´Shun Li a Básník´ aneb ´West Side Story 21. století´?!

30.01.2014 08:04

Společnost Film Europe CZ v drtivé většině pro nás, filmové diváky a návštěvníky kin, připravuje inteligentní artové filmy převyšující běžný komerční nářez převážně americké provenience. Budiž jim za to čest a sláva. Tak jako kdysi bývali takzvaní osvícení investoři, kteří umožnili architektům a stavitelům vytvořit nemálo architektonických skvostů, stejně tak osvícenci z Film Europe CZ dávají náročnějšímu divákovi možnost zhlédnout i filmy, které nejsou pouhé spotřební zboží, ale čas je přiřadí postupně ke zlatému fondu filmů, které stojí za uložení do filmového archivu hodnotných filmů.

 

Milé překvapení ještě před premiérou

Uvítali jsme tedy laskavé pozvání společnosti Film Europe CZ na film s titulem pro nás zprvu poněkud netransparentním – Shun Li a Básník. Nicméně jsme pozvání s radostí přijali, protože se dalo předpokládat to, co bylo o výběru této distribuce řečeno výše. Vzácným bonusem nám pak navíc byl fakt, že jako jedni z prvních diváků navštívíme tak zvaný Malý sál kina Lucerna, někdejší převáděcí neveřejné kino zakladatele Lucerny a nesporného otce první vlny světovosti české kinematografie a zakladatele Barrandovských ateliérů Miloše Havla. Malý sál kina Lucerna byl po znárodnění pro své účely zrušen a obnoven až nyní a v lednu 2014 měl svou premiéru.

 

Shun Li a Básník podle distributorů

Děj příběhu italsko-francouzského filmu charakterizuje distribuční společnost slovy:

„Číňanka Shun Li pracuje v textilní továrně na předměstí Říma, aby si vydělala na dokumenty, umožňující jejímu osmiletému synovi emigrovat za ní do Itálie. Náhle je však nucena odcestovat do malého města Chioggia v italském regionu Veneto a pracovat tam jako barmanka v hospodě. Kromě posměšných poznámek, nedůvěry a nepohostinnosti domácích obyvatel Shun Li poznává Bepiho, místního rybáře s přezdívkou „Básník“. Jejich přátelství však nepřeje místní ani čínská komunita…

 

Podle nás: Dvě duše ztracené v samotě

Ona – Shun Li - Číňanka, toužící po synovi v daleké Číně, jehož příjezd musí vykoupit tvrdou prací a spoustou nelehko vydělaných a zprostředkovatelům odevzdaných peněz. Strádá smutkem, žalem, osamělostí a touhou to dokázat. „Když mi mistr dá denní normu třicet triček, vyrobím jich o deset víc. Pro tebe…,“  píše synovi, když pracuje v továrně jako šička. Je úspěšná, vydělává, ale ´dluh´ se netenčí. Je ve spleti tvrdého obchodu, ze kterého po dobrém není úniku a nad vodou ji drží jen vzpomínky na domov, na krásu veršů čínského básníka, které si ráda cituje a kterého oslavuje při každém jeho výročí specifickým čínským symbolismem.
On – ´básník´ Bepi - už dávno naturalizovaný Jugoslávec, který uprchl z rodné země do sousední Itálie, když zemřel Tito, milovaná vlast se začala rozpadat a v národnostních válkách brutálně vraždit. Přeplul ale jen lagunu na druhý břeh, a dělá tam už tři desítky let to, co dělal i doma. Rybaří. Zvykl si v tom malebném městečku v chatě na moři, kde žije i pracuje, na kámoše v hospůdce, kde se večer po práci scházejí a na své básnění, kterému se ti kolem smějí a říkají mu Básník. Je sám, přestože má syna a ten ho zve k sobě do města, do života, který je mu ale cizí. Je tak tedy vlastně emigrantem na druhou.

Ona a On – se jednoho dne setkají.Shun Lin nastoupí do hospůdky jako barmanka. Cosi je k sobě přitahuje, cosi je jim společné. Chápou svou nelehkou pozici ve světě. Svůj vnitřní smutek, své osamocení. A to je i sbližuje a sblíží. Jako otec a dcera, jako přátelé. Jako dva obyčejní lidé ze dvou odlišných světů. A ty jejich světy si to nepřejí. A jejich vztah uměle zveličují, ničí, až je nakonec bolestně a dramaticky rozdělí…Jak? Je to na vás, milí  diváci…

 

Něha i hezky bolí

Někdo řekne, že film je sladkobolný. Není, bolest z citu, je krásná a patří do velkého umění. Symboly, na které je čínská kultura tak bohatá, tu v míře Evropanovi srozumitelné, dokreslují niterný citový děj, který se odehrává pod sledovaným dějem. Pointují jednotlivé stupínky sblížení dvou opuštěných. Bez ohledu na jazykovou bariéru, společenské systémy, rasismus a předpojatost společnosti kolem. Ji vede naděje, jeho radost ze zbytku života. K tomu rozhodně přispívá vynikající minimalistický až expresivní projev hlavní hrdinky (Tao Zhao, která se začala učit italsky až po příjezdu na natáčení), vhodně volená hudba a její minimalismus, či přímo práce s tichem. Ve filmu jde totiž daleko víc o to, co je uvnitř duší protagonistů, než o vnější děj. A to jak v romanci, která od počátku zvěstuje blížící se drama. Tak v utrpení, které nerovnost vztahu přináší díky okolí. Svou roli hraje nejen celá parta osob, z nichž mnozí jsou neherci, ale i místo, malebné městečko Chioggio, zvané též malé Benátky, které je skutečně minikopií onoho věčného města, v jehož sousedství se rybářská osada nalézá. Včetně pravidelné záplavy. Ostatní postavy jsou dokreslující. Nepřehrávají, civilně realizují to, k čemu se schyluje, i to, co se stane a následuje. Jsou to drobné kaménky mozaiky, bez níž by příběh nebyl tak silný a možná ani nebyl vůbec. Příběh tak vlastně není jenom příběhem těch dvou, ale celé společnosti, celého systému, celého světa. Nás všech. 

