

Diváci své svršky věšeli na hřebíky v zadní stěně sálu. Vpředu stála americká kamna (Vodičků) a přikládali sami ´pověření´ diváci, podle instrukcí čiperné domácí, jen za hlučné scény či při potlesku. První premiéra se konala v zimě (9. 12. 1958), a to hry ´Kdyby tisíc klarinetů´ (texty Jiří Suchý a Ivan Vyskočil, hudba Jiří Šlitr, Jiří Suchý, Jaroslav Jakoubek, Vladimír Vodička aj, režie Antonín Moskalyk. V prvním obsazení hrála herečka, co umí i zpívat - Ljuba Hermanová. Na premiéru prý tehdy přišla snad celá intelektuální Praha.

 

V roce 1959 se připojil Ladislav Fialka a založil Pantomimu na Zábradlí. Střídal se s činohrou až do své smrti v roce 1991. Však má na budově pamětní desku (vlevo od vchodu). 

 

Počátkem 60. let 20. století přišli režisér Jan Grossman a Václav Havel. Ten tu začal jako kulisák, pak inspicient, pak dramaturg a nakonec autor. Olga, následně Havlová, tu byla uvaděčkou.

V 70. letech bylo DNz útočištěm filmových režisérů nové české filmové vlny, protože nesměli točit (Herz, Menzel, Jireš, Kačer, Rajmont a Schorm). Schorm přivedl Jiřího Bartošku, Karla Heřmánka, Pavla Zedníčka, Janu Preissovou aj.

 

V 80. letech se vrátil Jan Grossman a řediteloval (1991 – 1993), po Vodičkovi, co to vedl třiatřicet let.

 

V roce 1993 začala ředitelovat Doubravka Svobodová, uměleckým šéfem byl režisér Petr Lébl. Divadlo získalo Ceny Alfréda Radoka a stalo se Divadlem roku (1994 a 1997). Přišli Jiří Pokorný, J. A. Pitínský, Jan Nebeský, Jiří Havelka, Jan Frič, Juraj Nvota a David Czesany.

 

Od roku 2013 je ředitel Petr Štědroň, umělecký šéf Dora Viceníková a režisér Jan Mikulášek.

Při rekonstrukci soubor hrál v Divadle Komedie. Nová sezona pod vlastní střechou přinese mimo jiné i adaptace Thomase Bernharda - Mýcení a Güntera Grasse - Plechový bubínek.

 

 

 

 

 

 

Jak to vypadalo při znovuotevření ?

Bujaře. Dvorek přetékal lidmi, hlediště osedávali nedočkavci a venku se na domě promítal videomapping s ukázkami z her. S herci a tvůrci bylo lze hovořit face to face, kutálka hrála do noci, radost byla do rána. Koutek Václava Havla nepietně připomínal slavnou éru divadelníka.

 

Z našeho pohledu jsme se tedy potěšili a vplynuli do všeobecně povznesené nálady. Akorát nás zaujala sedadla. Jsou nová. Pohodlná, krátce jsme si i poseděli, to by jinak nebylo ono, ale co nás zarazilo, že jsou seřazena za sebou. Doslova. Ne jako všude jinde cikcak ob řadu tak, že hlavy se při mírném stoupání hlediště nekupí jedna za druhou, ale ta vzadu se dívá mezi dvěma vpředu. Zde ne. Nevím, jak to kdo vymyslel, ale ač nejsme mohutného vzrůstu, sedíc jeden za druhým, jsme ten vzadu viděli akorát hlavu toho vpředu. Jen třetí a druhá řada jsou cikcak. Jinak ne. Ale třeba je to jen náš dojem. A proč si tím kazit radost, když divadlo zas funguje.

 

 

 

Bývaly tu horší podmínky pro diváky, tak co…A divadelní dvorek je příjemně zastřešen a zatím ještě průhledný k nebi, odkud se jistě dívali všichni, co už tady dole s námi býti nemohli…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Divadlo Na zábradlí, scéna hl. města Prahy

115 33 Praha 1

Anenské nám. 209/5

 

www.nazabradli.cz

 

Hodnocení:  99 %

Richard Koníček

Foto: © Ing. Olga Koníčková