Daniel Brühl aneb je rád mužem, protože muži s věkem zrají, zatímco ženy se stárnutím mají problém

26.04.2016 13:47

Febiofest 2016 – Praha

 

Setkání na besedě s jedním z nejvýraznějších představitelů mladé evropské herecké generace Danielem Brühlem(* 1978 v Barceloně), jenž byl hostem letošního Febiofestu, jsme si v nabitém festivalovém programu nemohli nechat ujít. Daniel Brühl přijel jako host festivalu a v rámci ´pocty Danielu Brühlovi´ se na program dostaly 3 z jeho dosavadních filmů:

 

Občanská výchova/The Edukators/Die fetten Jahre sind vorbei (Německo, Rakousko), režie: Hans Weingartner

 

Velký sen/Lessons of a Dream/Der ganzgroßeTraum (Německo) -  režie: Sebastian Grobler

Kolonie / Colonia / Colonia (Německo, Lucembursko, Francie) – režie: Florian Gallenberger

 

Kolonii jsme na www.www-kulturaok-eu.cz stačili zhlédnout a píšeme o ní podrobně na jiném místě (viz. náš článek: http://www.www-kulturaok-eu.cz/news/febiofest-2016-kolonie-aneb-akcni-thriller-ktery-napsal-pro-bruhla-sam-zivot/) .

Úvodem neformální - téměř hodinové - besedy s Danielem Brühlem, jíž se zúčastnili zástupci Febiofestu 2016, odborníci a zainteresovaní novináři,  zástupci Febiofestu předali Brühlovi pamětní medaili, kterou za 23 let existence festivalu dostávají vzácní hosté. Dosud ji vlastní jen 50 osobností filmu. K překvapení všech Daniel Brühl přišel s vousy a podivným účesem…

 

První otázka přítomnými nebyla ale mířena na Brühla, naopak Brühl se obrátil na zástupce Febiofestu. Brühl se zajímal, co plaketa znamená a za co ji dostal, když jeho film, jenž měl na Febiofestu českou premiéru, dosud nikdo neviděl. Sympatický programový ředitel Febiofestu, Štefan Uhrík (na foto vpravo) mu v angličtině (ta byla demokraticky hlasováním zvolena jako komunikační řeč besedy)  vysvětlil, že ocenění je hlavně zásluha hlasování Brühlových příznivců, kteří po internetu oceňovali herce a filmy promítané na předchozím ročníku Febiofestu. Loni byl promítán jeho film – Rivalové a byl vyhodnocen jako nejsledovanější.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Daniel Bühl skromně poděkoval, prohlédl si ocenění a dal najevo, že bude nyní odpovídat na naše otázky.

 

 První otázka se tím pádem týkala filmu Rivalové.Jak probíhal váš kontakt s Laudou?“

„Pro mne to byl jeden ze zatím vůbec největších zážitků, které mi umožnila práce ve filmu. A nejzajímavější na tom bylo, že výsledný film byl lepší, než jsem si nad scénářem představoval. A ještě jednu specifiku ten film pro mě měl. Já, Němec, jsem hrál rakouskou ikonu. A – jak je známo –  Rakušané zrovna v lásce Němce moc nemají. A pak mi ještě volal sám Lauda. Je akční, tak to bylo v šest hodin ráno. Oznámil mi, abych se k němu dostavil. Byl jsem vyděšený jak malý kluk, když ho chytli, že kradl sousedům hrušky. Ale nakonec to dopadlo dobře.“

 

Další otázka doplňovala první. Pane Brühle, jste herec, který už ztvárnil víc životopisných rolí. Dokonce žijících osob. Je o vás známo, že se setkáváte s hrdiny, jež ve filmech hrajete. Nejste sice jediný, kdo hraje někoho, kdo ještě žije, ale jste skoro jediný, kdo se takto cílevědomě s těmi lidmi – pokud o to stojí - setkává. Co vás k tomu vede?“

 

„Máte pravdu, není běžné, aby herec vyhledával postavy, které ve filmu představuje. A má to i logický důvod. Kolegové se obávají, že by je takovéto setkání až moc ovlivnilo a do jisté míry i svázalo. Já se toho zas tak moc nebojím. A když už jsme zmínili Laudu. Víte, on, je naprosto jiný než všichni. Myslím ty, co jsem se s nimi díky filmu setkal. A vlastně je i jiný  než jiní významní lidé. Chtěl jsem ho prostě sám za sebe poznat. Vždyť jsem se musel kvůli tomu filmu naučit řídit Formuli. Tedy jenom F3, ale i tak.

