´Walking, Running, Dancing, Grasping, Fetching or Carrying ...´ aneb proč je všechno stále více bezdotykové...?!

04.04.2014 11:39

Galerie Experimentálního prostoru NoD - Praha

3. -  27. 4. 2014

 

Byli jsme pozváni do (jako vždy s příjemně navozenou atmosférou) pražské  Galerie NOD na vernisáž  dvou výstav, a to jak na výstavní projekt kurátora Viktora Čecha ´ Walking, Running, Dancing, Grasping, Fetching or Carrying ...´, kde jsme se zaměřili na úlohu a roli fyzického gesta a kontaktu v současné  umělecké situaci, tak i  na nový projekt  Mileny Dopitové  ´Čtvrtek je skoro jako pátek´.
 

  • V rámci první výstavy ´Walking, Running, Dancing, Grasping, Fetching or Carrying… Punching´ jsme mohli zhlédnout  kolem desítky videí, kde nás především  zaujala Mira Gáberová se svým videem EXPORT –ing – 2004, trvající 4:40 minut. Vidíme foto ženských ňader, které  jsme opatřili měkkým materiálem zvláštním způsobem tak, že při doteku  pohybujících se prstů na fotografii  vidíme jejich plastickou reakci…, kterou de facto ve skutečnosti takto bychom ani nevnímali…možná ani bychom to tak necítili..   

 

Jak zní tisková zpráva NODu?

Únos Sabinek, Zuzana a Starci, Smrt Orfea, Umučení sv. Tomáše, Apolón a Dafné a mnoho dalších mytologických, biblických či apokryfních výjevů, které se nesou obrazovou a sochařskou řečí klasického západního umění.

 

Co na nich nalezneme společného?

Odpověď je vlastně prvoplánová a prostá. Tím pojítkem je fyzický kontakt. Ústředním motivem těchto obrazových kompozic však nejsou jen ona v gestickém i přímém kontaktu na sebe vázaná těla, ale především s nimi spojené nonverbální vyhrocené situace, jež vyjadřují.

 

Již od antiky tyto výjevy reprezentují v časové a prostorové jednotě zhuštěné vyjádření celého příběhu a často také s ním spojené sdělení, současně se ale jejich řeč postupně definovala ve samostatné vizuální kódy.

 

Pokud pohlédneme na současnou masovou vizuální kulturu, zjistíme, že tato násilím, erotikou či obojím naplněná řeč těl, se stala její zásadní náplní…většinou ovšem zbavená morálního étosu svých prazdrojů. Nicméně stejně jako je pro nás dnes řeč barokních shluků těl především estetickým kódem, jsou jím vlastně i akčními těly naplněné současné filmy.

Při pohledu na možné vazby mezi současnou a historickou vizuální řečí se můžeme obrátit i na dnes velice populárního excentrického německého historika umění počátku 20. století Abyho Warburga, který ve svém projektu Mnemosyné rozvinul model Formule patosu, nesoucí se jako osamostatněná psychologická forma až do novodobé vizuality. Do jeho výzkumu se řadí i ony činnosti vyjmenované v názvu této výstavy, citované z jeho úvodu ke zmíněnému projektu. Jistě, ony výše zmíněné expresivní kódy jsou jen nejviditelnější špičkou mnohem širšího a většinou jemnějšího spektra možností fyzického kontaktu, které se ale před jejich intenzitou vytrácí.

Onen spletenec vzájemné tělesné interakce, kde se my i ten druhý dostáváme do několikanásobného chiasmu vztahu těla-objektu a nás-subjektu, v novodobém myšlení vnímaný ve své nezměrné složitosti, značně zkomplikoval onu klasickou jednotu tělesné akce, identity, prostoru a formy, jak nám ji ztělesňují klasická díla, například Giambolognův únos Sabinek. Dnešní fragmentalizovaná zkušenost a nemožnost uchopit ani svou vlastní tělesnost ve vší jasnosti, staví před současné umělce mnohem problematičtější situaci.

Na klasické vzory současné umění jistě příliš nenavazuje, lidská těla a jejich akce se sice nevytratila z jeho bojiště, ale dominuje zde existencionální soustředění na tělesnost jedince či téma mediality. Naše téma se však stále objevuje v hranicích videa, performance a videoperformance.