 

A pozor, žádný sentiment

Přestože jde o citlivý niterný příběh, spíše prožívaný, než vysloveně hraný, s minimálním dějem, zato s velkým myšlenkovým potenciálem, není to nuda. Ani náhodou. Ve filmu je dost a dost jemného lidského, zemitého humoru a dokonce i šlehů kritických do společenské roviny a životního stylu. Odlehčuje se tak vnímání toho drtivého soukolí, které rozdělí ty dva, co se tolik moc teď a tady potřebují. Záběry mocného a věčného moře, jsou symboly nadčasovosti a pomíjivosti onoho niterného dění a básně, citované čínsky (s titulky) zase dávají možnost nenásilně poznat něco ze specifické až mystické čínské poezie.  A to, že dva lidičkové malí nezmění nic na mašinérii společenských zlořádů, není podáno nakonec až tak depresivně, jak by to vyznívat mohlo. Ano, oko nezůstane suché, ale neodcházíte z kina z depresí a  s chutí si hodit mašli. Ne, jen jste roztouženi a je vám sladkobolně smutno, ale víte, že život jde dál, že to tak vlastně snad i být mělo a muselo. A že to – i když vám tečou slzy po tvářích – dopadlo celkem dobře. Nebo přesněji, milosrdně, akorát že moc rychle a brzy. Zato zákonitě. Bohužel.

 

http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=vSblhATQNvM#t=6

 

Titul: Shun Li a Básník

Originální název: Io sono Li (Jsem Li)

Anglický název: Shun Li and the Poet  

Itálie, Francie, 2011, italsko- mandarinská verze

Režie: Andrea Segre

Hrají:Tao Zhao (Shun Li), Rade Serbedzija (básník Bepi), Marco Paolini (Coppe), Roberto Citran (Avvocato), Giuseppe Battiston (Devis), Giordano  Bacci (Baffo)

Scénář: Andrea Segre a Marco Pettenello

Kamera: Luca Bigazzi

Hudba: François Couturier

Střih: Sara Zavarise

Žánr: drama

 

Přístupnost: do 15 let nevhodné

Stopáž: 98minut

Premiéra: 6. 02. 2014

Hodnocení: 99 %

Distributor: Film Europe cz

 

 

Ocenění filmu

 

  • Italský režisér filmu Andre Segre je především režisérem dokumentárních filmů, má doktorát ze sociologie komunikace.

 

„Síla nevyřčeného v přímém kontrastu s vyřčeným…”

 

Prostřednictvím poetického setkání dvou osamělých lidí Segre poukazuje na tichý, avšak nevyhnutelný dialog mezi odlišnými, ne až tak vzdálenými kulturami, a vytváří intimní odyseu do srdce laguny, představující kolíbku neustále fluktuujících identit. Segre kombinuje profesionální herce s neherci a příběh zasazuje do reálných prostředí, kde sleduje každodenní život mladé Shun Li a stárnoucího Bepiho, kteří vzájemným porozuměním unikají vlastní osamělosti.

 

Film s jedinečným humorem, podmanivou hudbou a s přesvědčivými výkony ústřední herecké dvojice (Tao Zhao a Rade Serbedzija), kteří citlivě ztvárnili hlavní postavy filmu, získal mnoho filmových ocenění na filmových festivalech v Londýně, Reykjaviku, v italském Lecce, ale zejména na MFF v Benátkách 2011 – Cena FEDIC, Cena Laterna Magica a Cena italské herečky Liny Mangiacapre. Segre v roce 2012 získal cenu Lux Prize, kterou každoročně uděluje Evropský parlament.

 

Co nevíme o Paláci Lucerna?

Palác Lucerna je víceúčelový komplex budov, který se nachází v horní části Václavského náměstí na nároží Štěpánské ulice na pražském Novém Městě směrem k Vodičkově ulici.

  • Skelet budovy vznikal v letech 1907 až 1921 mimo jiné též podle návrhu Ing. Stanislava Bechyně a projektu J. Čamského a Václava Havla. Tuto stavbu realizoval stavitel Ing. Vácslav Havel (dědeček bývalého prezidenta České republiky Václava Havla).
  • Malý sál kina Lucerna fungoval jako soukromý promítací sál Miloše Havla (otce Václava Havla), kam zakladatel barrandovských ateliérů před sedmdesáti lety zval pouze své nejbližší přátele. Nyní se komorní sál v pražské Lucerně poprvé otevřel veřejnosti. Upravené prostory nabízejí divákům přes padesát míst.

 

 

Richard Koníček

Foto: Film Europe, Ing. Olga Koníčková