Předem jsem si také prostudoval jeho životopisy. Ale mé setkání s Laudou mi ke ztvárnění role moc nepomohlo. Neovlivňoval mě a nezkoušel mi cokoli vemlouvat. Nechal to na mě. Tak jsem trnul, jak to nakonec přijme. A musím se pochlubit, pro mne bylo obrovským oceněním, že mi po zhlédnutí filmu právě on oznámil, že se mu film líbil. Od té doby už smím, ač Němec, klidně i do Rakouska. Neschválit mi Lauda ale to pojetí, asi bych tam už nikdy nesměl. A jeho chvála – či souhlas – mě těší tím víc, že je jako člověk je naprosto jiný, než jsem ve skutečnosti já…“

 

Zajímali jsme se i o veleúspěšný film - Good By Lenin! – a o Brühlovo vysvětlení té úspěšnosti.

„Takový úspěch nikdo, kdo jsme film připravovali, nečekal. Podle nás šlo o malý intimní film. Jenže se právě na tom malém intimním příběhu ukázalo, že změny dějinných kulis a změny společenské, které vznikly téměř ze dne na den, jsou a byly důvěrně známy více lidem. Že to vyrovnávání se se změnou idejí je problém řady lidí. A dotklo se všech, kteří se s tím museli nějak vyrovnat. To by ale samo osobě asi stále nestačilo. Filmu pomohlo, že jsme ho zřejmě natočili ve správnou dobu. Dříve či později by to byl jen malý intimní příběh. Shodou náhod ale díky svému náhodnému načasování oslovil mnohé.V tom je podle mě  celé kouzlo úspěchu…“

 

Další otázku nabízela filmografie Daniela Brühla. Jaké filmy raději? Politické, story či co?

 

„Myslím si, že je dobré přecházet ze žánru do žánru. Alespoň mne to osvěžuje. Takže ideální je po dramatu komedie a tak. Ne vždy se to daří, ale snažím se o to. Mnohem raději točím filmy s velkými tématy. To mě vnitřně uspokojuje. Rád bych totiž, aby po mně zbylo alespoň 5 filmů nadčasových. A třeba i světových. Když to řeknu neskromně. Je mi 37 let, tak snad mám ještě nějaký čas a mohu o to usilovat. Problém je ale v tom, že s věkem jsem stále sebekritičtější. A to, co jsem si myslel, že by třeba už k těm budoucím pěti mohlo patřit, s odstupem času na mě už zas tak přesvědčivě nepůsobí. Tak nevím…“

V souvislosti s ambicemi Daniela Brühla na celosvětový a nadčasový film jsme se zajímali o jeho světovost z hlediska jazykového vybavení. Daniel B. hovoří totiž několika světovými jazyky jako rodilý mluvčí. To by mu mohlo usnadnit cestu od národního k světovému herci.

 

„Ano mluvím víc jazyky a shodou okolností světovými. Jsem Španělo-Němco-Francouz, když to řeknu přesně. Tak jako byl Karel V. v 16. století. Ne že bych se chtěl a měl rovnat. Ale je to výhoda. Mluvím-li španělsky, francouzsky a německy, nepoznají tam, kde těmi jazyky mluvím, že jsem z jiného státu. To je dobré. Pro film i život. Mohu bez jazykové bariéry točit i žít v mnoha zemích. Zejména španělština a francouzština jsou hodně rozšířené jazyky.“

 

 

 

 

 

 

 

 

Tím nám nahrál na smeč a další otázka zněla jasně: Pane Brühle, jste z evropské rodiny. A už dávno nejste jen herec jedné země, ale i díky původu a jazykovému vybavení jste evropský herec. Ale vzhledem ke spolupráci se zámořím – viz Tarantino a jeho Hanební pancharti, kde jste v pestré směsici národních herců byl nepřehlédnutelný, začínáte být už i světový herec. Kudy vedla vaše filmová cesta od německých začátků v Good By Lenin! až k Tarantinovi anebo nejnověji k Emmě Watson v Kolonii?“