Jinak je tomu v oblasti současného tance, pro nějž se nuance tělesné komunikace naopak staly jedním ze zásadních témat. A právě na tuto oblast setkávání výtvarného umění a tance se zaměřuje tento výstavní projekt.

  • Ohledání možností klasického tématu, zbaveného ovšem onoho mocného vizuálního kódu, který ovládá recipienty masové kultury.
  • Snaha o jiný přístup, odklonění, či dekonstrukci kódu, který se ve svém samoúčelném osamostatnění stal nebezpečným nástrojem vizuální moci.
  • To jsou nejčastější momenty, s nimiž se zde setkáme.
  • Častá civilnost a bezprostřednost těchto prací stojí v opozici vůči mediálnímu tělu masové kultury.
  • Ve skutečnosti ale i zde, byť v transmutované podobě, nalezneme dědictví, které se Warburg pokoušel definovat svými Formulemi patosu.
  • Stejně jako naše kultura běžného pohybu, tak i naše tělesná interakce a doteky jsou provázeny zděděnými, transmutovanými a dále přenášenými formami.
  • Přičemž bychom neměli podceňovat ani jejich leckdy na první pohled skryté vazby na rovněž přenášenou významovou rovinu.

Po vernisáži  ve  20 hodin jsme mohli vychutnat  performativní intervenci / to-appearing →  2014, kterou nám připravily Zdenka Brungot  Svíteková  a Berrak Yedek . Dokonce jsme byli někteří z přihlížejících jimi vřele objímáni …srdíčko nám potom dlouho hřálo…vzpomněli jsme si přitom za www.kulturaok-eu.cz na své dětství, kdy jsme si v klidu jako děti hrály na ulicích, na náměstí, ať už to byla vybíjená, hra na slepou bábu, hra v kuličky či jsme jen tak po Praze bloumaly a povídaly si…   kde ty časy jsou?!

Vždyť i první kontakt novorozeného se světem spočívá v doteku ošetřujících lékařů, pak matky...Přesto neustále někam a kamsi spěchajíc se  stále více ochuzujeme o vzájemné doteky, a tak  narůstá množství zvířecích miláčků, kteří na naše  doteky však naopak s láskou čekají...  no, hlavně, abychom nedošli do stavu, kdy naše nevinné dětské školní polibky se stanou rozbuškou  nevídanému  soudnímu procesu a následnou frustrací všech zúčastněných ...

 

Vystavující umělci:

Daniela Baráčková, Aleš Čermák, Mira Gáberová, Radim Labuda, Jana Stanulová, Adéla Součková, Zuzana Žabková, Zdenka Brungot Svíteková - Berrak Yedek

 

Kurátor: Viktor Čech

 

Finisáž: 23. 4. 2014 od 19.00 hodin

Hodnocení: 95 %

 

 

  • V rámci druhé výstavy v Galerii Video NoD jsme také ještě sledovali nový projekt Mileny Dopitové ( jedné z nejvýznamnějších, mezinárodně uznávaných českých autorek) ´Čtvrtek  je skoro jako pátek´, který potrvá do  4. 5.  2014.  V rámci  pěti projekcí  hlavní postavy jednotlivých dějů (slepice za ohradou, králici v kleci, přivázaný kůň, tele za mříží), spojuje podobný úděl -  život v prostoru, který jim byl určen pro nějaký  účel.   V tomto svém projektu se Milena Dopitová  zabývá pohledem na současnou společnost. ,,Dny  běží jeden jako druhý, od jídla k jídlu, od východu slunce po jeho západ.  Každodenní stereotyp se jeví v mnohých  případech jako bezpečí a zázemí bez nároků na změnu. Mají svůj život se svými  radostmi i problémy a jsou v něm krásní a snad  i  šťastní.'' (kurátorka: Veronika Zajačíková)

 

http://nod.roxy.cz/aktuality?aktualita-detail=388 [1]
http://nod.roxy.cz/aktuality?aktualita-detail=387 [2]
https://www.facebook.com/nodprague [3]

 

Galerie NoD
Praha 1

Dlouhá 33

Vstup: volný

Ing. Olga Koníčková

Foto: autorka