„Nevím. Já pro to zase tak moc nedělám. Jen se snažím hrát dobře a zvažuju příležitosti. Řekl bych, že to vše přišlo samospádem. Hodně tomu napomohl Lenin. Málokdo mě před tím znal. A přesto jsem už před Leninem dostal ceny a natočil filmy. Lenin ale zaujal veřejnost, odborníky a filmaře. A pak začal dominový efekt. A Tarantino? Nějakým hnutím osudu viděl Lenina a vzpomněl si na mě s Hanebnými pancharty. Prostě náhoda. Nic víc.“

 

A protože Brühl zmínil Emmu Watson, s níž hrál v Kolonii a Emma je známa jako velká feministka, vykoledoval si otázku, jak se mu s Emmou spolupracovalo…

 

„Emma je v té oblasti hodně aktivní. Tak to ani jinak nešlo. Navíc se natáčení konalo krátce po jejím fenomenálním projevu v OSN. Tak toho byla plná a já byl zvědavý. Ale dost jsme se shodli. I já jsem názoru, že třeba film je až moc ovládán muži. Tak jsem to ustál bez problémů. Do natáčení jsme to ani jeden netahali. Emma je profesionál a já se snažím o totéž. Je to naše práce. A když už o té mužské a ženské roli mluvím, tak zdůrazňuji, že sám za sebe jsem rád, že jsem muž. Proč? Muži s věkem zrají. Zatímco ženy mají problém se stárnutím…Ale zpět k Emmě. Je tak silná v argumentech, že mě pomalu do toho boje vtáhla. Díky ní jsem se i já ocitl na půdě OSN. Projev jsem ale neměl, to ne. Jen hovory s poslanci. I to byla zkušenost.“

 

Tím jsme se dostali k Brühlovu filmu Kolonie. Otázka zněla: Proč jste vzal tu roli?

 

„Bylo to osobní. Když udělal Pinochet v Chile převrat, podařilo se některým Chilanům zachránit útěkem. Mnozí se dostali do Evropy. Naše rodina byla s nimi tehdy v kontaktu. Ale mluvili španělsky. Tak jsem dělal tlumočníka. Už jako mladík jsem věděl, co se tam dělo a měl informace z první ruky. A když jsem se dozvěděl, že se má točit film Kolonie, cítil jsem, že bych mohl využít těch dávných zkušeností. A začal jsem se o to zajímat.Pak jsem se dozvěděl, že to bude točit Florian Gallenberger, s nímž jsem už před tím natáčel v Číně. Rozuměli jsme si a tak jsme se dohodli. Film ale není vymyšlený. Je to reálný příběh, který se stal. Už ve své době byl zásadní a dost politický. Bylo jasné, že musí být co nejvíc autentický. Proto nám poradce  dělal člověk, který to vše prožil a v Kolonii vyrostl. Nejsem dost otrlý, abych si věci nebral. Tak mě na tom všem nejvíc děsila ta brutalita tam, ta zvěrstva, která beztrestně procházela a to, že němečtí politici s Pinochetem kolaborovali. To bylo a je smutné, zdrcující a zásadní.“

Tím ale rozpoutal Daniel Brühl ohňostroj otázek. Nejen k filmu, ale ke všemu co s tím souvisí. Co jste se dozvěděl o Chile, co jste do té doby ještě nevěděl?“

 

„Třeba jsem netušil, jak byla Kolonie organizována. A také to, že ji a jejího ´duchovního´ otce podporoval Franz Josef Strauss. To byl šok. A bylo toho víc. Film prolomil mlčení, jež nad tím trvalo už od tehdy. Tisk se o to začal zajímat. A objevovaly se  další věci. Ale – a to je také zajímavé – v samotném Chile o tom dodnes mluvit nechtějí. Ať už byli na jedné či druhé straně.

 

Pak už jsme se vrátili k herectví Daniela Brühla. Otázka, která nás vrátila k filmu a herectví zněla:Ovlivňuje vás nějak to, co točíte. Často to jsou vypjatá témata. Nejen Kolonie?“

„Nevím, zda je to dobře či špatně, ale ovlivňují. Na počátku je scénář. Ten určí tón filmu. A já v tom tónu začnu přemýšlet o roli. Nutně se do ní tak trochu vžívám po celou dobu natáčení. Pak následují diskuze s režisérem, kdy si vyjasníme představy a on mě usměrní do mantinelů, které vidí. Každé téma, které točím, je návodem, jak roli hrát. Ale se mnou osobně to snad nic moc nedělá. Jen mě to možná poučí a posune. Doufám, že jsem dál ten samý Daniel.“

 

Zmínka o usměrňování ústila k otázce. Je plno herců, kteří pro to směrování a nastavování mantinelů představě herce raději sami režírují. Co vy? Nelákalo by vás to?“

 

„Ani ne. Čím víc už jsem rolí odehrál, tím víc vidím, jak je těžké režírovat. A jak je šíleně těžké natočit film. Režisér musí být bojovník. Se všemi a se vším. Film-  to je plno osob, profesionálů, osobností a každá z nich  má svou představu a hlavu. Režisér to musí rovnat. A to není snadné. To mě na tom děsí. Chápu kolegy. A není to jen o realizaci vlastních představ. Herec je totiž v situaci, kdy nemůže nic, než pasivně čekat, až mu někdo něco nabídne a záleží na tom, kdo a co. A záleží pak na tom, co a komu přijme. A proč. A pak hraje a čeká, co se to vlastně natočilo. To je fakt. Myslím, že mám v tomhle trochu kliku. Jsem členem jisté produkce, a ta mi umožňuje něco nadstandardního – ovlivňovat co a jak se bude točit. Ne rozhodovat, ale ovlivňovat. Už to je výhra. A nemusím v tom pak ani hrát… To mi zatím plně stačí. Proto říkám, že režie - teď ne. Snad za 10 let. Možná, ale to budu ještě zkušenější, tak nevím…“

David Brühl nám tím naznačil, že už je na tom tak, že si může role i vybírat. Zajímalo nás tedy, jak si je vybírá, jaké odmítl, proč a jak dokázal, že zatím nehrál typického německého záporáka.

 

„Podívali jste se pořádně na mou fyziognomii? Na záporáky se nehodím. A pokud jde o odmítnuté role, vím, které jsem odmítl i proč a jsem rád.  Co jsem ale nikdy nehrál a nevzal, je role v německé komedii. To v Německu neumíme. V tom se nehodlám vykoupat. Ostatně jako Němci toho už neumíme, jak se ukazuje, víc. Už ani ta vychvalovaná vynikající auta. Natož natočit komedii. Ale úplně si role vybírat ještě nemohu. I já čekám na příležitosti. Z nich eliminuji. Ovšem jen z těch, co mi někdo nabídne! A přitom mám pocit, že bych se mohl uplatnit – už kvůli té španělštině – ve španělsky mluvící kinematografii. To by mě lákalo. Ale čekám. Třeba se šance naskytne. Znám také své meze. Ano, hrál jsem v americkém filmu, ale Němce. Nemohl bych hrát v anglicky mluvících filmech. Umím angličtinu snad dobře – posuďte sami – ale nejsem mluvčí – to posoudí ti z vás v sále, co mluvčími jsou.“

 

Zmínka o angličtině vyústila k otázce, která se týkala vztahu Daniel Brühl versus Hollywood. „Jak odoláváte nabídkám z Hollywoodu a jak je případně přijímáte?“

„Svět už  díky technologiím a přepravním možnostem je tak malý, že měl-li bych točit v Hollywoodu, není nutné kvůli tomu žít v L. A. Naštěstí. Centrem filmu je Londýn. Když už. V USA jsem samozřejmě už nejen byl, ale i pobýval. A musím říci, že se tam nudím, a že se mi tam stýská po Evropě. Zatím pokaždé. Americké projekty  však nijak zarputile neodmítám ani nezatracuji. Musí mi  ale sednout. Neměl bych se za ně stydět anebo je brát jen kvůli honoráři. Tím ovšem pro mne Amerika končí. Uznávám, že se tam točí stále velkoryse. Že tady by se za tamní rozpočet natočilo klidně i 200 filmů. Ale to mě neovlivní. Držím své zásady.“

 

Úplně poslední otázka byla spíš humorná a vyslovila to, co jsme pocítili při jeho vstupu. Image. Plnovous… Proč to? Role či nová image, nebo sázka, nebo co…?“ Daniel na chvíli jakoby ztratil řeč. Pak se zasmál a odpověď byla krátká a zdála se spíš diplomatická.

 

„Jsem líný se holit (ale v očích mu hrála jiskřička uličníka). A sestřih musím. Je součást jistého projektu, o kterém ale nebudu mluvit. Ty vousy k tomu ale nepatří…“

 

Dlouhý potlesk ho provázel v doprovodu vedení Febiofestu k ochotnému a skoro až nekonečnému fotografování jeho osobně a mnohých z nás s ním. Příjemný mladý muž udělal na Prahu nejlepší dojem. Potvrdil, že velcí herci nepotřebují hrát za každou cenu divadlo.

 

Daniel Brühl

 

  • narodil se v roce 1978 v Barceloně
  • celým jménem Daniel César Martin Brühl GonzalezDomingo je syn známého německého dokumentaristy a režiséra Hanno Brühla
  • bilingvní rodina umožnila Brühlovi už jako dítěti osvojit dva evropské jazyky, což mu pomohlo při budování mezinárodní herecké kariéry
  • debutoval v útlém věku v divadle a první roli měl v německých TV seriálech
  • průlomem v jeho filmové kariéře se v roce 2003 stal snímek Good Bye Lenin! Wolfganga Beckera. Brühl v něm ztvárnil hlavní roli milujícího syna, jehož maminka strávila několik posledních měsíců socialismu v kómatu. Aby ji ochránil před fatálním šokem ze zjištění, že východní Německo již v původní podobě neexistuje, rozhodne se Alex vše v matčině okolí uvést do stavu před pádem berlínské zdi. S pomocí přátel se mu daří fingovat socialistickou realitu, ale je zřejmé, že jeho odvážný plán nemůže fungovat do nekonečna. Vyspělý a mnohovrstevný herecký výkon v roli Alexe vynesl Brühlovi  řadu ocenění v rámci domácí německé scény, ale i v zahraničí.
  •  Good Bye Lenin! byl v roce 2004 nominován také na prestižní ocenění Zlatý glóbus a BAFTA
  • následoval snímek Občanská výchova, který je zahrnut i v letošním výběru festivalu Febiofest- Rakousko-německé drama o třech mladých idealistech, kteří se rozhodnou svérázným způsobem bojovat proti vyšší společenské třídě, měl premiéru na MFF v Cannes, kde od publika sklidil neutuchající ovace. Spolu s Brühlem se v hlavních rolích objevila výrazná tvář mladé německého herectví Julia Jentschová a Brühl se zde opět setkal s Burghartem Klaussnerem v roli podnikatele Hardenberga.
  • po řadě rolí v evropských snímcích začal dostávat příležitosti v zámoř
  • prvním výrazně úspěšným snímkem byl akční thriller Bournovo ultimátum (2007) v hlavní roli s Mattem Damonem
  • fanoušci Quentina Tarantina si vybaví Brühlův výkon v Hanebných panchartech z roku 2009. V hvězdně obsazeném oscarovém snímku ztvárnil postavu německého válečného hrdiny Zollera. Herecký talent i záviděníhodná jazyková vybavenost čtyřmi evropskými jazyky mu otevřela dveře k dalším pozoruhodným rolím napříč žánry i národními produkcemi.
  • můžeme zmínit například výpravný biografický snímek Velký sen, který připomíná životní etapu průkopníka fotbalu v Německu Konrada Kocha.
  • skvělé kritické přijetí a nominaci na prestižní Zlatý Glóbus získal Daniel Brühl i za ztvárnění další výrazné osobnosti sportovního světa, legendárního pilota Formule 1 Nikiho Laudy, ve filmu Rona Howarda Rivalové. Vizuálně strhující příběh o osobním i profesním střetu dvou elitních jezdců a zároveň tvrdohlavých a neústupných mužů vznikl podle scénáře Petera Morgana, který bude dalším z hostů letošního Febiofestu.
  • rozvíjející se herecká kariéra a mezinárodní renomé přinesly Danielu Brühlovi zajímavé herecké příležitosti a možnosti jedinečné spolupráce také v minulém roce. Drama Dáma ve zlatém skrze spor o vlastnictví obrazu Gustava Klimta rozkrývá příběh vysoce postavené rakouské rodiny, která byla těžce poznamenána během II. sv.  války. Daniel Brühl zde ztvárnil jednu z rolí po boku držitelky Oscara a přední britské herečky Helen Mirrenové.
  • na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu měl premiéru historický thriller Kolonie, který měli možnost ocenit také diváci na letošním 66. Berlinale a Febiofest 2016 jej českým divákům přináší v exkluzivní předpremiéře. Dramatický příběh páru, který se ocitne v trestanecké kolonii pro politické odpůrce Pinochetova režimu, je inspirován skutečnými událostmi. (tiskový materiál Febiofestu)
  •  

Hodnocení: 100 %

Richard Koníček

Foto: © Ing. Olga Koníčková